BARTOŇ, M.: Právo na odpor jako ústavně zaručené právo a jeho specifika. Právny obzor, 102, 2019, č. 4. s. 303 – 321.
The right of resistance as an individual constitutional right and its specifics. The article deals with the right of resistance, especially with the question of the sense (or purpose) of its constitutional anchoring. The right of resistance as a constitutional subjective right cannot be claimed as a legal claim against state, neither in the form of a negative obligation of public authorities to respect such right, nor in the form of a positive obligation to fulfill and protect it. The right to resist has a natural law basis and already appears in early human rights documents. Its purpose is to justify resistance against state power in the case of violation of “social contract”. The question, whether the right to resist was legitimately used is more political or factual question, rather than legal. Constitutional anchoring of the right of resistance has therefore political and moral function and also very strong preventive role, mainly after the experience with totalitarian regimes.
Key words: right of resistance, social contract, natural law, constitutional subjective right, democratic state governed by the rule of law, human rights protection, the sovereignty of the people, constituent power, constituted power
1. Úvodem
Listina základních práv a svobod (dále jen Listina)1, která je v České republice součástí ústavního pořádku, stanovuje, že „občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny“. Obdobnou dikci zakotvuje Ústava Slovenské republiky (dále jen ústava SR) v čl. 32, pouze namísto slov „založený Listinou“ uvádí „uvedených v tejto ústave“2. Právní úprava je tak v Česku i na Slovensku co do dikce práva na odpor téměř totožná, jakož i samotná tradice vycházející z federální Listiny základních práv a svobod, spočívající v explicitním zakotvení práva na odpor na ústavní úrovni jakožto subjektivního ústavního práva. Již v úvodu je vhodné odlišit právo na odpor od realizace občanské neposlušnosti3. Občanská neposlušnost míří na dílčí subjektivně vnímané nespravedlnosti uvnitř jinak akceptovaného mocenského systému, právo na odpor míří vůči systému jako takovému, resp. má bránit zásadním strukturálním mocenským změnám vymezeným jako „odstraňování demokratického řádu lidských práv a základních svobod“4. Zatímco občanská neposlušnost může podléhat legitimním sankcím5, právo na odpor je sice z pohledu mocenských poměrů, vůči kterým se vymezuje (např. totalitní stát), nezákonné, zároveň však jeho realizaci považujeme za ospravedlnitelnou (legitimní) a tudíž onu nezákonnost za ex post zhojitelnou. Právem na odpor tak nemohou argumentovat ti, kteří se v rámci existujícího demokratického právního státu dopouští deliktů spočívajících např. v zásahu do cizího majetku (např. obsazení budovy squattery, poškození cizí věci při násilné demonstraci), neuposlechnutím příkazu úřední osoby (např. nerespektování příkazu policie k vyklizení určitého místa), neplacení daní či jiných povinných plateb6 apod. ústavnost jejich jednání je nutno posoudit optikou výkladu mezí těch základních práv, která mohou na jejich aktivitu dopadat (např. právo shromažďovací, svoboda projevu apod.), nikoli optikou práva na odpor, byť by jejich politická aktivita byla deklarována jakou součást odporu proti (v jejich očích nespravedlivému) systému, či odporu vůči nějakému dílčímu aspektu systému, např. konkrétnímu nespravedlivému zákonu či nespravedlivému rozhodnutí.
2. Pozitivizace přirozeného práva na odpor a její úskalí
2. 1. Právo na odpor jako přirozené lidské právo
V kontextu ochrany lidských práv se právo na odpor objevuje již v raných lidskoprávních dokumentech a je spojeno s představou přípustnosti či ospravedlnitelnosti vzepření se mocenskému systému při porušování přirozených lidských práv. V Deklaraci nezávislosti USA (1776), se výslovně uvádí: „pokládáme za samozřejmé pravdy, že […] k zajištění těchto práv se ustavují mezi lidmi vlády, odvozující svoji oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoliv počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustavit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svoje pravomoci upraveny takovým způsobem, jak uzná lid za nejvhodnější pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí“7. Francouzská Deklarace práv člověka a občana navíc řadí v čl. 2 právo na odpor mezi „přirozená a nepromlčitelná práva“, kterými jsou svoboda, vlastnictví, osobní bezpečnost a právě „odpor proti útlaku“8. Všeobecná deklarace lidských práv v Preambuli mj. uvádí, že „je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem, nemá-li být člověk donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranii a útlaku“9.
Původ a myšlenkové zdroje práva na odpor jsou mnohem starší a objevují se v již antické i středověké filosofii10, přičemž jeho aktuální podoba, interpretace a zejména pak zakotvení do katalogu lidských práv souvisí až s představami o suverénním lidu, kdy vládnutí je podmíněno souhlasem ovládaných (společenská smlouva) 11, jakož i s představami o existenci přirozených předstátních práv („samozřejmé pravdy“ v dikci Deklarace nezávislosti USA), která musí být ze strany jakéhokoli mocenského uspořádání respektována. Logickou konsekvencí pak je, že při nerespektování v podobě odstranění systému založeného na ochraně lidských práv, resp. „řádu lidských práv“, mají ti, kteří fiktivní společenskou smlouvu s tímto obsahem uzavřeli, právo požadovat „vypovězení“ společenské smlouvy, resp. požadovat, aby původní obsah společenské smlouvy (mj. ochrana lidských práv v rámci demokratického státu) byl dodržován. Lid v podobě předstátního suveréna jakožto subjekt moci ustavující je zdrojem veškeré státní moci12, přičemž právo na odpor pak v tomto kontextu představuje aktivaci latentní moci ustavující směřující k opětovnému vytvoření demokratického systému chránícího lidská práva, tedy k novému etablování moci ustavené, popř. (jinou optikou nazíráno) k návratu k původnímu obsahu společenské smlouvy.
Lid v podobě onoho předstátního suveréna však není nijak vázán akty vydané mocí ustavenou, tedy akty ustaveného státu, tudíž není vázán ani ústavou či ústavním pořádkem včetně ústavního zakotvení práva na odpor. Právo na odpor lidu jakožto předstátního suveréna tudíž nelze dovozovat přímo z ústavního textu jakožto aktu moci ustavené, nýbrž zůstává oním přirozeným právem předcházejícím stát, resp. moc ustavenou, a je tak zdůvodnitelné morálně filosoficky, nikoli právně. Jeho realizace pak bude probíhat v rovině fakticity, nikoli v podobě „jednání po právu“.