Právny portál určený širokej odbornej verejnosti

Online časopis

Glosa k dosahu a mezím argumentace ,a fortiori (pokus o nahlédnutí strukturální)

Glosa k dosahu a mezím argumentace ,a fortiori (pokus o nahlédnutí strukturální)
Toto pojednání, původně určené v menším rozsahu pro jiné periodikum a zde podrobněji rozpracované, je mimo jiné zdvořilou reakcí na výzvu obsaženou v červnovém čísle časopisu Právník (viz NOVÁK, F. Interpretace v právu - věčné téma do diskuse, s.704), kterou radostně přijímám a současně dovoluji si vyjádřit neskromnou naději, že k obecnému prospěchu nalezne svého ohlasu i u kolegů věci znalých a zkušených. To především pro juristické sdílení, společný diskurz, invenční hledání, jakož i v neposlední řadě (alespoň z mého pohledu) přínosné ujasnění, tříbení a zaostření vlastních názorů.
JUDr.
Libor
Hanuš
Ph.D.
odborný asistent na Katedře právní teorie Právnické fakulty Masarykovy univerzity, asistent soudce Ústavního soudu ČR.
"Pryč s rozpolcenou výmluvností!"
Konfucius
1)
"Ctností každého interpretování, které je předvedením, je věrnost dílu, to znamená: nemělo by chtít, aby se uplatnilo něco jiného než dílo samo."
Figal Günter
2)
"Je správné nebrat při tvorbě definicí, při třídění pojmů a při jejich dělení v úvahu nic, co se k věci samé nevztahuje, a právě tak je náležité nenechávat stranou nic, co se k ní vztahuje."
Aurelius Augustinus
3)
HANUŠ, L.: Glosa k dosahu a mezím argumentace ,a fortiori' (pokus o nahlédnutí strukturální). Právny obzor, 93, 2010, č.5, s.423 - 447.
Úvaha je pokusem o zmapování struktury argumentačního pole spjatého s argumentací
a fortiori
.
V reakci na nikoliv ojediněle vyslovované tvrzení o nespolehlivosti užití tohoto typizovaného a etablovaným výrazem označeného argumentačního postupu se autor pokouší poukázat na relevantní strukturální body předmětného argumentu, především neopomenutelné východisko poznání teleologického pozadí interpretovaného právního ustanovení. Naznačenou deskripcí usiluje o přechod od intuitivního užití daného argumentu k racionálnímu odůvodnění, jehož výrazem je předložení zpravidla jinak zamlčovaných předpokladů, jsouli vůbec uvažovány. V této souvislosti také poukazuje na to, že obvykle k extenzivnímu výsledku výkladu vedoucí argument
a fortiori
se upíná buď k podmínce nastoupení normativního tlaku (hypotéze) nebo normativnímu následku (dispozici, sankci), na nejednoznačnost užití z pohledu výběru jeho alternativ argumentů
a minori ad maius a a maiori ad minus,
upozorňuje na začasté související argumentaci
per reductionem
ad absurdum
,
jakož i zábrany užití pojednávaného argumentu plynoucí z povahy relevantního práva a již zmíněný axiologický základ předmětného argumentu.
Vycházeje z historického exkurzu, je následně výklad podpořen jednak přiblížením recentních doktrinárních názorů, jednak ilustrací na praktických příkladech, a posléze případech judiciální praxe. Porůznu předložená mínění a náhledy se autor pokusil propojit a vyvodit z nich komplexní závěry s doplněním souvisejících argumentačních bodů, které jimi nejsou či zpravidla nebývají pokryty, a tím vymezit v rámcových obrysech strukturu argumentačního pole užití argumentace
a fortiori
.
I. Uvedení obecné
1.1.
Typizované způsoby argumentace vlastní racionálnímu lidskému myšlení provázejí odůvodňování uváděných tvrzení, a to jednak vědomě a navenek seznatelně výslovně vyložené, jakož i implicitně jako samo sebou se rozumějící, odpradávna. Děje se tak přirozeně nejen v souvislosti s předkládáním důvodů v oboru argumentace právnické. Samozřejmě v něm se rovněž přiměřeně obecně užívané modely argumentace uplatňují.
Jedním z takto relativně algoritmizovatelných argumentů je způsob argumentační podpory přijatého závěru teleologicky podmíněnou formulí, dle níž, poněkud zjednodušeně vyjádřeno,
pokud při splnění vymezených argumentačních východisek něco platí za jisté situace, tím spíše potom (
nota bene
) nepochybně nalézá totéž vyvození svého výrazu i za posuzované situace přinejmenším srovnatelné, podřaditelného rozsahu nebo závažnějšího dosahu
.
1.2.
Jsouli řeči názorné vhodnější, nežli povšechné výklady abstraktní, patří se připojit úvodem pro ilustraci předsevzatého přemítání, snad poněkud netradičně, nicméně jsem přesvědčen o tom, že dostatečně názorně a přiléhavě, nejprve jedno biblické poučení.
Zmíněnou argumentační konstrukci lze instruktivně demonstrovat na známém podobenství. V něm vypráví se o tom, jak Ježíš Nazaretský učil v synagoze, kde byla též (kromě dalších posluchačů) přítomna žena již osmnáct let nemocná; celá ohnutá, která se vůbec nemohla napřímit. Jakmile ji Ježíš uviděl, zavolal ji k sobě, vložil na ni ruce a uzdravil ji. Představený této synagogy, vycházeje z elementárních náboženských předpisů a jejich naprosto rigorózního výkladu, však těžce nesl, že Ježíš uzdravuje v sobotu, tudíž o šabatu, kdy se nesmí pracovat. Svůj postoj posléze navenek patřičně zdůraznil těmito kategorickými slovy: "Je
šest dní, kdy se má pracovat. V ty dny tedy přicházejte a nechávejte se uzdravovat, a ne v den sobotní!".4)
Ježíš na to reagoval způsobem jemu, řekněme racionálně (logicky) i lidsky příznačným: "
Pokrytci! Neodvazuje každý z vás v sobotu svého býka nebo osla od žlabu a nevede ho napojit? A tato žena je přece Abrahámova dcera a satan ji měl spoutanou plných osmnáct let; ta neměla být osvobozena od toho pouta v den sobotní?".
5)
Tato biblická perikopa pro naše následné úvahy výstižně znázorňuje, a snad laskavý čtenář promine opětovnou simplifikaci, zohlednění účelu ,předpisu' akcentované rabínskou argumentací
kal vachomer
(
kal wachómer),
tj. nomenklaturou právnickou vyjádřeno, teleologickou redukci ve spojení s argumentací
a fortiori
, případně doplněnou argumentem
per reductionem
ad absurdum
.
II. Vymezení předmětu úvahy
2.1.
V právnické argumentaci, usilující o předložení dostatečných důvodů na podporu přijatých tvrzení, týkajících se zjištění obsahu právní normy (jejího denotátu, resp. designátu), se začasté užívá kromě celé řady dalších interpretačních postupů i metodologie logických argumentů, jež jsou pro svou specifickou typologickou povahu argumentace označovány jako ,zvláštní argumenty právní logiky'.
Přívlastky ,zvláštní' i ,právní' jsou zcela namístě, neboť vystihují jejich významné a neoddělitelné aspekty. Naznačují totiž, že tyto juristické argumenty nezahrnují pouze ryze logické prvky,6) a dále rovněž, že implikují momenty, které souvisejí s obecným předvěděním (předporozuměním)7) a právním vzděláním, praktickou zkušeností, jakož porůznu obsahem a metodologickým průmětem ostatních interpretačních metod, když s nimi vytváří svými komponenty zčásti průnik množin. Jejich význam z pohledu hledání obsahu a náležitého dosahu právní normy je jednak anticipační, jednak i následný, když uplatňují se za ideálního stavu působení právní vědy při tvorbě práva a po ní
ex post
v rámci jeho interpretace a korelativní aplikace.
Z hlediska existence a reálného působení těchto argumentů nutno ovšem opětovně zdůraznit, že nejsou vlastní toliko argumentaci právnické. Lidé jimi svá tvrzení vždy odůvodňovali, pochopitelně bez toho, že by si často byli vůbec vědomi jejich struktury či metodologie jejich správného, teorií později tu a tam popsaného užití.
2.2.
Při přehlédnutí současné aplikace mnohých z nich v právní praxi nutno říci, že těmito zvláštními argumenty právní logiky bývá nikoliv ojediněle, jakoby jen pro zdání přesvědčivosti, odůvodňováno co do přijatého závěru i tvrzení, které z nich jakkoliv nevyplývá. To pro profesní neadekvátnost jejich užití či pouze rétorické až eristické ,zahalování' chtěného cíle do argumentů vzbuzujících zdání erudovanosti a řečnické zdatnosti, takříkajíc
per fas et nefas
.
Přitom
lege artis
nemělo by jít o dosažení nějakého vnějšího efektu či o zpětné odůvodnění předem předsevzatého interpretačního výsledku, leč o to, přesvědčit v rámci diskurzu ostatní jeho aktéry o opodstatněnosti a plausibilitě zvoleného řešení výkladového problému.
Na straně druhé i při korektním užití zmíněných argumentů podává se z empirické zkušenosti, že často přirozeně zahrnují určitou jim implikovanou výpověď, aniž by byly vždy uváděny nezbytné premisy, které jsou způsobilé její adekvátnost přiměřeně podložit.
To především ze dvou důvodů: jednak pro určitý typ argumentace užíváme označení etablovaným výrazem, jenž má designovat určité typizované argumentační schéma, a také proto, že patřičné premisy jsou považovány u řádně vzdělaného juristy za samozřejmé a jako takové se předpokládají. Jinými slovy vyjádřeno, tomu je též předjato s tím související přesvědčení argumentujícího, dle něhož pojem je definován i v tomto případě pomocí jiných pojmů, u nichž ve vztahu k ostatním aktérům diskuze presumuje znalost jejich obsahu, jenž je konsensuálně akceptován.
2.3.
Toto pojednání redukuje vymezený předmět úvahy tak, že předestírá glosu zaměřenou především na argumentaci, která v terminologii právnické označována je jako argumentace
a fortiori
, jež svého uplatnění nalézá v podobě alternativ argumentů
a maiori ad minus
a
a minori ad maius,8)
tj. důkazu od silnějšího (většího, vyššího) ke slabšímu (menšímu, nižšímu) a naopak.
Domnívám se, že až příliš přehnaně skepticky bývá o ní někdy tvrzeno, že vede k nespolehlivým či absurdním výsledkům. Z pohledu úsudku z kontextu tomu tak ovšem v praxi juristické, jakož i obecně argumentační nejednou i může být.9)
Navzdory tomu je namístě ve více optimistickém duchu říci, že k absurdním důsledkům povětšinou vede pouze tehdy, pakliže je tato argumentace užita metodologicky nesprávně (nepřiměřeně); totiž tehdy, nejsouli respektovány nezbytné podmínky, které její použití sine qua non předjímají, aby bylo lze mluvit o vyplývání z argumentu
a fortiori
.
Poněkud jiným způsobem řečeno, nutno vyvarovat se toho, aby nešlo o klamný úsudek ve smyslu toliko odění do hávu označení nomenklatorního, kdy za argumentačně dostatečný důvod uzná se, resp. tvrdí něco, co důvodem ve skutečnosti není.
Samozřejmě i korektně přijatý interpretační závěr podložený argumentací
a fortiori
třeba řádně konfrontovat s výsledkem výkladu získaným na základě ostatních výkladových metod, vycházeje z toho, že i zde jde o mnohovrstevnatou myšlenkovou operaci, v níž se jednotlivé metody vzájemně kombinují a doplňují s tím, že žádná nedisponuje
a priori
vypovídací předností. Jak známo, nelze totiž stanovit měřitelnou exaktní vypovídací schopnost jednotlivých argumentačních konfigurací. Rozhodujícím je tudíž toliko racionální diskurz, při němž jde o poznání struktury argumentačního pole a vzájemných vazeb jejích jednotlivých prvků.
Sluší se v této souvislosti připomenout výstižnou poznámku, kterou na okraj tohoto problému uvádí prof. Ota Weinberger, poukazující na to, že "interpretační analýzy nejsou, řečeno matematicky, algoritmizovatelné procesy".10)
2.4.
Dlužno pamatovat na to, jak již zdůrazněno, že i v případech přiléhavé argumentace uvedeným argumentem právníci zpravidla i stran něj vycházejí ze zamlčených předpokladů podmiňujících jeho náležité užití. Pokud se jich a z toho plynoucího odlišení schématu a často prezentované vnější seznatelné reality, tj. navenek nevysloveného algoritmu myšlenkové úvahy týče, toto faktum přitom samozřejmě neznamená, že by se pojem argumentace
a fortiori
stal či měl stát bezobsažným a vydaným na milost libovůli, ovlivněné chtěným záměrem podmíněným nahodilým okamžikem všedního dne.
