Uvědomuji si, že název příspěvku je příliš široký dokonce i v tom smyslu, že překračuje meze práva, přestože tyto meze překračovat nehodlám s ohledem na omezený rozsah svého příspěvku. Navzdory tomu jsem jej zvolila z toho důvodu, že se chci se pokusit o určitý nadhled, o hledání souvislostí a možná příliš odvážná zobecnění.
Žádná smlouva není formována jenom vůlí stran. Vzniká v prostředí, které vůli všemožně limituje, doplňuje a modifikuje. Některé determinanty nemusí být ani smluvním stranám známy, dokonce ani strany samy si nemusí uvědomovat posuny ve vlastní vůli. Vedle toho prakticky žádná smlouva není zcela rovnovážná, princip rovnosti ovládající soukromé právo neznamená, že by smluvní strany musely být mechanicky a skutečně ve všech aspektech rovné. Převaha jedné či druhé strany ústí v ovlivnění vůle druhé strany. Není to ale jenom ochrana slabší smluvní strany, která vede k zákonodárným intervencím do smlouvy. Motivace k nim může spočívat i v jiných veřejných zájmech - ochraně zdraví, životního prostředí, požadavcích na bezpečnost (např. stavby) nebo řešení aktuálních situací (živelní katastrofy, válečný konflikt, nedostatek komodit na trhu, dopravní problémy), anebo v zájmech politických či jiných (lobbistické tlaky nebo populistická opatření k získání voličských hlasů). Sama podstata práva spočívá v ovlivnění vůle smluvních stran. Do smluvního vztahu vstupují i dispozitivní normy, jejichž funkcí je upřesnění obsahu vztahu a dosažení právní jistoty touto cestou, pokud tomu volní projevy stran nezabrání. V tomto případě je intervence zákonodárce sice podmíněna vůlí smluvní strany, ale pokud ta nenabude konkrétní formy, dispozitivní ustanovení bude působit stejně jako donucující norma. Intervence mohou být přechodné nebo trvalé a nejrůzněji podmíněné a sankcionované.
Jenom s vědomím, že jde o abstrakci a zjednodušení, můžeme tedy mluvit o autonomii vůle a rovnosti stran ovládající smluvní právo. Snaha o přesnost a vypovídací hodnotu našich tvrzení podtrhuje nezbytnost rozlišování mezi obsahem smlouvy jako právního jednání a obsahem smlouvou založeného závazkového vztahu mezi stranami. Smlouva je právní jednání jasně určeného obsahu zachyceného k okamžiku dosažení konsenzu, zatímco závazkový vztah k okamžiku účinnosti smlouvy vzniká s určitým obsahem, ale po nějakou dobu trvá a jeho obsah se pravděpodobně bude měnit až k zániku splněním nebo jinou právní skutečností. Tomu zhruba odpovídá rozlišení genetického a funkcionálního synallagmatu, jak je popsal J. Sedláček
1)
.
I když plně respektujeme dualismus soukromého a veřejného práva, přece je užitečné pokusit se o syntetizující pohled, neboť kontrahenti jsou vázáni smlouvou i povinnostmi, jež jsou obsahem závazkového vztahu, bez ohledu na to, zda jejich původ je soukromoprávní nebo veřejnoprávní, zda pocházejí z jejich chtění nebo byly doplněny jiným právně relevantním způsobem. Také neplatnost je spojena s rozporem se zákonem bez rozlišení, zda jde o zákon veřejnoprávní či soukromoprávní. Někdy by dokonce takové rozlišení bylo obtížné. Jedna úprava však směřuje právě na veřejnoprávní normy. Je to pravidlo, které obsahoval již obecný obchodní zákoník (1/1863 ř. z.)
2)
a dnes v občanském zákoníku vyjádřený v § 5 odst. 2. Proti vůli dotčené strany se platnosti právního jednání nedotýká, pokud někdo jedná, aniž má oprávnění k příslušné činnosti nebo byla-li mu činnost zakázána.
