Děti a jejich dluhy - aktuální stav v České republice, Část druhá: Specifika dětských dluhů vzniklých ze smluv o přepravě osoby

1. Obecně

V současné¹ veřejné diskusi o problému „dětských dlužníků“ se jako nejpalčivější jeví jeden konkrétní typ dluhu, a to dluh vzniklý z jízdy dítěte bez platné jízdenky ve veřejné hromadné dopravě. Z tohoto důvodu věnujeme této problematice detailnější pozornost.

Pro názorné a hlubší uvedení do problému bude nejlépe uvést jako reprezentativní jeden z mnoha případů, a to konkrétně případ Michaely z Plzně, jejíž příběh podrobně zmapovali reportéři České televize: „‚Otec nebyl zrovna nejlepší a mamina byla na všechno sama, vlastně na čtyři děti,‘ popisuje rodinnou situaci. Děti dojížděly do školy autobusem, na jízdenky ale nedostávaly peníze. První pokutu za jízdu načerno dostala Michaela v sedmi letech. ‚Přišla jsem domů, dala rodičům pokutu, že mě chytil revizor, ale rodiče s tím nemohli nic dělat, protože neměli na to, aby zaplatili,‘ říká Michaela. Navíc si v jejích deseti letech vzal její otec u operátora paušál na telefon, který používal, ale neplatil. ‚Šlo to všechno na moje jméno, protože on tam byl vlastně uvedený jenom jako zákonný zástupce. Jinak to šlo na mě,‘ přibližuje. Dluh jí vznikl také v knihovně. Dluh za jízdy načerno se vyšplhal na 100 tisíc² za operátora a knihovnu k tomu přibylo dalších 30 tisíc. Sto třicet tisíc korun dluhů na prahu dospělosti se Michaela snaží splácet od svých 16 let.“³ Za výše uvedených okolností se nelze podivovat zvýšené senzitivitě společnosti jako celku na opakování tohoto jevu (byť tentokrát v jiných souvislostech) a v návaznosti na to pak ani snaze politické reprezentace problém „dětských dlužníků“ vyřešit univerzálně.

Z uvedeného příběhu, který je možno označit přímo za „učebnicový“, vysvítá hned několik důležitých momentů celého problému, nad nimiž je třeba se blíže zastavit. Pokud jde o jízdu bez platné jízdenky ve veřejné hromadné dopravě, je třeba se za prvé zabývat otázkou uzavření přepravní smlouvy osobou nezletilou, dále pak přepravní kontrolou ve vztahu k nezletilému dítěti a konečně pak dalšími osudy dluhu vzniknuvšího v důsledku nedodržení povinností cestujícího.

Smlouva o přepravě osoby je upravena v § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku⁴. Touto smlou­vou se dopravce zavazuje přepravit cestujícího do místa určení a cestující se zavazuje zaplatit za to jízdné. Právní úprava přepravy osob je však v OZ upravena pouze povšechným (obecným) způsobem, a to z toho důvodu, že jednotlivé druhy přepravy osoby vykazují mnohá specifika (která se týkají mimo jiné právě specifického způsobu uzavření přepravní smlouvy), která je lépe podrobně zohlednit v prováděcích právních předpisech. V § 2578 OZ je výslovně uvedeno, že podrobnější úpravu přepravy osob a věcí stanoví jiný právní předpis, zejména předpisy, kterými se stanoví přepravní řády, nestanoví-li tak přímo použitelný předpis Evropských společenství. Z tohoto důvodu nepřekvapí, že v občanském zákoníku nenacházíme žádné ustanovení, které by jako lex specialis vůči obecným ustanovením o uzavírání smluv (§ 1731 a násl. OZ) zohledňovalo specifika uzavírání smluv v rámci jednotlivých druhů přeprav. Prováděcím předpisem, který stanoví podrobné podmínky pro přepravu osob, zavazadel, věcí a živých zvířat ve veřejné drážní osobní dopravě a ve veřejné silniční osobní dopravě, včetně podmínek pro plnění jedné přepravní smlouvy více dopravci, je vyhláška Ministerstva dopravy a spojů č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční dopravu.^{5, 6} Uzavření smlou­­vy (okamžik vzniku smlouvy) pro oblasti veřejné drážní osobní a silniční osobní dopravy je upraveno v § 3 PŘ, to však jen pro případy, kdy jde o cestujícího, který platnou jízdenku má. Tehdy smlouva o přepravě vzniká zásadně nástupem cestujícího do vozidla (má-li již jízdní doklad), nebo nastoupením do vozidla a zaplacením jízdného bezprostředně po nástupu (cestující před nástupem jízdní doklad nemá).

Pokud však jde o vznik smlouvy o přepravě v případě cestujícího bez platné jízdenky, (včetně tzv. „černého pasažéra“), tedy slovy Přepravního řádu jde o cestujícího, který se z příčin na své straně neprokázal platným jízdním dokladem (§ 7 odst. 6 PŘ),⁷ nedozvíme se ani z Přepravního řádu ohledně vzniku smlouvy ničeho. Zde je třeba uvést, že z obecných ustanovení občanského zákoníku lze dovodit, že i v tomto případě smlouva o přepravě vzniká, a to konkludentně, nástupem cestujícího do vozidla.[8] Pokud je smlouva o přepravě uzavírána nezletilou osobou, která není plně svéprávná, je třeba právní jednání navíc posoudit podle hledisek § 31 a násl. OZ popsaných výše.