Pokusme se proto zamyslet se nad podstatou a dosahem této argumentace, sice s vědomým, že nelze - jak již to v humanitních vědách bývá - dospět ke konečným a zcela jednoznačným, ve vztahu k odůvodnění exaktně uchopitelným tezím a závěrům, nicméně naproti tomu se skromnou ambicí zmapovat přinejmenším, a to alespoň v rámcových obrysech, argumentační pole ve vymezeném předmětu zkoumání.
Třeba i zde smířit se s tím, že exaktní důkaz (nezpochybnitelný závěr) je možný jen v určitém náležitě deduktivně budovaném systému vyvozováním důsledků nutně vyplývajících z premis. To v předestřeném případě argumentace nepřichází ve všech dílčích aspektech v úvahu. Jde tudíž v mezích možností daných charakterem předmětného tématu o to, seriózně diskutovat o teoretickém problému a především, aby teorie takto nezůstala jen pouhou ,intelektuální hračkou', jeho (korektním) praktickém uplatnění.
III. Deskripce pojednávaného interpretačního přístupu (pojetí doktrinární)
3.1.
Přijmemeli jako předpoklad tezi, dle níž "logická správnost záleží právě ve vědomém odůvodnění", ačkoliv "však může býti i neodůvodněná", nicméně logice ve vztahu ke správnému myšlení jde "o jeho strukturu, která teprve činí myšlení správným",11) potom nezbytně musíme analyticky - přirozeně v mezích z povahy věci plynoucích možností - abstrahovat strukturální prvky zamýšlené myšlenkové úvahy.
Výsledek metodologicky specifického výkladu, jakož i kontury jeho odpovídající argumentace i zde závisí na způsobu dotazování a přirozeně odráží co do ,předvědění' (,předporozumění') osobu tazatele. V pojednaném případě jsou spjaty s genezí argumentačního schématu a racionální teleologickou podstatou jeho pojetí.
Argumentace
a fortiori
se vyvinula nikoliv primárně pro oblast uvažování (toliko) právnického, systematicky potom především v souvislosti s exegezí literárních textů a jejím rámci rovněž normativních pravidel již ve starověku.
Její podstatou byl výkladový přístup, dle něhož jeli ,něco' spojeno s určitým rámcem svého opodstatnění,
tím spíše
na totéž třeba usuzovat při existenci rámce obdobného, jsoucího k němu ve vztahu podřazení (ve smyslu relace podmnožina vůči množině) či rámce majícího závažnější (dalekosáhlejší) dosah, jež vykazuje v základních bodech přibližně stejnou racionální a teleologickou, takříkajíc typologickou charakteristiku ohledně jednotlivých relevantních definičních znaků onoho ,rámce opodstatnění', umožňujících převedení na společného jmenovatele.
3.2.
Takto možno kupříkladu poukázat na pojetí Aristotelovo12) nebo rabínskou argumentaci
kal vachomer,
zejména tradovanou ve vztahu k výkladovým pravidlům rabiho Hillela nebo rabiho Jišmaela,13) jakož i přiměřeně na argumentaci obsaženou v Novém zákoně.14)
Z oboru právnického z téhož naposled zmíněného údobí nepochybně stojí za zmínku učebnice věhlasného římského rétora, jenž působil rovněž i jako advokát, M. F. Quintiliana.
Tento v rámci svého výkladu o argumentaci ve svých slavných ,Základech rétoriky', mimo tezí dalších i v námi zkoumaném ohledu, shrnuje dosavadní staletími ověřené argumentační zkušenosti a metody. Poté, co poukazuje na to, že každou věc lze také dokázat jen pomocí jiné věci a ta musí být buď větší, nebo stejná, nebo menší,15) uvádí: "Blízké nebo srovnávací jsou nazývány takové důkazy, které dokazují menší z většího, větší z menšího, stejné ze stejného. Domněnka je dokazována z většího takto: Jestliže se někdo dopustí svatokrádeže, dopustí se i krádeže;' z menšího: ,Kdo snadno a veřejně lže, bude schopen i křivě přísahat;' ... Právní důkaz z většího je: Jestliže je dovoleno zabít cizoložníka, je dovoleno i zbít ho důtkami.' Z menšího: Jestliže je dovoleno zabít zloděje, proč by nemělo být dovoleno zabít lupiče?' "16)
3.3.
