Souhlas, nebo licenční závazek?

The article is devoted to the legal issues of the exercise of the intellectual property rights. The author distinguishes two possible cases of the exercise of these rights in accordance with the recent Czech law. One of them is granting a consent to use some protected values . This situation is a circumstance precluding unlawfulness. The second case involves a licensing agreement conferring obligation between the parties. The author presents the legal grounds for the fact that in many cases, which are known from the contemporary knowledge and information society, it is only the consent which has the legal reason.

intellectual property law, exercise of rights, approval, license agreement, obligation

Ačkoli se v našem příspěvku věnujeme výkonu již existujících subjektivních práv duševního vlastnictví, sluší se zmínit alespoň pár úvodních slov, která se týkají přiznávání těchto práv.

Subjektivní práva duševního vlastnictví mají právní povahu určenou zákonem, popř. mezinárodní smlouvou či normativním aktem z ní odvozeným (např. nařízením orgánů EU nebo rozhodnutím Komise Andského společenství národů).¹⁾ Projevuje se tak státní, mezistátní či nadstátní přiznávání ochrany určitým ideálním předmětům (hodnotám) v právním smyslu. Třeba úvodem říci, že některým těmto předmětům bývá státní a podobná ochrana přiznána, a to stanovením absolutních subjektivních soukromých práv k nim, jiným naopak nikoli.²⁾ V státu tak může být některý předmět chráněn, v ochrany nepožívá.

Příkladem nám mohou posloužit (), které jsou kupříkladu v USA patentovatelné, zatímco v Česku a v celé Evropské patentové organizaci nikoli; a to , které zde patentovatelné jsou. Ve světě bychom mohli nalézt více takovýchto příkladů. Není jich ale příliš mnoho, protože právo duševního vlastnictví je podstatnou měrou stále více a i na globální úrovni, zejména v souvislosti s

Jako další příklad bychom si mohli uvést , k nímž členské státy EU přiznávají zvláštní subjektivní absolutní majetkové právo pořizovatele databáze, které nemá nic společného (leda možný souběh) s právem autorským k databázím jako souborným uměleckým či vědeckým dílům. I v tom můžeme spatřit práva duševního vlastnictví (a možná i projevy některých "státních sobectví").

Ponechme ale nyní stranou otázky legálního přiznávání absolutních práv k nehmotným předmětům podle a věnujme se již státem přiznaných či uznaných čili v soukromých poměrech. Vstupujeme tak do hájemství neboli svobodné vůle toho, komu absolutní právo svědčí. Je jeho věcí, jak se svým majetkem nakládá, pokud tím neohrožuje nikoho jiného na jeho právu včetně právního postavení anebo tím neohrožuje některé námi všemi sdílené, nesubjektivizované, veřejné blaho; například blaho veřejného zdraví.

Autorská práva, rozuměno , vznikají se vznikem autorského díla, a to dokonce bez ohledu na vůli autora. Absolutní práva autorská, osobnostní i majetková, jsou totiž (přesněji "uznána") státním , který platí bez ohledu na to, zda se nám to líbí, anebo nikoli. Můžeme také říci, že uměleckého či vědeckého díla je ; a to i tam, kde mu zákon přiznává subjektivní práva. Z toho vyplývá, že autor se nemůže svých státem uznaných (zákonných) pr