Tak již v usnesení Ústavního soudu ČR pod sp. zn. III. ÚS 1019/08 bylo konstatováno, že „závěr soudu,⁹ dle nějž byla stěžovatelka¹⁰ způsobilá nejen sama cestovat městskou hromadnou dopravou, ale být si i vědoma povinnosti zaplatit jízdné s tím, že porušení přepravní smlouvy je spojeno s přirážkou k jízdnému, nelze považovat za právní závěr, který by vybočoval z mezí ústavnosti. Rozpornou se jeví spíše argumentace stěžovatelky, že je způsobilá sama platně uzavřít přepravní smlouvu, resp. využít prostředku hromadné dopravy a zaplatit jízdné, avšak není již způsobilá dopustit se protiprávního úkonu – porušení přepravní smlouvy tím, že za použití hromadné dopravy nezaplatí jízdné a v důsledku toho bude mít povinnost zaplatit přirážku.“¹¹ V tomto nálezu tedy Ústavní soud ČR odmítl myšlenku odlišení (resp. rozdělení) způsobilosti k uzavření smlouvy o přepravě na straně jedné a způsobilosti k protiprávnímu jednání spočívajícím v porušení takto uzavřené smlouvy.

V dalším nálezu Ústavního soudu ČR pod sp. zn. I. ÚS 1775/14¹² však již sledujeme změnu výše uvedeného přístupu, když bylo zdůrazněno, že: „Je proto na obecných soudech, aby v každé konkrétní věci posoudily, zda je u nezletilého dána způsobilost k uzavření smlouvy o přepravě osob, včetně všech jejích ujednání a důsledků vyplývajících z jejího porušení.“ Zároveň však Ústavní soud ČR postoupil ve svých úvahách (ve srovnání s předchozím rozhodnutím pod sp. zn. II. ÚS 1019/08) dále, když uvedl: „To, jakým způsobem rodiče o nezletilé dítě pečují a jak plní své rodičovské povinnosti, však může ovlivnit výrok soudu o uplatněném nároku na zaplacení smluvní pokuty.¹³ Pokud by totiž soudy zjistily, že k jízdám na černo docházelo v důsledku zanedbávání vyživovací povinnosti ze strany rodičů, a nikoliv vinou dítěte, je namístě, aby - pokud k porušení přepravní smlouvy došlo před 1. 1. 2014 – aplikovaly § 545 odst. 3 dřívějšího občanského zákoníku, podle kterého není dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil. […] Nicméně i v případě, že nefunk­čnost rodinných vztahů nebyla prokázána, a že by tedy porušení povinnosti uhradit jízdné mohlo být přičitatelné nezletilému dítěti, je třeba si klást otázku, zda si dítě ve věku dvanácti let může být vědomo následku spojeného s nezaplacením jízdného, tedy zda povinnost zaplatit přirážku k jízdnému, či dokonce hradit náklady řízení o zaplacení této částky, je přiměřená jeho rozumové a volní vyspělosti. […] Ústavní soud je toho názoru, že v projednávané věci bylo úkolem soudů zohlednit vázanost dítěte (stěžovatelky) jednotlivými ujednáními smlouvy o přepravě, míru jeho zavinění při porušení této smlouvy a chránit zájem dítěte, aby do dospělosti nevstupovalo se závazky, jimž nemůže dostát.“ Ústavní soud ČR tedy připustil, že v souvislosti se způsobilostí dítěte k právním jednáním v rámci přepravy osob je třeba uvažovat o oddělení různých aspektů s tím spojených, a to na straně jedné o uzavření smlouvy a placení jízdného a na straně druhé o následcích spojených s jeho nezaplacením. A ve svých úvahách šel Ústavní soud ČR ještě dál, když uvedl: „To může vést i k závěru, že řídící zájem dítěte bude nejlépe ochráněn tak, že se uplatní spoluodpovědnost jeho rodičů za dluhy vzniklé z jízd načerno. Pokud tedy nezletilé dítě není fakticky schopno splnit své povinnosti z přepravní smlouvy a není pro svoji nedostatečnou duševní vyzrálost schopno posoudit následky své jízdy načerno, v soukromoprávní rovině nic nebrání přenosu odpovědnosti za placení na jeho rodiče či jiného zákonného zástupce.“ Ústavní soud ČR zde tedy otevřel možnost dovodit spoluodpovědnosti rodičů za dluhy dítěte v dané situaci. Pro úplnost pak dodejme, že prvně naznačený směr úvah – totiž zjišťovat zavinění dítěte – byl aktuální pouze po dobu účinnosti dřívějšího občanského zákoníku, avšak nikoliv od účinnosti občanského zákoníku současného (tj. od 1. ledna 2014, jak je v nálezu uvedeno). Je tomu tak proto, že současný občanský zákoník nepřevzal dřívější koncepci, podle níž povinnost platit smluvní pokutu vznikala pouze tehdy, pokud smluvní strana porušení povinnosti zavinila (§ 545 odst. 3 OZ 1964). Současný občanský zákoník staví povinnost uhradit sjednanou smluvní pokutu (a potažmo také penále) na princi