Smluvní autonomie při organizaci obchodních společností

The author analyses among others the approach to the limits of autonomy in corporations regulation in the Czech legal environment. He refers to two major factors that influence the mental tendencies to limit the freedom of the will in this respect. The first factor is the application of legal paradigms by non-democratic establishments during 50 years, where in particular so-called socialist law regarded the corporations regulation as mandatory. The second factor is a fascination by German stock law and the doctrine, which the domestic practice, among others due to the permanent influence of the first factor on legal thinking, extended to cooperatives and limited liability companies. The new legislation, i.e. the Civil Code and the Corporation Law adopted in 2012, may motivate to abandonment of this "path dependence" in the practice of the Czech Republic. Time will show whether it actually happens. In this context the author highlights the role of legal science in the cultivation of legal thinking.

()

Mámeli se zabývat prostorem pro smluvní autonomii při organizaci obchodních společností, je namístě vymezit nejprve, co se organizací myslí, resp. jak ji pojmeme pro účely tohoto příspěvku. Organizaci můžeme chápat jako strukturu nebo jako činnost (ve smyslu organizování). Nezřídka se pod organizací rozumí organizační struktura tvořená obligatorními a fakultativními orgány obchodní společnosti, počítaje v to rovněž výkon jejich působnosti.¹⁾ Ale můžeme zaznamenat názor, že v rámci obchodní společnosti pozorujeme dvě organizační struktury: jednu spojenou se společností jako právnickou osobou, tvořenou společníky a orgány společnosti, a druhou spojenou s provozem jejího podniku, kde dochází k dělbě práce mezi orgány společnosti a zaměstnanci.²⁾ Organizaci však můžeme chápat i šířeji a právní úpravy také běžně reflektují další prvky více či méně formální nebo více či méně neformální (např. důsledky spojené s ovládáním, jednáním ve shodě, začleněním obchodní společnosti a jejího podniku do koncernové struktury). Ať tak či onak, funkcionalitu organizace entit typu obchodních společností podmiňuje hierarchicky uspořádaná struktura prvků vybavených konkrétními kompetencemi, jejichž uplatňování má sloužit společnému cíli.

Pro účely tohoto textu má smysl držet se standardního modelu obchodní společnosti jako sdružení osob založeného za účelem podnikání. Pomiňme tedy pro účely dalšího uvažování výjimky typu jednočlenných společností, společností založených za nepodnikatelskými účely, společností začleněných do koncernových struktur apod.

Nikdo nečte text, jak stojí a leží. Ani právník se při studiu zákona neoddělí od vlastního sebeuvědomování. Vnímá zákonodárcovo sdělení prizmatem nabytých znalostí a vlastních názorů. Úkolem právníka je interpretovat a aplikovat zákonodárcovo dílo. Nad celý svět tvorby zákonů, jejich výkladu i uplatňování lze postavit jako klenbu Büllowův postřeh, že "právo je výsledek zkušenosti."³⁾ Pro výklad a použití (aplikaci i subsumpci) zákonodárce takovou zkušenost předpokládá a neníli, míjí se komunikace zákonodárné moci s recipientem co do účinku. U nás už Svoboda⁴⁾ odkázal na Wurzelovu úvahu, jak překvapujících rozsudků bychom se dočkali, kdybychom člověku nadanému logickým myšlením a právním vzděláním, který by však neměl nic společného s naší kulturou (např. Číňanu), svěřili souzení podle našich zákonů.⁵⁾ Při sledování některých názorů v literatuře, na konferencích, v judikátech si kladu nejednou otázku, kdo z nás (sebe nevyjímaje) je tím Číňanem, a nacházím jednu z odpovědí s odkazem na proměňování kulturních světů prolínajících se v naší zemi.

Když se Emanuel Tilsch zabýval vlivem měnících se zákonů na právní poměry, poukázal, že nový zákon ve světě konkrétních poměrů právních jen postupně nabývá půdu a starý zákon, ač zrušen, ji naproti tomu jen postupně ztrácí.⁶⁾ Tilsch vykládal zásadu "zákony nepůsobí nazpět" vzhledem k výměru § 5 všeobecného občanského zákoníku, vylučujícího pravou retroaktivitu. Staré zákony však nepůsobí na přítomnost toliko postupně vyhasínajícími účinky, ale i tím, jak v dobách své plné vlády zasáhly myšlení lidí - a zvláště právníků, kteří se za jejich platnosti a účinnosti vzdělávali ve svém umění a kteří zákony přítomné v dané době vykládali a používali.

To má zvláštní význam pro země středovýchodní Evropy, jejichž právní život prošel nejrůznějšími turbulencemi. Zvláště území bývalého Československa jimi bylo nebývale poznamenáno. Zatímco československý stát po svém vzniku v r. 1918 navázal na dosavadní právní stav, právní vývoj po r. 1948 přišel se "základním obratem" a "hlubokým přeryvem": výsledkem byla diskontinuita "nejen formální, právní, ale i třídní (...) s právem předmnichovské republiky".⁷⁾ Pelikánová před časem volila expresivní výrazy, když psala, že už v roce 1950 byl občanský zákoník "převrácen v trosky" a že v právu "byla přervána vazba s minulým právním vývojem."⁸⁾ Klíčové kodifikace z 60. let XX. stol. - tj. občanský zákoník (zák. č. 40/1964 Sb.), hospodářský zákoník (zák. č. 109/1964 Sb.) a zákoník práce (zák. č. 65/1965 Sb.) - už byly otevřeně koncipovány podle zásady, že jednotlivci je dovoleno, co mu zákon povolí.⁹⁾ Kromě toho tyto kodex