K některým otevřeným problémům právní odpovědnosti

BEJČEK, J.: K některým otevřeným problémům právní odpovědnosti. Právny obzor, 102, 2019, č. 5, s. 390 – 410.

On some open issues of legal responsibity. The concept of legal responsibiltiy is counted as one of the most unclear, controversial and rather confused topics both in Czech legal theory and in the legislature. The disunity has been substantially raised by the recent Czech Civil Ccode declaring so called positive content of „responsibility“ unlike former negatively percieved „liabilty“. Some scholars argue that Czech legislature and language (and consequently, Slovak ones as well) are not reasonably able to discern between these two aspects („responsibility“ and „liability“) at all. This article strongly disagrees with this thesis and offers some rather traditional solutions. It criticizes inconsistent use of legal terminology in the Czech Civil code having got in contradiction with the announced legally-ideological foundation and one of the allegedly principal changes in the recodified Czech private law. The envisaged change of terminology tends to be more confusing than helpful. The attempt to solve the purported Czech problem by introducing new concept in polysemous terms is called into question. From the practical viewpoint, there are more important problems of legal responsibility than its „correct“ naming, anyway, e.g. the basic principle of responsibility (subjective, objective, composite – mixed), bearing the burden of proof, forseeability of damage, multiple damages, the extent of damages in context with new technologies etc. These questions deserve more attention than purely terminological disputes.

Key words: responsibilty; liability; legal terminology; fundamental principle of liability;burden of proof; foreseeability; multiple damages; extent of damages

Letošní životní jubileum odbornice zvučného jména paní prof. Ovečkové, jež mj. přispěla mnohými myšlenkami do teorie právní odpovědnosti,¹ bylo též příležitostí k opětovnému zamyšlení nad stále živým problémem pojetí právní odpovědnosti. Česká diskuse o něm je výrazně ovlivněna úpravou v platném občanském zákoníku a snad ješ­tě více důvodovou zprávou k němu. Objevily se i nové velmi fundované a pozoruhodné studie. Jejich reflexe může sloužit nejen k ohlédnutí za vývojem doktríny a právní úpravy v Česku a za tzv. „českým“ (a neméně „slovenským“) problémem odpovědnosti. Disku­se může být zajímavá i pro slovenskou teorii a praxi především v období koncepčních úvah o novém slovenském soukromém právu, resp. o příslušných formulacích připravo­vaných předpisů. Může omezovat zbytečné rekodifikační ideologizování a doktrinalis­mus. Z řady otázek spojených s odpovědností se článek zabývá především pojmoslovný­mi problémy a rozdíly mezi tzv. pozitivním a negativním pojetím odpovědnosti. Zaujímá stanovisko k názoru, že existuje něco jako specifický „český problém odpovědnosti“. Věnuje se dále základnímu odpovědnostnímu principu a jeho vlivu na funkce odpověd­nosti. Poměřuje jej s dalšími významnými faktory uplatňování odpovědnosti – s regulací důkazního břemena a předvídatelnosti škody jakožto přechodové či hraniční kategorie mezi zaviněním a kauzalitou. Krátce se komentují i pokusy zavádět násobnou náhradu škody, jakož i některé nové výzvy a trendy v souvislosti s technologickým vývojem a se snahou posílit především reparační funkci odpovědnosti.

1. O konvenčnosti právního pojmosloví

1.1. Vanitas vanitatum

Přiznávám se ke sklonu setrvávat na svých oblíbených omylech, zejména v přípa­dech, kdy omyly jiných tak oblíbené nemám. Před mnoha lety² jsem dospěl k závěru, že mnohé (pokud ne všechny) právní pojmy jsou nikoliv analytické (popisující konkrétní popisovaný předmět nebo vlastnost reality), ale syntetické (uměle vytvořená označení, do nichž my sami při jejich formulaci vkládáme obsah). Že tedy jejich obsah nekonsta­tujeme jako zjištění a vyjevení přírodní či objektivní danosti, ale jen jej konstruujeme jako konvenci.³ Mám stále za to, že to platí i o pojmu právní odpovědnosti. Nikdo dosud nevyvrátil, ba spíše leckdo potvrdil, že vymezení pojmu právní odpovědnosti představu­je především problém konvencionalisticko-sémantický (terminologický). Do tohoto slo­va se totiž zbytečně a uměle vtěsnává tolik různých významů, že je vlastně není možno použít bez újmy na jeho komunikativnosti, aniž by se muselo složitě vysvětlovat, co se vlastně pod tím mnohavýznamovým nositelem rozumí. Navíc se do pojmu právní odpo­vědnosti promítají nejasné významy z obecného jazyka a analogie s jinými druhy odpo­vědnosti (zejména politické a morální), a pojem se tak rozostřuje. Činí ho tak nejedno­značným.

