Prvky angloamerického modelu trestního řízení a jejich projevy v kontinentálním modelu trestního řízení

Kontinentální model trestního řízení; angloamerický model trestního řízení; základní zásady trestního řízení

Continental model of criminal proceedings; the Anglo-American (adversarial) model of criminal proceedings; basic principles of criminal proceedings

V Evropě můžeme identifikovat dva dominantní právní systémy, a to systém románskogermánský (kontinentální) a systém (angloamerický). Románskogermánský proces tradičně označujeme za inkviziční ²⁾ pro jeho nespornou povahu trestního řízení a systém za adversární sporný proces. ³⁾ Postupem doby docházelo a prolínání obou systémů. V příspěvku je nejprve stručně pojednáno o nejdůležitějších rysech obou modelů trestního řízení. Posléze jsou zmíněny odlišnosti obou systémů, v nezbytné míře charakterizováno řízení před soudem jako jedno odlišujících kritérií. Část je věnována možnostem a perspektivám ovlivňování obou modelů, zejména s ohledem angloamerickým instituty dohody o vině a trestu a spolupracujícího obviněného (korunního svědka), které byly v minulosti implementovány do českého trestního procesu. Na mnoha místech je také učiněna konfrontace se základními zásadami trestního řízení. ⁴⁾ Příspěvek nemá a ani nemůže mít ambici podat vyčerpávající informaci o všech odlišnostech obou systému, ale může být dalším příspěvkem do diskuze o vzájemném ovlivňování obou systémů, ⁵⁾ případně naznačit šíři problému.

Britský právnický slovník vymezuje adversární systém trestního řízení jako proces hledání závěrů o trestní odpovědnosti osob prostřednictvím obžaloby a obhajoby, kdy primární povinností obou stran je předkládání stanovisek v rámci dokazování. Soudce pouze zajišťuje, aby tímto vyšly skutečnosti navenek, resp. chápe postavení procesních stran a řízení samotné za sporné, kdy každá strana předkládá soudu vlastní důkazy. ⁶⁾ Adversární (někdy též nazývaný jako obžalovací) systém spočívá na důsledném uplatnění zásady z tohoto plynou i další typické prvky pro tento systém, neboť je to právě veřejný žalobce, kdo musí vymezit a označit skutek, právně jej kvalifikovat a označit osobu obžalovanou. Současně je žalobce tzv. a pouze on může disponovat podanou obžalobou, tedy může od samotné obžaloby i ustoupit a řízení tak zastavit. Obžalovanému se přiznává postavení procesní strany rovnocené straně obžaloby, tedy se mu zaručuje rovnost zbraní a právo na formální obhajobu. Soud má pouze povinnost proces řídit a konečně rozhodnout. Vyhledávání a předkládání důkazů je povinností procesních stran a nikoli soudu. Klasickým znakem adversárního systému je tedy jeho sporná povaha, kdy má podobu sporu žalobce a obviněného, neplatí tedy vyhledávací zásada pro soud. Dokazování je ovládáno obdobou projednací zásady, kdy soud rozhoduje jen na podkladě důkazů provedených stranami v rámci soudního přelíčení a tyto sám zpravidla nedoplňuje. S tímto souvisí i teorie důkazního břemene, které tíží žalobce prokazujícího vinu obviněného bez důvodných pochybností, čímž má být dosaženo zjištění formální pravdy. ⁷⁾ Samotné zahájení řízení je opanováno zásadou oportunity, kdy žalobce musí shromáždit dostatečné množství důkazů svědčících o vině obžalovaného. ⁸⁾

Samotný právní systém lze považovat za důsledek určité nedůvěry společnosti ve stát (jak státní orgány, profesionálního soudce i žalobce), kdy trestní proces je upraven pouze částečně zákony a dominantní postavení zaujímají zvyklosti a precedenty. Někteří autoři nesprávně ztotožňují adversární systém s principem kontradiktornosti. Proti takovému závěru se již dříve ohradil Fenyk, který konstatuje, že k naplnění principu kontradiktornosti není vždy třeba posilování sporného charakteru řízení (vlastního pro adversární systém) a poukazuje na skutečnost, že princip kontradiktornosti není závislý na inkvizičním či adversárním typu řízení, nicméně je oběma společným předpokladem pro dosažení spravedlivého trestního řízení. ⁹⁾ Obdobné výtky uplatnil Olej, který upozornil na to, že princip jako takový nemůže být ztotožňován s celým souhrnem institutů tvořících adversární systém. V opačném případě by bylo nevyhnutelné, aby za účelem respektování kontradiktornosti, jako nezbytného předpokladu spravedlnosti, byl tento systém převzat bez námitek i do právních úprav, které se řídí inkvizičním modelem v jeho modifikované podobě. ¹⁰⁾ Podle mého názoru lze princip kontradiktornosti označit za pojmový znak moderního soudního procesu jakožto typizovaného a právně formalizovaného způsobu řešení sociálních, resp. právních konfliktů, přičemž není rozhodně namístě jej asociovat s určitou právní kulturou nebo systémem. ¹¹⁾ Obdobný závěr lze naleznout i v rozhodovací praxi ESLP, totiž, že právo na kontradiktorní řízení v trestní věci zaručuje, jak pro obžalobu, tak pro obhajobu příležitost seznámit se s vyjádřeními a důkazy předloženými druhou stranou a sdělit své stanovisko k nim. ¹²⁾ Lze si pochopitelně představit různé způsoby, jak může vnitrostátní právo zajistit naplnění tohoto požadavku, ovšem ať už je zvolen jakákoliv způsob, musí být zajištěno, aby byla druhá strana vždy informována o podání protistrany a aby dostala skutečnou přílež