BEJČEK, J.: Vývoj antitrustu na pozadí širšího cílového regulatorního zmatení.*) Právny obzor, 108, 2025, č. 6, s. 511 - 527.
JEL Classification: K20, K21
The evolution of antitrust amidst the background of broader target regulatory confusion. Antitrust law naturally brings about a clash of different views on the role of the state in the economy. On one side are liberals who oppose any regulation of competition, and on the other are those who strongly support government intervention. Both sides have their supporters, but neither has provided solid scientific evidence to fully back up their arguments. Recently, EU competition policy has started to reflect broader social goals as well. However, many of these goals are not the main purpose of antitrust rules-they are more like positive side effects. The main focus should remain on maintaining a healthy competitive environment. Antitrust rules shouldn't be used as a political tool to achieve other goals that are better handled through direct regulation. Of course, every area of law has to evolve as society changes. But even so, it should keep its core purpose and not turn into a system that tries to manage every small issue in detail.
Key words: antitrust; neo-brandeisianism; sustainability; new competition tools; gender fallacy
Úvodem
V příspěvku se zamýšlím nad některými koncepčními problémy, s nimiž se potýká antitrustová regulace u nás i ve světě. Jde však jen o jeden z projevů širšího jevu. Stále se množící počet, šíře a hloubka různých regulací (včetně té antitrustové) je nejen reakcí na rostoucí společenskou entropii, ale také nechtěným důvodem jejího růstu. S cílem nebudit dojem nečinnosti ve střetu s nejrůznějšími současnými výzvami se šíří pseudodoporučení na "léčbu", a to v podobě laciného mediálního klišé tzv. hodnotové politiky a hodnotového práva. V pozadí stojí snaha některé aktuálně "žádoucí" cíle a hodnoty preferovat na úkor jiných, resp. ty tradiční označit za překonané či dnes již podřadné.
1)
Jako by politika a právo právě takové ("hodnotové") vždycky nebyly samotnou svojí podstatou. Vždy přece prosazovaly hodnoty a zájmy, někdy sporné, podivné, pojímané v různé míře prosazování individualismu či kolektivismu, (anti)humanismu a (anti)demokratismu.
Nejde ani dnes o nic nového pod sluncem, ale jen o novou verzi "nátěru" odvěkého ideového střetu, jen s použitím jiných aktuálních prostředků k dosahování jinak nazvaných zástupných cílů. Již delší dobu
2)
se dá například pozorovat snaha o nahrazení parametrické regulace prosoutěžního prostředí politickým prosazováním konkrétních krátkodobých cílů. Dnes např. pod takovými programovými hesly jako "Clean, Just and Competitive Transition", což je oficiální název portfolia příslušné eurokomisařky Ribery, namísto dřívějšího názvu "komisaře pro soutěž." Samotné slovo "soutěž" v názvu portfolia schází a soutěž je očividně podřízena něčemu jinému. Právo se tak stává jakousi převodovou pákou konkrétních politik, kvůli jejichž dosažení se instrumentalizuje a ohýbá,
3)
namísto toho, aby se dosahování těch cílů řídilo obecnými pravidly, která by právní regulaci nezbavovala jejího smyslu coby obecného právního rámce.
Z celého vějíře problémů, s nimiž se potýká současná veřejnoprávní úprava ochrany soutěže, vybírám brizantní diskusi o samotných cílech antitrustu (oživení neobrandeisiánského směru v diskusi s ordoliberálním pojetím antitrustu). Od svého hlavního cíle, jímž tradičně bylo udržení funkční soutěže v zájmu ochrany spotřebitelského blahobytu, se má antitrust posouvat k plnění nejrůznějších rádoby progresivních společenských cílů, jako např. tzv. celkové (nejen environmentální) udržitelnosti nebo genderové vyváženosti, byť by se to mělo stát za cenu ztráty jeho vlastní funkčnosti. Antitrust by se tedy měl používat jako jakýsi rychle mobilizovatelný a vcelku univerzální nástroj k použití namísto toho, aby se promyšleně a pracně přijímaly specializované a vyvážené veřejnoprávní regulace k dosažení specifických společenských cílů. Tento vývoj pokládám za potenciálně nebezpečný a nedoporučeníhodný. Dokládám to jen na několika konkurenčních hodnotově společenských cílech, jimž by se neměla funkčnost antitrustu obětovat.
1. Antitrust jako nástroj právní regulace, ale i její objekt
1.1 Politické přetahování mezi neoklasickým a neobrandeisiánským antitrustem
Evropské soutěžní právo zaznamenalo velký rozkvět v 70. a 80. letech 20. století v souvislosti s posilováním snah o evropskou integraci a jednotný trh, fungující v podmínkách svobodné soutěže. Tyto cíle se považovaly za slučitelné a sledovaly se současně. Neoliberální akcenty a vzývání svobodných trhů zesílily v 90. letech minulého století zejména v reakci na rozpad tzv. reálně socialistických režimů ve střední a východní Evropě. Evropské soutěžní právo bylo druhém intelektuálně ideového obohacení nově se utvářejících tržních ekonomik a výrazně k jejich vývoji přispělo. Jejich soutěžní právo se významně harmonizovalo na základě asociačních dohod ještě před budoucím formálním přistoupením k ES.
4)
Neoklasické pojetí hospodářské soutěže, kladoucí důraz na její svobodu a pokládající soutěž za cíl sám o sobě, nebylo nikdy slepě přijímáno kvůli slepé víře v až mýtické autoregulační schopnosti trhu, které přitom v historii opakovaně selhávaly. V USA se za presidentství R. Reagana politicky výrazně prosadila neoliberální tzv. Chicagská škola (v čele s R. Borkem, G. Beckerem, R. Posnerem, G. Stiglerem, F. Easterbrookem, H. Demsetzem). Ta odmítala vícečetnost sociálně ekonomických cílů soutěžního práva a stavěla se jen za zvýšení celkového a spotřebitelského blahobytu a zvýšení efektivnosti jednotlivých podniků na základě ekonomické analýzy. Bývá někdy označována za proponenta sociálního darwinismu propagujícího přežití těch nejschopnějších. Zásahy státu do tržní struktury se striktně odmítaly. Tato škola tak vlastně rezignovala na společenskopolitický cíl kontroly moci prostřednictvím hospodářské soutěže a používala nejasně definované pojetí efektivnosti založené na selektivních empirických datech. V popředí stála mikroekonomická efektivnost jednotlivého podniku a ordoliberální myšlení o širších společenských funkcích soutěže bylo potlačeno.
5)
Propagovala se širokospektrální ekonomizace pohledu na svět. Tendence k prosazování tzv. více ekonomického přístupu k soutěžnímu právu zaměřenému na maximalizaci okamžitého spotřebitelského prospěchu, které se přenesly i do Evropy, se nepochybně inspirovaly tímto myšlenkovým směrem.
6)
Oponentní pozici představovala tzv. Harvardská škola (P. Areeda, H. Hovenkamp, L. Sullivan), jež se vyv