Z pohledu doktrinálních formulací vysvětlujících podstatu argumentu
a fortiori
, resp. jeho dílčích výrazových alternativ v podobě argumentů
a maiori ad minus
a
a minori ad maius
, předložme pro zmapování zkoumaného oboru úvahy alespoň základní přehled těch pregnantnějších.
F. Rouček uvádí, že východiskem je úvaha, dle níž při aplikaci "na prvém místě rozhodujeme
tak, jak rozhodlpravotvůrce norem daných,
čili rozhodujeme stejně jako pravotvůrce, dovozujeme stejnost (
argumentum
a pari). To znamená, že rozhodujeme
logicky.
... dojdemeli interpretací k určitému výkladu v případě jednom, dlužno dojíti aplikací k stejnému výsledku v případě, který nutno pokládati za - logicky - stejný. Při aplikaci (konkretisaci) jsou to dvě zesílená argumenta a pari: A)
argumentum
a maiori ad minus:
kde jest povinnost (právo) větší (,maius'), tam jest tím spíše povinnost (právo) menší (,minus'). Pravíme, že ve větším jest obsaženo menší (latinsky ,in maiori minus continetur'). Popsané
argumentum
lze také všeobecněji vyjádřiti: co platí o pojmu logicky širším, to platí tím spíše o pojmu v něm logicky obsaženém (ovšem mnohdy jest obtížno s jistotou rozhodnouti, co jest maius a co minus). B)
argumentum
a minori ad maius:
čeho jest potřebí k něčemu menšímu (,minus'), toho jest tím spíše potřebí k něčemu většímu (,maius'). Jeli tedy někomu zakázáno něco menšího, tím spíše jest mu zakázáno něco většího."17)
3.4.
Argumentum
a fortiori
(někdy též označovaný
a potiori),
je dle vyjádření V. Knappa "uvažování od silnějšího k slabšímu. V rámci tohoto argumentu se zpravidla rozlišuje
argumentum a maiori ad minus
a
a minori ad maius,
tj. od většího k menšímu, resp. od menšího k většímu. Tyto argumenty nemají spolehlivý logický základ a spočívají v úvaze, že platíli něco o větším (silnějším), pak to tím spíš platí o menším (slabším). Nelze však spolehlivě určit, co je silnější, resp. větší, a co je slabší, resp. menší.".18) Z pohledu vytváření korektního juristického úsudku v jiném svém pojednání V. Knapp připojuje, že "jde v prvé řadě o hodnotící právní úvahu" a při výkladu o rozumění významu normy "s dalekosáhlejším dosahem".19) S uvedeným souvisí i jím v poněkud jiném kontextu přičiněná poznámka, dle níž: "Rozhodnutí o tom, zda a kdy se má použít výkladu zužujícího a kdy rozšiřujícího, nelze odvodit logicky, je výsledkem úvahy teleologické (účelové) a popř. právněpolitické.".20)
3.5.
Nepochybně ze shodných důvodů A. Gerloch zdůrazňuje axiologické elementy tohoto argumentu,21) přičemž P. Holländer jej potom v jeho uvedené dvojí podobě zařazuje pod metodologii teleologické redukce.22)
Tento právní filozof poukazuje také na to, že: "Neníli některá část právní normy výslovně vyjádřena v právním předpisu (předpisech), jde buď o výraz neúplnosti právní regulace (mezeru v zákoně, a to buď pravou nebo nepravou) anebo o případ právní normy, jež je v právním řádu obsažena implicitně, a její obsah nutno z norem explicitně vyjádřených logicky vyvodit (např. z explicitně vyjádřené povinnosti dlu
Pre zobrazenie článku nemáte dostatočné oprávnenia.

Odomknite si prístup k odbornému obsahu na portáli.
Prístup k obsahu portálu majú len registrovaní používatelia portálu. Pokiaľ ste už zaregistrovaný, stačí sa prihlásiť.

Ak ešte nemáte prístup k obsahu portálu, využite 10-dňovú demo licenciu zdarma (stačí sa zaregistrovať).