Frustration of the Removal Claim and the Temporal Aspects of Apology in Unfair Competition. This article examines two practically significant and still insufficiently explored issues concerning remedies in unfair competition law. First, it addresses situations in which the defendant frustrates the claimant’s removal claim during the proceedings by eliminating or altering the carrier of the unlawful state, such as a website, a public list, or other informational medium. The article argues that the solution should lie neither in a formalistic denial of protection nor in an automatic transformation of the removal claim into a satisfaction remedy. Instead, it advocates a functional approach under which the frustration of a originally legitimate removal claim becomes a legally relevant circumstance in determining which remedy is still capable of ensuring effective protection. In this context, particular attention is paid to the possibility of construing the removal claim as a corrective statement or "setting the record straight”, aimed at eliminating the misleading informational effect of the unfair conduct even where the original carrier no longer exists.
Second, the article focuses on the temporal aspects of apology as a non-pecuniary form of adequate satisfaction under Section 2988 of the Czech Civil Code. It considers both the substantive question whether such an apology is subject to limitation and the functional question whether an apology granted after a substantial lapse of time is still capable of fulfilling its compensatory and preventive purposes. In doing so, the article rejects the mechanical transposition of limitation rules developed for personality rights cases into the specific framework of unfair competition. It concludes that remedies in unfair competition must be interpreted and applied in a manner that preserves their practical effectiveness and prevents the protection afforded by law from becoming merely declaratory.
Key words: unfair competition, removal claim, corrective statement, apology, adequate satisfaction, limitation of claims
ONDREJOVÁ, D.: Zmaření odstraňovacího nároku a časové aspekty omluvy v nekalé soutěži.*)Právny obzor,109, 2026, č. 5, s. 405 - 429.
Úvod
Katalog prostředků ochrany proti nekalé soutěži podle § 2988 o. z. představuje soubor nároků s odlišnými funkcemi: preventivní (zdržovací), restituční (odstraňovací), satisfakční (přiměřené zadostiučinění) a reparační (náhrada škody, vydání bezdůvodného obohacení).
V praxi se setkáváme s procesně dynamickými situacemi, kdy se
účinnost původně zvoleného prostředku ochrany v průběhu řízení mění
- a to právě v důsledku jednání žalovaného. Typickým příkladem je zmaření odstraňovacího nároku odstraněním či změnou "nosiče" závadného stavu (zrušení webových stránek, znepřístupnění obsahu, zrušení veřejně prezentované listiny apod.). V této souvislosti se otevírá klíčová otázka, zda právní řád v rámci téhož katalogu § 2988 o. z. poskytne žalobci účinnou substituční ochranu, nebo zda se soudní ochrana v konečném důsledku redukuje na pouhé konstatování nekalosoutěžního charakteru jednání bez reálného nápravného dopadu. Článek vychází z premisy, že řešením nemůže být formalistický přístup, který připustí "vyprázdnění" ochrany následným zásahem žalovaného do skutkového stavu, ani opačný extrém spočívající v automatickém "překlápění" odstraňovacího nároku do satisfakčního prostředku bez respektu k jeho odlišným předpokladům. Přesvědčivější se jeví funkční přístup: zmaření původně legitimně uplatněného odstraňovacího nároku musí být právně významnou okolností pro úvahu o tom, jaký prostředek ochrany je v konkrétním procesním nastavení ještě způsobilý naplnit účel § 2988 o. z. Článek odpovídá na otázku, zda lze v situaci zmaření naturální nápravy pracovat s odstraňovacím nárokem ve formě "uvedení na pravou míru" (korektivního sdělení), které cílí na odstranění závadného informačního účinku a není nutně navázáno na existenci původního nosiče zásahu.
Článek se dále zabývá
časovými aspekty omluvy
. Nejprve v rovině hmotněprávní - otázkou, zda se omluva jako nepeněžité přiměřené zadostiučinění uplatněná podle § 2988 o. z. promlčuje (a zda je namístě mechanicky přenášet promlčecí režim § 612 o. z. z osobnostních věcí do nekalosoutěžního deliktu). Následně v rovině funkční - i tam, kde se nárok na omluvu nepromlčí, vyvstává otázka, zda omluva po výrazném časovém odstupu ještě plní preventivní a satisfakční funkci, nebo zda se její účinek posouvá spíše do sankční roviny. Tuto otázku článek ilustruje na judikatorním příkladu "Majolka", v němž byla omluva ukládána po přibližně sedmi letech od nekalosoutěžního jednání a soudy se musely vypořádat s napětím mezi formální adekvátností prostředku (stejné médium, stejná cílová skupina) a jeho reálnou účinností v čase.
