Nová právní úprava znaleckého zákona z roku 2004 mění pohled nejen na výkon znalecké činnosti, ale i na odpovědnost znalce ve vztahu výkonu a výsledkům znalecké činnosti. Již více než dvacet let se tak ustaluje právní a soudní praxe v této oblasti. Článek přináší dosavadní hodnocení takové praxe a přináší shrnující závěr na to, jak je odpovědnost znalce za výkon znalecké činnosti chápána a jak je riziko vzniku negativních dopadů výkonu znalecké činnosti posuzováno a z pohledu společenských dopadů eliminováno.
The Expert’s Liability for the Performance of Expert Activities
The new 2004 Expert Witness Act has changed the perspective on both the performance and responsibility of expert witnesses. Over two decades, legal and judicial practice in this area has been established. This article evaluates current practice and summarizes how expert responsibility is understood, and how the risk of negative social impacts from expert activities is assessed and mitigated.
Klíčová slova: znalec, znalecký úkon, znalecký názor, znalecké právo, odpovědnost
Key words: expert, expert activity, expert opinion, expert law, responsibility
I. Úvod
Znalci se stali nedílnou součástí trestních a občanskoprávních řízení. Jejich využití a přípustnost vědeckých poznatků se vyvíjely přes 250 let. Tento koncept, který umožňuje znalcům svědčit o skutečnostech, které nejsou dostupné jiným svědkům, zavedl lord Mansfield v roce 1782 v případu Folkes v. Chadd (Milroy, 2017)[1]. Znalci mají u soudu zvláštní postavení, protože přinášejí své znalosti a dovednosti v podobě posudků, které soud poučí. Díky tomu může soudce, který rozhoduje o skutkových okolnostech, efektivněji přijímat právní rozhodnutí. Přestože znalci mají často povolenou roli v občanskoprávních a trestních věcech, přináší to do soudního procesu i určitá rizika (Booth et al. 2019)[2].
V civilním a trestním řízení je také zásadní rozlišovat mezi rolí ošetřujícího lékaře a znalce. Ošetřující lékař, který má povinnosti a advokátní vztah k pacientovi, může poskytovat zaujaté informace, zatímco znalec musí být objektivní a nezávislý. Pokud osoby s rozhodovací pravomocí nerozlišují mezi těmito dvěma rolemi, mohou se spoléhat na zkreslené informace (Waldman et al. 2020)[3]. A každý lékař, který sepisuje nezávislý lékařský posudek nebo analyzuje lékařskou dokumentaci, by měl počítat s možností, že bude v budoucnu předvolán k soudu jako odborný svědek (Eskay-Auerbach, 2019)[4].
Rozhodnutí Německého Spolkového soudního dvora ilustruje důležitost odpovědného jednání soudních znalců. I když tedy ošetřující lékaři mohou vystupovat jako soudní znalci, existuje riziko porušení důvěrnosti a etických standardů, pokud použijí informace získané během léčby k vypracování soudních posudků. Tato situace zdůrazňuje potřebu, aby soudní znalci zachovávali nezávislost a důvěrný vztah se svými pacienty a dodržovali profesionální pravidla. Vyvolání nezávislých soudních znalců, kteří nejsou součástí léčebného procesu, může minimalizovat riziko střetu zájmů a porušení etických standardů, což přispívá k důvěryhodnosti soudního systému (Lesting, 2013)[5].
Členové Etické rady Českomoravské psychologické společnosti se zabývali opakujícími se stížnostmi od rodičů na psychologické posudky v případech péče o děti. Tyto stížnosti zahrnovali postupy psychologů, jejich chování a případnou zaujatost. Proto analyzovali stížnosti z let 2013-2019 a porovnali je s etickými normami českého Etického kodexu psychologické profese, doporučeními Evropské federace asociací psychologů a pokyny Americké psychologické asociace. Výsledky ukázaly, že psychologičtí znalci v případech péče o dítě čelí výzvám spojeným se společenskými změnami a politickými rozhodnutími. Důležité etické otázky zahrnují: nejlepší zájem dítěte, účel a přínos znaleckých posudků, role a odpovědnost znalců, rozdělení odpovědností a etika reflexivity a odvahy (Bastecka a Boukalova, 2020)[6].
Tedy zachování nezávislosti a dodržování etických standardů soudních znalců je zásadní jak při práci ošetřujících lékařů vydávajících soudní posudky, tak při činnosti psychologických znalců v případech péče o děti.
Jak již bylo jednou zmíněno, soudy a další zainteresované strany se při informovaném rozhodování spoléhají na názory soudních znalců (Seale-Carlisle et al. 2024)[7]. Martire a Montgomery-Farrer (2020) zjistili, že soudci a porotci více důvěřují kvalitním znaleckým posudkům než těm nekvalitním. Soudci byli k posudkům skeptičtější než laici a hledali relevantní informace pro svá rozhodnutí. Také naznačili, že soudci dokážou rozlišit mezi dobře a špatně provedenými posudky, ale není jasné, zda mají vždy k dispozici potřebné informace pro správné posouzení v průběhu soudních řízení[8].
Bell (2024) uvedl, že kritické hodnocení literatury je třetím krokem v procesu praxe založené na důkazech. Nejnižší úroveň důkazů zahrnuje znalecký posudek a související druhy literatury[9]. V rámci rámce Expert Persuasion Expectancy (ExPEx) byly identifikovány atributy schopnosti, konzistence a důvěryhodnosti jako klíčové pro posuzování přesvědčivosti právě znaleckých posudků (Martire et al. 2020)[10].
Znalecký posudek je povinen osobně vypracovat soudní znalec. Porušení povinnosti vyhotovit znalecký posudek na vlastní odpovědnost může vést ke ztrátě nároku na odměnu. Zadávajícímu soudu a (potenciálnímu) znalci se proto doporučuje, aby otevřeně a včas sdělili předvídatelné potíže s ohledem na kvalifikaci, dobu předložení nebo obsah objednávky. To umožňuje soudu buď upravit nebo upřesnit kompetence znalce, nebo v případě potřeby zvolit jiného znalce; odborník je ušetřen nedorozumění a konfliktů (Lesting, 2021)[11].
V období Československa byla znalecká činnost regulována zákonem č. 36/1967 Sb., který se zabýval otázkami znalců a tlumočníků a byl následně doplňován a upravován prostřednictvím pozdějších předpisů[12]. Po rozpadu Československa a vzniku samostatné Slovenské republiky se začaly v této oblasti prosazovat samostatné právní normy. Dne 26. května 2004 byl na Slovensku přijat zákon č. 382/2004 Sb. o znalcích, tlumočnících a překladatelích, kterým se tato problematika podrobněji upravila[13]. Tento zákon, spolu s četnými novelizacemi (více než 10), stanovil právní rámec výkonu znalecké činnosti na Slovensku a je účinný dodnes.
Okrajově je vhodné zmínit, že Česká republika přistoupila k nové právní úpravě znalecké činnosti později, a to až dne 10. září 2019, kdy byl přijat zákon č. 254/2019 Sb. o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech