Pojetí lékařské posudkové služby sociálního zabezpečení v České republice

Lékařská posudková služba má v sociálním zabezpečení nezastupitelnou úlohu. Zajišťuje totiž odborné lékařské podklady, bez nichž by v řízení o řadě dávek popř. jiných výhod v sociálním zabezpečení nebylo možné rozhodnout, protože by nebylo možné ověřit splnění podmínek stanovených právními předpisy pro přiznání té které dávky nebo výhody.

Toto obecné konstatování je v zásadě jednoduché a každému pochopitelné. Potíže však vznikají při snaze právně vymezit povahu takového posudku o zdravotním stavu a z ní nutně vycházející hledání optimálního organizačního uspořádání lékařské posudkové služby v systému sociálního zabezpečení, a to jednak ve vztahu orgánům, které vedou řízení o dávkách nebo jiných výhodách ze sociálního zabezpečení a dále pak ve vztahu ke konkrétnímu účastníku řízení, o jehož sociálních právech je rozhodováno.

V České republice je oblasti lékařské posudkové služby sociálního zabezpečení v poslední době věnována velká pozornost. Na jedné straně poměrně zásadní změny představovaly přijaté změny právní úpravy organizace lékařské posudkové služby v posledních několika letech, na straně druhé se tato oblast (a to i s ohledem na změny v zákonodárství) stala předmětem výzkumných projektů.

Smyslem tohoto článku je seznámit odbornou veřejnost ve Slovenské republice jednak s uvedenými změny v českém zákonodárství, jednak se související koncepčními úvahami a konečně i s nejnovějším pohledem Nejvyššího správního soudu České republiky na právní povahu posudku o zdravotním stavu v sociálním zabezpečení.

Právní úprava v České i Slovenské republice vychází ze společných základů, které byly položeny v dobách společné historie obou států. Za první republiky podle zákona č. 221/1924 Sb. zák. a n. měli hlavní funkci při zjišťování zdravotního stavu lékaři, které posouzením pověřila nemocenská pojišťovna, v řízení před pojišťovacími soudy¹⁾ pak soudní znalci. Právní úprava zde byla taková, že nemocenská pojišťovna rozhodovala o žádostech o dávky nemocenského pojištění, zatímco u žádostí o dávky pojištění invalidního a starobního měla provést potřebné šetření a předložit žádost se svým dobrým zdáním a doklady Ústřední sociální pojišťovně, která o žádosti rozhodla. Zákon zde pojišťovně nepředepisoval, jakým způsobem má potřebné šetření provést, to se však neobešlo bez posouzení zdravotního stavu lékařem. V řízení před pojišťovacím soudem mohli podle názoru Vrchního pojišťovacího soudu jen soudní znalci na základě odborných lékařských vědomostí zjistit a posoudit, zda a jakými nemocemi nebo tělesnými či duševními vadami pojištěnec trpí, a jaký vliv mají zjištěné choroby nebo vady na schopnost k výdělku, resp. zda existuje nezpůsobilost k výdělku v zákonném stupni.

V počátcích platnosti zákona o národním pojištění č. 99/1948 Sb. vypracovávali příslušné posudky o zdravotním stavu důvěrní posudkoví lékaři Ústřední národní pojišťovny, pracující při jednotlivých okresních národních pojišťovnách. Pokud jde o soudní opravné řízení, podle zákona o zlidovění soudnictví č. 319/1948 Sb., který zrušil ty části zákona o národním pojištění, které se týkaly působnosti pojišťovacích soudů, a soudní přezkum svěřil v režimu rozhodování o opravných prostředcích okresním soudům (pokud nešlo o spory o dávky důchodového pojištění) a krajským soudům (pokud šlo o spory o dávky důchodového pojištění), měly podle § 53 krajské soudy založit pro své obvody seznam znalců lékařů z oboru národního pojištění. Do tohoto seznamu měli být zapisováni lékaři, kteří vykazovali několikaletou úspěš