Úverová zmluva

Článek se zaměřuje na makroekonomické ukazatele, které mají přímý vliv na problematiku bankovního sektoru, a to především úvěrů a podrobně pojednává o úvěrové smlouvě, o smlouvě o zápůjčce a o zajišťovacím institutu - finanční záruce. Smlouva o úvěru je upravena v občanském zákoníku. Zákon vymezuje za podstatné náležitosti smlouvy povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání peněžní prostředky do určité částky, povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Předmětem zápůjčky mohou být podle občanského zákoníku jen zastupitelné věci, včetně peněz. K uzavření smlouvy o zápůjčce dochází až přenecháním věcí. Finanční záruka vzniká podle občanského zákoníku prohlášením výstavce v záruční listině, že uspokojí věřitele podle záruční listiny do výše určité peněžní částky, nesplní-li dlužník věřiteli určitý dluh, anebo splní-li se jiné podmínky určené v záruční listině.

§ 222 ods. 1 Trestného zákona Pre naplnenie pojmových znakov skutkovej podstaty trestného činu úverového podvodu podľa § 222 ods. 1 Trestného zákona – „ ... vyláka od iného...“ tým, „že ho uvedie do omylu...“, nie je nevyhnutné v skutkovej vete rozhodnutia orgánov činných v trestnom konaní a súdov uvádzať mená konkrétnych pracovníkov banky alebo iného úverujúceho (veriteľa) subjektu, pretože páchateľ vždy koná vo vzťahu ku konkrétnemu úverujúcemu „finančnému domu“, kde proces uzatvárania úverovej zmluvy môže podliehať (a spravidla aj podlieha) pracovným úkonom nielen jedného, ale viacerých subjektov (kontrola údajov a informácií poskytnutých žiadateľom, príprava úverovej zmluvy, kontrola úverovej zmluvy, podpis úverovej zmluvy) oprávnených na takéto konanie. Totožnosť podvádzaného úverujúceho subjektu je tak zachovaná aj v prípade, ak v skutkovej vete rozhodnutia týkajúceho sa trestného činu úverového podvodu je označený len konkrétny „finančný dom“ – veriteľ. Uznesenie Najvyššieho súdu SR, sp. zn. 1Tdo/80/2023