V lednu 2023 Nejvyšší soud ČR změnil dosavadní přístup k moderaci smluvní pokuty. V prvním kroku soudního rozhodování, jestli bude vůbec k moderaci nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty přistoupeno, má soud za pomoci výkladových pravidel rozlišit, jestli smluvní pokuta má sankční nebo uhrazovací povahu.
Konkrétně tak judikatura nově ukládá soudu,
1)
2)
aby vůbec
"mohl posoudit (ne)přiměřenost nároku ze smluvní pokuty, musí si nejprve prostřednictvím výkladu ujednání o smluvní pokutě podle § 555 a násl. ObčZ ujasnit, jakou funkci měla daná smluvní pokuta (in concreto) plnit, neboť v závislosti na tom, jaké funkce plní, sleduje smluvní pokuta různé zájmy stran a pro posouzení přiměřenosti tak budou rozhodující též odlišné aspekty. Nepodaří-li se soudu cestou subjektivního výkladu objasnit, k jaké funkci smluvní pokuty vůle stran směřovala (co strany hodlaly ujednáním docílit), lze v rámci objektivního výkladu (§ 556 odst. 1 věta druhá ObčZ) podpůrně využít dále (v rozhodnutí NS 31 Cdo 2273/2022) popsaných vodítek."
Funkcemi, k potřebě jejichž rozlišení rozhodnutí velkého senátu soudy vede, jsou dvě základní - sankční (penalizační) a úhradová (paušalizovaná náhrada škody). Je přitom poukazováno i na třetí funkci, označovanou zpravidla jako preventivní (motivační). Ta se v praxi projevuje snahou vést, tedy motivovat, dlužníka ke splnění smluvních povinností a působit tak preventivně na dosažení účelu každé smlouvy - tedy aby byla dodržena a stranami bylo podle ní plněno.
Změna judikatury a její retrospektivní účinek
3)
(nové řešení moderace smluvní pokuty dopadá i na již uzavřené smlouvy) vyvolává přirozeně u smluvní praxe mnohé otázky. A to jak k posuzování již sjednaných smluvních pokut, tak těch nyní sjednávaných. Otázky vyvolává zejména právě důraz judikatury na důsledné zjišťování, jakou povahu smluvní pokuta má, a dále například posuzování, jestli a jaká u úhradové smluvní pokuty vznikla věřiteli škoda, či zohledňování zavinění dlužníka jako okolnosti významné pro moderaci sankční smluvní pokuty.
Jde mj. o to, jestli současné řešení povede fakticky k rozlišování dvou smluvních pokut. S jiným režimem pro jejich moderaci. Smluvní pokuty ryze sankční a potom té z historického hlediska "klasické", tedy úhradové (paušalizační náhrada škody). A co se smluvní pokutou smíšenou, která má z každé z funkcí něco.
T. Veselá
4)
v lednu 2024 ve své glose předkládá stručnou základní analýzu některých dostupných rozhodnutí soudů prvního stupně přijatých po vydání rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ČR a současně i rozhodnutí přijatých dovolacím soudem. Poukazuje na to, že Nejvyšší soud ČR ruší rozhodnutí odvolacího soudu s odkazem na rozhodnutí velkého senátu a s důrazem na skutečnost, že sou- dy nižších stupňů dosud nezkoumaly, jakou vlastně sjednaná smluvní pokuta měla plnit funkci. Autorka si současně klade mj. otázky, zdali se zjišťuje funkce smluvní pokuty dle vůle stran či dle toho, jak se smluvní pokuta soudu jeví? Dále jaký je limit míry pochybností, při které lze k moderaci vůbec přistoupit? Podle autorky
"přelomové rozhodnutí se tak může zdát být spíše teoretizováním o tom, jak by takový přezkum mohl jednou vypadat, a dává nám spíše více otázek než odpovědí"
.Jakkoli autor tohoto příspěvku sdílí část pochybností autorky i části praxe a v březnu 2023 se k některým závěrům rozhodnutí velkého senátu kriticky vyjádřil,
5)
nemění to nic na skutečnosti, že je třeba závěry rozhodnutí velkého senátu respektovat.
Je však třeba se zamýšlet nad tím, co jeho závěry přináší pro možné úvahy smluvní praxe.
Mimo jiné tedy dochází k akcentaci základní otázky: Jaké jsou vlastně možnosti stran sjednávat soukromoprávní sankce? a dalších podotázek, jako:
Mohou si strany sjednávat pro případ porušení povinnosti jiná nepojmenovaná zajištění či utvrzení dluhu mající sankční povahu?
A mohou si strany sjednat nepojmenovanou sankci i pro případ, že nastane jiná stranami předvídaná skutečnost, která ani nebude porušením povinnosti?
Jaké jsou limity posuzování jejich případné nepřiměřenosti? Půjde o analogickou aplikaci pravidel moderace nebo například obecný korektiv dobrých mravů?
A konečně - mohou si strany dohodou vyloučit možný moderační zásah soudu do ujednané smluvní pokuty nebo nepojmenovaného utvrzení či zajištění dluhu?
