První zásada soukromého práva (Zásada autonomie vůle: respekt ke způsobilosti člověka tvořit si vlastní životní poměry). Právny obzor, 102, 2019, č. 5, s. 375 – 389.
The first principle of private law (Principle of autonomy of will: respect of the ability of a man to create his or her own circumstances). Autonomy of will (private autonomy) is the first value of private law and the principle of private autonomy is its first principle, because private law would not exist without them. Many other principles adhered to by private law (respect of good morals, honesty, neminem laedere, prohibition of abuse of rights, pacta sunt servanda, etc.), would lose its function without autonomy of will. By the way, also private law concepts can be understood and interpreted on the basis of the principle of autonomy of will. “Autonomy is the ground of the dignity of the human and of every rational nature” (Kant). Private autonomy is derived from personal freedom. The article notices that this key term disappeared from Slovak and Czech law of the socialist era, because also civil law then perceived an individual as a component of a social “machine” building up communism. Freedom, and hence private autonomy, are now protected by constitutional safeguards that limit the public power. The author takes note of the contradictory phenomena of modern times and the contending trends of protection of freedom of an individual to mold his or her own private affairs independently and on his or her own responsibility according to his or her own will, but also its limitation under the slogan of public interests, security and public order.
Key words: freedom, civil law, autonomy of will, private autonomy, freedom to contract, principle of proportionality, progressivist humanism
I. Principy a zásady
Literatura z našeho oboru i judikatura používají většinou výrazy princip a zásada promiscue, a nejen v tom smyslu, jak akademická veřejnost obvykle chápe obsahový význam právního principu nebo právní zásady, ale i s významem poněkud rozbředlejším. Dokladem toho je užívání obou výrazů v právních textech.
Není to jen jev typický pro současnost. Např. v roce 1928 předválečný Nejvyšší soud, rozhoduje o žalobcově tvrzeném vlastnickém právu,1 poukázal na princip vztažený k nabývacím titulům, že „teprve soud jest povolán, by tituly vážil a přiznal právo silnějšímu“. Jistě se klade otázka, zda je správné mluvit o právním pravidlu, podle nějž má silnější titul přednost před slabším jako o právním principu. O necelý rok později2 Nejvyšší soud píše při souzení případu o náhradu škody na převzaté remontě (nevycvičeném vojenském koni) o principu v souvislosti s latinskou parémií quod ab initio vitiosum est, tractu temporis convalescere non potest,3 zároveň o zásadě poctivosti v právním styku a také o zásadě formulované tak, že pokud oferent nabízí uzavření smlouvy za podmínek veřejně oznámených, nemá už být o obsahu smlouvy vyjednáváno a o každém zájemci se předpokládá, že se s podmínkami seznámil a jimi vázán chce uzavřít smlouvu.4 Tyto staré příklady se nijak neliší od aktuálních přístupů. Např. v právní větě rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3619/2015 z 16. 12. 2015 píše český Nejvyšší soud jedním dechem o principu dobrých mravů a o zásadě dobrých mravů.5 K podobným zjištěním dospějeme při studiu odborné literatury. Jedním z mnoha příkladů mohou být konferenční sborníky k problematice právních principů;6 i v nich nejeden z přispěvatelů používá výrazy princip a zásada jako synonyma. Pokud jde o publikace orientované praktičtěji, nelze přehlížet zálibu literárně činných juristů v okázalejších výrazech, a protože princip vyznívá vznešeněji než jaksi obyčejná zásada. Dočteme se např. o právních principech ochrany dřevin7 nebo o principu „znečišťovatel platí“.8 Nejde ostatně jen o tyto autorské projevy. Rovněž v literatuře tištěné ve Sbírce zákonů najdeme třeba princip fondového hospodaření (§ 6 odst. 16 zák. č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů) nebo principy pasivního zajištění (§ 15 a 34 zák. č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví), ba i principy pro použití zesílené a zdvojené posádky (§ 22a zák. č. 49/1997 Sb., o civilním letectví).9
Jakkoli se tedy z naznačených důvodů zdá být marná snaha mezi oběma výrazy významově rozlišovat, přece jen tíhnu k pojetí, že právní principy máme spojovat s generálními právními maximami vytvářejícími základy celého právního řádu, společné pro všechny jeho složky, zatímco právní zásady mají být vyhrazeny jednotlivým právním odvětvím, popř. jednotlivým zákonným úpravám.10 V kontextu tohoto pojednání to má smysl tím spíš, že zásada autonomie vůle, vlastní soukromému právu, je průmětem principu legální licence vyjádřeného slovenským i českým ústavním pořádkem.11 Hodnota, kterou tím chrání, je lidská svoboda, jako základní stavební kámen demokratického právního státu, jehož oporou nemůže být nikdo jiný než „citoyen se vzpřímenou chůzí, sebevědomý, svobodný, zodpovídající sám za sebe“.12
II. Peripetie
Pro ty, kdož se začali seznamovat s civilním právem po roce 1989, se stalo součástí jejich juristického vnímání, že slovenské13 i české14 učebnice občanského práva hmotného standardně obsahují ve své úvodní části partii o jeho zásadách, včetně zdůraznění, že tyto obecné zásady platí, ať již jsou v zákoně výslovně vyjádřeny čili nic.15
Nebylo tomu tak vždy. Pro dnešek již není zvlášť důležité, že učebnice vydávané v 50. až 80. letech 20. stol. – a nejen ty16 – se stavěly k myšlence obecných zásad občanského práva zdrženlivě.17 Socialistické prostředí totiž činilo právníky „mnohem závislejšími na slepém následování textu právních předpisů.“18
Spíše může překvapit, že ani naše tak řečené klasické učebnice a také většina zdejší literatury z oboru občanského práva19 jeho zásadám nevěnují soustředěnou pozornost, neřkuli zvláštní kapitolu. Neznamená to však, že by je autoři ignorovali.
Celkem skeptičtí k obecným zásadám právním byli hlavně normativisté. Např. Sedláček považoval pojem spravedlnosti za „problém filosofické spekulace“20 a obecné regulativní principy chápal jako jevy, „které nejsou právními […], které tedy patří do oboru morálky“21 (ledaže je právo přijme jako právní normy za své, typicky fixací do zákonných ustanovení).
Tzv. ‚tradiční nauka právní‘, jak ji normativisté nazývali, však vycházela z konceptu, že to je především zásada, o níž dnes běžně mluvíme jako o zásadě autonomie vůle, která je Soukromému právu vlastní. Už první z českých učebních textů novodobého občanského práva zdůraznil, že „v tom právě záleží ‚soukromost‘, že vůle soukromníků tu jest rozhodna“.22 To je myšlenka, která rezonuje základními českými, německými i slovenskými civilistickými díly vydanými posléze v Československé republice až do ovládnutí státu komunistickou stranou.23 Ještě v roce 1947 vychází učebnice Lubyho vyzdvihující soukromoprávní autonomii,24 a také v novém vydání Krčmářovy učebnice autor akcentuje vlastnickou svobodu, svobodnou výměnu statků nebo svobodnou práci jako zásady občanského práva,25 jakkoli všem těmto hodnotám již v té době zvonila hrana.
V pozdější právnické literatuře se autonomie vůle stala opomíjeným pojmem a až na výjimky