Stať se zabývá problematikou dluhů nezletilých dětí. Navazuje na první část studie, v níž byla analyzována současná právní úprava svéprávnosti nezletilých, správy jejich jmění zákonnými zástupci v rámci rodičovské odpovědnosti a vyživovací povinnost rodičů k dětem a identifikováno šest problémových druhů dluhů, které nezletilým vznikají. Odkázat dítě na náhradu škody vůči rodičům, kteří porušili povinnost péče řádného hospodáře o jmění dítěte, se jeví jako problematické prakticky a především z pohledu morálního. To platí tím spíše, že hlavní příčina problému (dítě se o dluhu dozví až jako dospělé) není v občanském zákoníku, nýbrž v nedostatečném zajištění ochrany práv nezletilých v civilním řízení sporném. Tímto směrem především by měly být vedeny případné úvahy o změně současné právní úpravy.
Poznámka redakcie: článok je pokračovaním predchádzajúceho článku.
Výše1 bylo uvedeno, že pokud rodiče o dluhu vědí a nejednají s péčí řádného hospodáře, stíhá je povinnost nahradit dítěti škodu z toho vzniklou (srov. již výše výklad k § 896 a násl. OZ). K tomu je třeba doplnit, že pokud rodiče mají a vykonávají rodičovskou odpovědnost, jsou zákonnými zástupci dítěte. Podle § 646 OZ mezi zákonným zástupcem (a stejně tak mezi poručencem a poručníkem či mezi opatrovancem a opatrovníkem) nezačne běžet promlčecí lhůta a lhůta již započatá dál neběží (nemůže skončit), dokud uvedený poměr trvá. Řečeno zjednodušeně, většina nezletilých se stane (plně) svéprávnými nabytím zletilosti, tedy dovršením osmnáctého roku věku. Nabytím (plné) svéprávnosti zaniká rodičovská odpovědnost rodičů (§ 858 OZ), případně poručenství (§ 935 OZ) či opatrovnictví (§ 935 OZ ve spojení s § 944 OZ). Jakmile dítě nabude plné svéprávnosti, odevzdají mu rodiče (případně poručník či opatrovník) jmění, které spravovali a podají dítěti vyúčtování ze správy jmění bez zbytečného odkladu, nejpozději však do šesti měsíců ode dne, kdy dítě nabylo plné svéprávnosti. Vyúčtování není zapotřebí, pokud je dítě nežádá (§ 902 odst. 1 OZ). Budeme-li předpokládat, že by se dítě o dlužném jízdném od rodičů dozvědělo v rámci převzetí svého jmění ze správy rodičů, začne mu od této doby běžet promlčecí doba na případnou náhradu škody z jejich strany, pokud bude mít dítě za to, že rodiče nejednali jako řádní hospodáři. V případě práva na náhradu škody či jiné újmy se zásadně jedná o lhůtu desetiletou, v případě úmyslně způsobené škody jde o lhůtu patnáctiletou (§ 636 OZ). Dítě by tedy mělo mít dostatek času, aby mohlo vůči rodičům začít vymáhat škodu, kterou mu způsobili porušením péče řádného hospodáře.
Výše uvedená úvaha je však vpravdě teoretická a z pohledu běžného života, resp. z pohledu reality rodinných poměrů, jichž se dotýká, je třeba ji značně korigovat. Uvedená teoretická konstrukce předně vychází z toho, že rodiče o dluhu vůči dítěti vědí a že při předání jmění ho o tom budou informovat. V předchozí stati však bylo ukázáno, že v rodině fungující standardním způsobem nedojde situace tak daleko, aby záležitost s dluhem dítěte za jízdu bez platné jízdenky zůstala nevyřešena několik let, až do doby jeho zletilosti. V případech, které jsou předmětem mediálního zájmu (a tudíž také hlavním předmětem této stati), jde o rodiny, resp. o rodinné vztahy, z různých důvodů dysfunkční. Takové rodiny například často mění místo svého pobytu, v takových rodinách často dochází k tomu, že děti po určitá delší období fakticky žijí například u prarodičů či jiných příbuzných (aniž je dítěti měněno jeho trvalé bydliště) nebo v dětských domovech apod. Je zde tedy daleko větší pravděpodobnost, že se rodiče o zachycení dítěte v rámci přepravní kontroly ani nedozví (upomínky od dopravce budou doručovány na neaktuální adresy). Je zřejmé, že pokud rodiče o dluhu dítěte neví, nelze jim přičítat porušení péče řádného hospodáře.