Cílem článku
je ukázat, že právě v procesně dynamických situacích musí být nároky z nekalé soutěže vykládány a aplikovány tak, aby ochrana proti nekalé soutěži nezůstala jen deklaratorní. V tomto smyslu článek nabízí systémový rámec pro posouzení dvou prakticky významných situací:
(i)
jak naložit se zmařeným odstraňovacím nárokem ze strany žalovaného, a
(ii)
jak uchopit omluvu v čase - jak z hlediska promlčení, tak z hlediska reálné funkčnosti.
1. K podstatě nároku na přiměřené zadostiučinění
1.1 Nárok na přiměřené zadostiučinění jako nárok nahrazující nemajetkovou újmu a jeho funkce
Přiznání přiměřeného zadostiučinění soudem v oblasti nekalé soutěže přichází v úvahu tehdy, je-li prokázán vznik
nemajetkové újmy
1)
(srov. § 2951 odst. 2 o. z.
2)
).
3)
Nemajetkovou újmou může být například narušení dobré pověsti, dobrého jména, ztráta prestiže, důvěry, snížení v očích zákazníků, ztráta či oslabení konkurenceschopnosti, zkreslení dosažených výkonů či schopností apod.
Přiměřené zadostiučinění je proto třeba chápat jako nástroj směřující k odčinění újmy nemajetkového charakteru, nikoli jako náhradu
újmy majetkové
. Při uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění tedy nelze vycházet ze skutečností majetkové povahy, neboť k tomu slouží samostatný nárok na náhradu škody.
4)
Negativně lze nemajetkovou újmu vymezit jako každý nepříznivý dopad deliktu do jiných než majetkových hodnot.
5)
Přiměřené zadostiučinění plní hned několik funkcí. První z nich je
funkce satisfakční
, neboť přiměřené zadostiučinění představuje vyrovnání (nikoli plnou náhradu) újmy dotčené osoby.
6)
U nemajetkové újmy totiž z povahy věci nemůže dojít k její "skutečné" náhradě, ale spíše k poskytnutí náhrady "uspokojivé" či "dostatečné". K tomu srov. závěr Ústavního soudu, podle něhož "újma vzniklá porušením nemajetkových práv se v obecném slova smyslu ani nedá ‚odškodnit‘
7)
a rozsah vzniklé nemajetkové újmy nelze ani exaktně kvantifikovat a vyčíslit a lze za ni ‚jen‘ poskytnout zadostiučinění (satisfakci)". Na rozdíl od nároku na náhradu škody, kde přiznaná náhrada odškodňuje v zásadě všechnu způsobenou škodu, poskytnuté zadostiučinění bude způsobenou nemajetkovou újmu nahrazovat pouze přiměřeně
8)
.
Sankční funkce
přiměřeného zadostiučinění
9)
se může jevit na první pohled jako sporná, a to zejména proto, že přiměřené zadostiučinění má sloužit primárně jako satisfakce za způsobenou újmu, tedy jako reakce na skutečně vzniklou nemajetkovou újmu (v tomto směru funkčně obdobně jako náhrada škody v oblasti újmy majetkové). S ohledem na obtížnost dokazování skutečně vzniklé nemajetkové újmy se však v judikatuře ustálilo poměrně konstantní pojetí přiměřeného zadostiučinění jako prostředku, který plní nejen funkci kompenzační (satisfakční), ale též funkci sankční vůči rušiteli pro jeho nekalosoutěžní jednání. "Přiznaná finanční náhrada tu nereflektuje faktickou újmu poškozeného, ale je mu přiznána za účelem potrestání a zastrašení škůdce, a to ve výši zajišťující rehabilitaci jeho porušených práv, tj. s ohledem na všechny okolnosti zvyšující či snižující závažnost spáchaného deliktu."
10)
Ústavní soud zdůraznil sankční charakter přiměřeného zadostiučinění např. v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1586/09,
11)
když uvedl, že přiměřené zadostiučinění je jednou z civilněprávních sankcí, která má odrazovat rušitele chráněných statků a jeho možné následovníky od protiprávního jednání
12)
(obdobně slovenský Ústavní soud
13)
). Obdobný přístup k přiměřenému zadostiučinění jako k určité civilní sankci zastává rovněž Nejvyšší soud.
14)
V. Janeček vhodně uvádí, že "jde o jakousi nad-kompenzac
