Suverén a právo v moderním státě

Postavení suveréna ve státě v průběhu existence státu prochází složitým vývojem. Tento vývoj není přímočarý a postupný, ale stejně jako jiné společenské jevy se někdy vrací zpět k předchozím vývojovým stadiím, aby se opět vrátil k modernějším a kulturnějším formám. Proto v průběhu několika desítek let se můžeme v jednom státě setkat s moderními formami demokracie a totalitními režimy. Cílem tohoto článku není zkoumat příčiny tohoto jevu, ale věnovat se postavení suveréna v moderním demokratickém státním zřízení.

Stát, který je v pozici suveréna prostřednictvím svých institucí, tvoří obecně závazná nařízení - právo. Tento stav je obvyklý v každém právním systému a představuje doktrínu podřízenosti, která "tvrdí, že v každé společnosti, v níž existuje právo, je pod vrstvou rozličných politických forem - tedy ať jde o demokracii nebo absolutní monarchii - nakonec vždycky latentně přítomen jednoduchý vztah mezi podřízenými, kteří ze zvyku prokazují poslušnost, a suverénem, který není poslušen nikoho. Vertikální struktura "suverén - podřízené osoby" je podle této teorie nezbytnou součástí právní společnosti do stejné míry, do jaké je pro člověka důležitá páteř".¹⁾ O právní společnosti můžeme hovořit pouze tehdy, jestliže zde existuje zmíněná vertikální struktura v podobě suveréna a podřízené osoby. Pouze v tomto případě se jedná o samostatný nezávislý stát s vlastním právem. V případě absence takové struktury není možno posuzovanou společnost považovat za státní. Potom vztah suveréna a podřízených je jen součástí jejich samotného významu.

Zvyk poslušnosti je spojen u většiny právních systémů se dvěma význačnými rysy. Jednak je to kontinuita autority vytvářet zákony následně různými zákonodárci, a dále je to dlouhodobost trvání zákonů bez ohledu na osobu tvůrce, kterému byla ze zvyku prokazována poslušnost. Jestliže bylo dříve uvedeno, že suverén tvoří právo pro jiné subjekty a ukládá právní povinnosti, zatímco on sám je právně neomezen a neomezitelný, je namístě zabývat se otázkou, zda tato eomezitelnost suveréna je nezbytná pro existenci práva. Dále je třeba zkoumat, zda přítomnost nebo nepřítomnost právních mezí v případě zákonodárné moci může být považována za zvyk poslušnosti suveréna. Pod slovem poslušnost se obvykle chápe podřízenost autoritě a nikoli jen shoda s pokyny, které jsou podloženy hrozbami. Můžeme předpokládat, že poslušná osoba by vykonala předepsaný čin, i kdyby jí to nebylo nařízeno. Potom se naskýtá se otázka, zda v tomto případě by se poslušnost mohla nazvat zvykem. Se vznikem poslušnosti je zpravidla spojeno dlouhodobé respektování určitých nařízení, která byla zpočátku vynucována suverénovou mocí, podloženou hrozbami. Pokušení riskovat trest a neuposlechnout obecného nařízení je tím větší, čím