Můžeme tedy vnější zásahy do obsahu smluvního vztahu
třídit
na:
- Obecné principy (zejména zákaz zneužití práva),
- Interpretační ustanovení (§ 545, § 555 an., § 1747),
- Oprávnění daná třetí osobě dohodou stran,
- Zákonná oprávnění daná soudci k určení obsahu smlouvy,
- Kogentní normy soukromoprávní a veřejnoprávní,
- Dispozitivní normy nevyloučené stranami; v obchodních vztazích vyplývá v souladu s tradicemi obchodních zákoníků z § 558 odst. 2 OZ přednostní aplikovatelnost obchodních zvyklostí před dispozitivními ustanoveními zákona.
3)
Reálný obsah určitého závazkového vztahu je výslednicí všech těchto vlivů. Výslednice by měla být do podrobností známa smluvním stranám. Je tomu tak vždy? Obávám se, že nikoli, dokonce asi prakticky nikdy, a proto může být užitečné poukázat na nezbytnost přesné analýzy důsledků uzavření smlouvy alespoň v obecné a zkrácené míře.
1. Interpretační ustanovení a jejich význam
Směrnice zákonodárce pro výklad právních jednání (§ 556/2, 558/2 OZ) zavazují strany, dojde-li k nejasnosti, a budou zavazovat i soudce, rozhoduje-li věc, kde je interpretace právního jednání nezbytná. Mluvíme-li o interpretaci právního jednání, nemůžeme své úvahy odtrhnout od interpretace právních norem, protože, jak bylo řečeno, pravidla plynoucí z právních norem vstupují také do obsahu právního vztahu založeného smlouvou jako právním jednáním. Smluvní strany, činíce právní jednání, vycházejí z určitého pochopení relevantních právních norem. Občanský zákoník obojí upravuje odděleně a ne zcela shodně. Nastává tu také určité překrývání s obecnými principy, nakolik i ty slouží k intepretaci. Jejich dosah je však širší.
Interpretace
4)
spočívá ve zjištění obsahu právního jednání nebo smyslu právní normy.
5)
Samotná skutečnost, že některá ze smluvních stran je přesvědčena o určitém významu projevu vůle, nestačí pro to, aby se takové pojetí stalo právně relevantním. Také na smyslu relevantních právních pravidel se musí strany shodnout (§ 2 OZ). V případě, kdy druhá strana má přesvědčení odlišné než strana první, je nutno dospět k jedinému řešení. Může se to stát dohodou stran, což je ideální případ, který ovšem v sobě také obsahuje možnost modifikace vůle oproti okamžiku vzniku smlouvy. Pokud se strany na určité interpretaci shodnou, není jisté, nakolik je takové chápání správné
6)
a nakolik je v souladu s pojetím obecně přijatým. Nedojde-li ke sporu, zůstane případný nesoulad mezi pojetím stran a pojetím obecně přijatým latentní.
Zjištění významu právního jednání nebo právního pravidla může být provedeno třetí osobou určenou stranami či soudcem, nastane-li spor. I tato interpretace je novým prvkem přistupujícím ke smluvnímu konsensu. V posledních dvou případech se obsah smlouvy a vůle smluvních stran výkladem modifikuje nebo upřesní. Upřesnění nemusí mít povahu změny, ale bude doplněním, přidáním něčeho, co v původní smlouvě nebylo. Významnou roli hraje doktrína. Je až překvapivé, jak často české soudy argumentují doktrinálními stanovisky v rozsudcích, a je otázka, nakolik to je legitimní.
7)
Problém doktrinálních stanovisek spočívá v tom, že jejich autoři nejsou nijak selektováni a jejich názory mohou být zájmově podmíněny. Stanovisko soudce jako osoby oficiálně oprávněné k závaznému výkladu asi vždy a všu