V rámci rodinných vztahů, v nichž se projevují různé (a výše obecně naznačené) dysfunkce, se však lze často setkat také s nezájmem rodičů o řádné řešení záležitostí jejich dítěte. Takoví rodiče výzvu k zaplacení od dopravce třeba i převezmou, ale když zjistí, že dluh vznikl dítěti, tak výzvu nijak neřeší, neboť dítě je z jejich pohledu nemajetné a nikdo si tudíž na něm nemá co vzít. To, že dluh nezmizí sám od sebe, ba naopak, začne narůstat, pak rodiče nedohlédnou nebo je to prostě nezajímá. Zcela otevřeně a na základě vlastních praktických zkušeností o tom hovoří například A. Vlachová: „Hlavní příčinou dětských dluhů jsou vždycky rodiče dětí.2 Z dětí se stávají dlužníci tehdy, pokud mají tu smůlu, že se narodí rodičům, kteří o ně řádně nepečují. To je společný prvek u všech zadlužených dětí. V normálně fungující rodině dětem dluhy nevznikají, a pokud ano, například v důsledku jízdy načerno, rodiče dluh dítěte zaplatí a z dítěte se nestane dlužník v exekuci. Kdežto když je to dítě z rodiny, kde rodiče nefungují tak, jak mají, a neplní řádně svou vyživovací povinnost vůči dítěti, pak se z dětí stávají dlužníci.“3 U rodičů, kteří vykonávají rodičovskou odpovědnost či plní vyživovací povinnost naznačeným způsobem (totiž nikoliv řádně), nelze ovšem očekávat, že i kdyby třebas o dluhu věděli, budou o něm dítě informovat postupem podle § 902 OZ popsaným výše. Dítě se tedy o dluhu zpravidla nedozví od svých rodičů, ať už na prahu zletilosti (či dříve), nýbrž až dodatečně, typicky například tehdy, když už je jemu samotnému doručována písemnost od exekutora či tehdy, když se začne samo živit a zjistí, že mu zaměstnavatel začal strhávat část mzdy z důvodu exekuce, která se na něj již značnou dobu vede.
A především: když už se tedy dítě (nyní již dospělý člověk) dozví, že musí splácet dluh, který vznikl a především značně narostl zčásti kvůli dysfunkci rodičů a zčásti kvůli nerespektování jeho práva na spravedlivý proces (řečeno obecně, srov. dále), při čemž ani jeden z těchto negativně působících faktorů nebyl jako dítě schopen to ovlivnit, jeví se nám jako poněkud problematický závěr takové osobě poradit, že má právo domáhat se náhrady škody na svých rodičích. Dobrovolné plnění ze strany rodičů zde předpokládat zjevně nelze. V rovině ryze ekonomické bude tudíž úvaha dotčeného (již dospělého) dítěte nad dalším postupem (zda vymáhat náhradu škody po rodičích soudně či nikoliv) nutně ovlivněna obrazem o majetkové situaci jeho rodičů. O té lze ovšem předpokládat, že bude spíše pod průměrem, resp. pravděpodobněji na úrovni rodin sociálně vyloučených. To při ryze ekonomickém pohledu na věc nutně indukuje otázku, zda vůbec má cenu se do uplatňování nároku vůči rodičům pouštět, neboť v důsledku platí „kde nic není, ani smrt nebere“. Z tohoto pohledu se nám jeví jako ryze alibistické odkázat dítě na žalobu vůči rodičům s nejistým výsledkem, resp. s výsledkem již předem odhadnutelným, když hlavní příčinou problému je neschopnost státu zajistit dítěti spravedlivý proces včetně ochrany procesních práv adekvátně jeho věku (srov. dále).
Ekonomickou rovinu bylo jistě potřeba zmínit, nicméně se domníváme, že tato není tou hlavní skutečností, která z našeho pohledu činí řešení pomocí uplatnění práva na škodu vůči rodičům značně diskutabilní. Rodinné poměry (a nejen tyto) je třeba vždy posuzovat také pohledem morálním. A zde je třeba se ptát: lze považovat za morální, že dítě odkážeme na žalobu vůči rodičům?4 Ať už byly poměry v rodině jakékoliv, určité elementární pouto dítěte k rodičům lze předpokládat. A je třeba se ptát o to naléhavěji, že jednou z hlavních příčin problému je neschopnost státu zajistit dítěti spravedlivý proces včetně ochrany procesních práv adekvátně jeho věku (srov. dále). Pokud by stát jako jedinou pomoc „dětskému dlužníkovi“ nabízel tento postup, považujeme to tedy nejen za vysoce alibistické, ale především také za zcela nemorální, urážející obyčejné lidské cítění (§ 2 OZ). Tím nemá být řečeno, že by právo dítěte na náhradu škody vůči rodičům podle § 896 OZ nemělo být vůbec upraveno. Mohou samozřejmě nastat situace, kdy v poměru mezi rodiči a dětmi nebude jiného východiska, než aby dítě žádalo náhradu škody proti rodičům, kteří nedobře správu jeho jmění vykonávali,5 avšak je třeba pamatovat, že: „Jsou-li i jinde hranice, kam až může právo zasáhnout, jsou na tomto poli6 mnohem osudnější. (…) Bude-li nutno, aby mezi mužem a ženou, mezi rodiči a dětmi, rozhodlo spornou věc právo, je to již neštěstí, ne-li úplné ztroskotání. Může-li něco dokázati, jak daleko jsme od mravní dokonalosti, je to jistě skutečnost, že se právo musí zabývati otázkami rodinného života.“7