Mezi hlavní makroekonomická témata každé země patří ekonomický růst a životní úroveň, produktivita práce, recese a expanze, nezaměstnanost, inflace a vzájemná ekonomická závislost zemí. Ve vztahu k názvu a obsahu článku věnujme pozornost inflaci. Inflace je definována jako nárůst všeobecné cenové hladiny zboží a služeb v ekonomice v určitém časovém období. Ekvivalentně lze inflaci definovat jako snížení kupní síly neboli hodnoty peněz. Změnu cenové hladiny za určité období udává míra inflace, která se vypočítává jako poměr vybraného cenového indexu na konci a na začátku měřeného období. Nejpoužívanějšími cenovými indexy jsou index spotřebitelských cen, index cen výrobců a deflátor hrubého domácího produktu.
Cenová hladina vyjadřuje vztah mezi celkovým množstvím peněz a celkovým objemem statků a služeb, za které jsou směňovány. Růst nebo pokles cenové hladiny ovlivňuje řada faktorů. Na množství peněz má velkou měrou vliv rozhodování centrální banky, množství zboží a služeb je ovlivňováno v zásadě jen tržními silami a produkčními schopnostmi hospodářství.
I bankovní sektor prostřednictvím centrální banky reaguje na makroekonomické ukazatele, a to především na míru inflace. V závislosti na míře inflace, pak centrální banka reguluje bankovnímu sektoru výši úrokové míry a tím bankovní produkty zdražují nebo zlevňují. Vzhledem k této problematice je nutná propracovaná a realizovaná zákonná úprava. Úvěrové smlouvy jsou "základními stavebními kameny" této problematiky.
Využívání nadepsaných smluvních typů, a to zejména o úvěru a zápůjčce, se v České republice neustále rozšiřuje. Za využití této smluvní úpravy se mj. může zajišťovat i financování nové výstavby (včetně výstavby pro bydlení) a rekonstrukcí energetických zdrojů (elektráren) a techniky k zajištění obranyschopnosti. Proto se dnes aktuálně věnujeme této tématice.
Povinnosti stanovené v uvedených smlouvách se přitom zajišťují různými právními a obchodními zajišťovacími a utvrzujícími prostředky. V našem pojednání se z těchto prostředků věnujeme jednomu z nich, a to finanční záruce. Je to proto, že jde o institut, který se jeví pro zajištění velmi vhodný a v zák. č. 89/2012 Sb., tj. v Občanském zákoníku ("občan. zák.") došlo s účinností k 1.1.2014 k rozšíření jeho možného využití širším okruhem osob. Dříve se jednalo o záruku bankovní.
Cílem článku je provést rozbor a analyzovat příslušná právní ustanovení v českém občanském zákoníku (i související otázky) a posoudit, zda tato regulace do potřebné míry naplňuje funkce práva.
Indikátory bankovního sektoru v České republice
Bankovní sektor v České republice hospodaří s aktivy i pasivy. Aktiva představují úvěry rezidentů, cenné papíry, aktiva včetně zahraničních. Do pasiv jsou zahrnuty vklady rezidentů, zahraniční pasiva, kapitál, rezervy, ostatní pasiva a emitované cenné papíry. Z hlediska objemu tvoří v aktivách většinu úvěry rezidentů, v pasivech pak většinu zastupují vklady rezidentů. Český bankovní sektor prostřednictvím České národní banky reaguje na makroekonomické ukazatele, a to předevšímna míru inflace. V závislosti na míře inflace pak Česká národní banka reguluje bankovnímu sektoru výši úrokové míry, která odráží cenu bankovních produktů.
1)
Bilanční suma bankovního sektoru České republiky dosáhla na konci ledna 2025 hodnoty 10 987 mld. Kč a meziměsíčně se zvýšila o 348 mld. Kč a meziročně pak o 594 mld. Kč. Dominantní položkou aktivní strany bilance jsou úvěry poskytnuté rezidentům. Jejich objem představoval 7 411 mld. Kč.
2)
Objem vkladů rezidentů, jenž tvoří nejvýznamnější položku pasiv bankovního sektoru, činil 7 429 mld. Kč.
3)
Objem úvěrů poskytnutých rezidentským domácnostem v České republice dosáhl v lednu 2025 výše 2 386 mld. Kč a meziměsíčně vzrostl o 0,3 %, tj. o 7 mld.