PASSER, J. M.: (R)evoluce, která se nekonala; Justičná revue, 75, 2023, č. 12, s. 1453 – 1464.
V loňském roce* vzbudilo zaslouženou pozornost právnické komunity stanovisko generální advokáty Juliane Kokott ve věci týkající se odpovědnosti státu za škodu vzniklou v souvislosti s překročením limitů znečištění ovzduší stanovených právem Evropské unie.2) Bylo tomu především díky závěru, že cílem mezních hodnot stanovených pro znečišťující látky ve vnějším ovzduší a povinností v oblasti zlepšování kvality vnějšího ovzduší stanovených články 7 a 8 směrnice 96/62/ES3) ve spojení se směrnicí 1999/30/ES,4) jakož i čl. 13 a 23 směrnice 2008/50/ES,5) je přiznat práva jednotlivcům.6)
Jak dále ukážeme podrobněji, tento návrh generální advokátky znamenal významný posun ve vnímání "ustanovení, jehož cílem je přiznat práva jednotlivců", ve smyslu první podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením práva Evropské unie. Soudní dvůr stanovisko generální advokátky v této konkrétní části nenásledoval
7)
a revoluce se tedy nekonala; zamyslíme se však nad tím, zda stanovisko představuje v kontextu vývoje judikatury, týkající se odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením práva Evropské unie, vybočení, nebo zda je pravděpodobné, že Soudní dvůr dospěje k podobné pozici evoluční cestou postupných judikaturních kroků - a zda tedy můžeme s přiměřenou mírou nadsázky parafrázovat bonmot, který se někdy používá u soudcovských odlišných/disentních stanovisek (v rámci jurisdikcí, které s nimi pracují) - odlišné stanovisko je základem budoucího většinového názoru. Princip odpovědnosti členského státu za škodu způsobenou jednotlivci, porušením jeho práv vyplývajících z práva Evropské unie, nemá svůj základ, na rozdíl od odpovědnosti Evropské unie za škodu způsobenou jejími orgány a zamestnanci
8)
, v zakládajících smlouvách nebo v sekundárním právu Evropské unie, ale opírá se o judikaturu Soudního dvora.
Před rozhodnutím ve věci Francovich
9)
se obecně předpokládalo, že taková odpovědnost státu je věcí vnitrostátního práva. Francovich byl prvním případem, kdy Soudní dvůr s odkazem na zásadu loajality a účinné soudní ochrany jednotlivce připustil odpovědnost státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením práva Evropské unie.
10)
A. Francovich a D. Bonifáci pracovali pro italskou společnost, na kterou byla vyhlášena platební neschopnost. Podle směrnice 80/987/EHS
11)
byla Itálie povinna vytvořit garanční fond za účelem uspokojení závazku zaměstnanců v případě insolvence zaměstnavatele. Z důvodu neprovedení směrnice nebyl garanční fond vytvořen, v důsledku čehož nebyla uspokojena zaměstnanecká práva žalobců. Ti proto žalovali stát a požadovali náhradu škody. Soudní dvůr konstatoval, že vzhledem k unijním smlouvám byl stát povinen nahradit škodu způsobenou neprovedením směrnice.
Soudní dvůr definoval tři kumulativní podmínky pro vznik nároku na náhradu škody. Neprovedená směrnice musí přiznávat práva jednotlivcům, obsah práv podle směrnice musí být identifikovatelný a musí existovat příčinná souvislost nesplněním závazků členského státu a škodou, která vznikla příslušným stranám.
Soudní dvůr přitom zřejmě nepovažoval za podstatnou otázku zavinění. Absolutně definované podmínky odpovědnosti státu, uvedené v dané věci, naznačují, že otázka úmyslu či nedbalosti na věci nic nemění.
Věc Francovich byla prvním případem, kdy Soudní dvůr shledal důvod pro odškodnění jednotlivce z důvodu porušení transpozice směrnice do vnitrostátních právních předpisů. Touto věcí však vývoj judikatury, ani podmínek, za nichž vzniká odpovědnost státu vůči jednotlivcům za porušení práva Evropské unie, neskončil.
K redefinici těchto podmínek došlo zejména v rámci rozhodnutí o spojených věcech Brasserie de Pěcheur a Factortame III.
12)
Brasserie de Pěcheur byla francouzská společnost, která nemohla vyvážet pivo do Německa kvůli německému zákonu o požadavcích na čistotu, zakazujícímu přidávání určitých přísad.
Případ Factortame III se týkal přísnějších pravidel Spojeného království pro registraci rybářských lodí, která zohledňovala státní příslušnost, bydliště a sídlo majitelů lodí. Na základě uvedených faktorů aktualizovaná pravidla pro registraci plavidel znemožnila některým lodím získat rybolovná práva.
V důsledku toho se ve spojených věcech jednalo o odpovědnost státu vyplývající z neslučitelnosti jejich vnitrostátní legislativy s právem Evropské unie (zakládajících smluv), nikoliv z neprovedení směrnice. Soudní dvůr pak modifikoval podmínky pro vznik odpovědnosti státu, vyplývající z rozsudku Francovich, a to tak, aby zahrnovaly pojem "dostatečně závažné porušení". Z rozsudku Brasserie de Pécheur a Factortame tedy vyplývají následující kumulativní podmínky pro vznik odpovědnosti státu