Za nezbytný předpoklad právní odpovědnosti nadále pokládám protiprávnost. Tzv. odpovědnostní koncepce „pozitivně-perspektivní“ je metodologicky kontraproduktivní, neboť pokládá za odpovědnostní vztah jakýkoliv právní vztah, který zakládá nějakou povinnost. Naprosto se tím stírá rozdíl mezi povinností a odpovědností a jeho prosazo­váním se lehkomyslně zbavujeme terminologické přesnosti a rozlišování „povinnosti“ a „odpovědnosti“⁴ a namísto ní dosazujeme polysém „odpovědnost“, který musí být uměle upřesněn, aby jeho setrvačné chápání (utvrzované i řadou zákonných vymezení odpovědnosti jakožto sekundárního právního vztahu vzniknuvšího v důsledku porušení právní povinnosti) nebránilo smysluplné komunikaci. „Odpovídat za splnění povinnosti“ je přeci úplně totéž a významově rovno jako „mít právní povinnost“.

Tak se rodičovská odpovědnost podle § 858 OZ formuluje jednoznačně jako soubor právních povinností. Přitom pojem rodičovské zodpovědnosti používaný v dřívějším zá­koně o rodině (srov. § 30 dřívějšího zákona o rodině č. 94/1963 Sb.) jako výraz „pozitiv­ního pojetí odpovědnosti“ umožňoval rozbít v češtině zavedené (jak vidno zbytečně) prokletí polysému pojmu „odpovědnost“. Dala a dá se stále rozlišovat „zodpovědnost“ jako povinnost a „odpovědnost“ jako důsledek porušení právní povinnosti. Podobně jako se v němčině rozlišuje mezi (pozitivní) „Verantwortung“ a (sankční) „Haftung“, nebo v angličtině obdobně mezi „responsibility“ a„liability“.

„Reinkarnace“ pozitivně perspektivního pojetí odpovědnosti tedy nabízí spíše zma­tení. Celé soukromé závazkové právo by v tomto „pozitivně-perspektivním“ pojetí mělo být tedy vlastně právem odpovědnostním…

Tautologická snaha tvůrců OZ⁵ redefinovat odpovědnost především (sic!) jako odpo­vědnost člověka za řádné chování po právu a za splnění povinností je terminologická expanze ochuzující pojmoslovný aparát práva. Vytvoření takového polysému je jistě možné, ale otázka je, zda je také účelné a opodstatněné. Odpovědnost v současném OZ označuje jednak primární právní povinnost (např. § 193 OZ), ale i následek porušení povinnosti (§ 1935 OZ), nebo i jako následek protiprávního stavu⁶, nebo se používá jako zastření obratu „nést důsledky protiprávního jednání (§ 420 OZ z r. 1964), ev. i jako jiné vyjádření svéprávnosti (srov. § 24 OZ).⁷

I u soukromoprávní odpovědnosti se za jeden z obecných pojmových znaků tradičně pokládá i prvek společenského odsouzení za protiprávní jednání⁸ – nejde tedy o výsadu veřejnoprávní (typicky správněprávní či trestněprávní) odpovědnosti. Tzv. pozitivní koncepce odpovědnosti – přetavená do slov zákona či Důvodové zprávy – prohlubuje pojmový zmatek v právní terminologii. O tento poněkud svévolný a neúčelný terminolo­gický výměr se pokusila důvodová zpráva k občanskému zákoníku, jež fakticky prohlá­sila všechny primární soukromoprávní povinnosti za povinnosti odpovědnostní (má se totiž odpovídat za splnění povinnosti, a ne za jejich porušení); má se tak vlastně zrušit rozdíl mezi povinností a odpovědností. Snaha vyjádřená v důvodové zprávě k OZ (neo­značovat závazky z deliktů jako závazky odpovědnostní a nechápat odpovědnost v ustá­leném významu jako sekundární právní povinnost vzniknuvší v důsledku porušení pri­mární právní povinnosti) je velmi kontroverzní a docela svévolná. Zákon není vědecké dílo a ani učebnice a nenáleží mu měnit zavedenou, plně vyhovující a přitom přesnější odbornou terminologii. Pokud důvodová zpráva k OZ⁹ deklaruje, že každý „odpovídá“ především za to, že se chová řádně, tedy po právu a že splní své povinnosti, je to krok zpět od přesnější právní terminologie k dvojznačnému významu používanému v řeči obecné.¹⁰

Přesnější zavedené a jednoznačné právní pojmosloví má pro plnění povinnosti vyhra­zen pojem „právní povinnost“ a pro porušení právní povinnosti pojem „právní odpověd­nost“. Nemá metodologický smysl přidávat k němu ještě synonymum jakési dodatečné „odpovědnosti“ za splnění této povinnosti a zneja