Aktuální smluvní i rozhodovací praxe je při posuzování těchto otázek na určité křižovatce. Rozlišuje-li rozhodnutí velkého senátu smluvní pokutu podle její funkce, jde mj. o potvrzení možnosti stran sjednat si ryze sankční smluvní pokutu pro případ porušení povinnosti dlužníkem. Navazující otázkou tedy je, jestli i tzv. nepojmenovaná ujednání o "stornu, penále, propadném poplatku" mohou mít ryze sankční povahu a jestli z pohledu jejich přiměřenosti se budou chovat jako smluvní pokuta nebo mají mít vlastní režim posuzování.
1. Úvodní historická poznámka
Jak je otázka soukromoprávní sankce řešena prakticky ve všech jurisdikcích, a to s různými pohledy, tak se vyvíjela i během historie.
Trestní klauzule sahají až do římského práva. Předmětem sankce v římském právu bylo zaplacení peněžní částky. Sankce byla svobodně stanovena stranami a soudce neměl pravomoc ji snížit, protože ji považoval za nepřiměřenou. Šlo o zásadu neměnnosti sankce.
6)
V Římě musely být rozsudky vždy vyneseny na určitou peněžní částku. Důsledkem bylo, že velké množství smluvních příslibů nebylo přímo vymahatelných, tj. všechny sliby, u nichž plnění nemělo pro příjemce žádnou - přímou - peněžní hodnotu. Právě zde přišlo věřiteli na pomoc římské právo s takzvanou samostatnou sankční klauzulí. Dlužník prohlásil, že věřiteli zaplatí určitou peněžní částku, pokud on, dlužník, neprovede určitý úkon. V důsledku toho by se požadovaný úkon nestal vykonatelným přímo, ale nepřímo. Římské právo rovněž uznávalo klauzule, které poskytovaly předběžný odhad škody, která by mohla vzniknout v případě porušení povinnosti, a tím pomáhaly věřiteli tím, že jej zbavovaly povinnosti prokazovat škodu, která skutečně vznikla v důsledku nesplnění povinnosti dlužníka.
7)
Jediným omezením, které existovalo, bylo, že pokuta nemohla být použita k zakrytí lichvářského ustanovení o úročení.
Na našem území, v období 16. a 17. stol., docházelo k posunu posuzování významu jednak úročení (ceny peněz), jednak i sankcí za neplnění. Plnění, jež dnes označujeme jako smluvní pokuta, mělo oproti římskému právu primárně funkci paušalizace náhrady škody. A zůstalo tomu tak vlastně až do 20. století. Ujednání o smluvní pokutě, jak ji dnes označujeme, nepředstavuje tedy nic nového. Srovnej například rok 1530 (Zemské zřízení):
"pokutu svou maje, nepohaněj, ale drž se"
; roky 1579 - 1811 (Kodex Městských práv):
"jakaužkoli pokutu dlužník zápisem na sebe aneb statek svůj věřiteli svému uvede, podle té zůstaven bude";
Viktorín Kornel ze Všehrd:
"pakli by jeden druhému neučinil v čem koli, jestliže jsů pokuty pro nezdrženie nebo dosti nečiněnie smlúve v též položeny, má se strana držecie tu smlúvu, těch pokut držeti a tu stranu nedržecie vedlé těch pokut sáhnuti".
8)
Obecný zákoník občanský se sankčním hlediskem u smluvní pokuty nepočítal. Smluvní pokuta měla úhradovou funkci. V ABGB byla smluvní pokuta řazena v kapitole "Náhrady škody" - původně šlo o jeden paragraf (§ 1336). Osnova připravovaného občanského zákoníku ve 30. letech 20. stol. řešila smluvní pokutu v kapitole "Prodlení dlužníka a prodlení věřitele". Zde šlo již o 4 paragrafy (jako obecná úprava k tzv. propadným doložkám).
9)
Sankční charakter smluvní pokuty jako její součást se rozvinul zejména v souvislosti s rozvojem moderních tržních mechanismů.
2. K otázce možností stran sjednat ryze sankční smluvní pokutu
Současná zákonná úprava v § 2048 a násl. ObčZ, a ostatně i ta dle předchozí úpravy soukromého práva, textově vychází ze smluvní pokuty jako primárně "paušalizace" náhrady škody. Je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje (§ 2050 ObčZ).
Vývoj judikatury nejen Nejvyššího soudu ČR, ale i Ústavního soudu ČR však přiznává stranám závazku možnost sjednat smluvní pokutu s ryze sankční funkcí.
Nejvyšší soud ČR ještě podle předchozí úpravy soukromého práva například ve sporu
10)
mezi žalujícím kupujícím (akciovou společností) proti žalovanému prodávajícímu (nepodnikateli) dovodil, že nesdílí závěr odvolacího soudu, že
"ujednání o smluvní pokutě, které má sloužit pouze jako sankce pro případ, že se prohlášení účastníka smlouvy ukáže být nepravdivým, je neplatné pro rozpor se zákonem".
Konkrétně šlo