Selected issues of normative adjustments and application practice of general extenuating circumstances in Czechoslovakia 1918–1938. 1. Normativity, its evolution and context[1]

The series of articles deals with the legal regulation of general mitigating circumstances as an important criminal law institute influencing especially the amount of punishment imposed in interwar Czechoslovakia in 1918–1938. It provides an analysis of both the normative form of the institutes examined at the time and their application in a pilot study of the decision-making practice of the Czechoslovak courts. In doing so, it notes the conceptual differences regarding the general mitigating circumstances and their application in the law of the Czech lands and in the law in force in the territory of Slovakia and Subcarpathian Rus, when, as a result of legal pluralism, the form of criminal law differed in the various territories of the Czechoslovakia, which affected not only generally binding normative acts, but also the very decision-making and the form of the so-called living law, and thus legal certainty and legitimate expectations. The series of articles draws attention to the correspondences and differences in the identification of general mitigating circumstances in the Czech lands and in Slovakia and Subcarpathian Rus, and to the consequences that this led to in their application in practice, including shortcomings and errors. It also draws attention to the contemporary principles of interpretation related to the application of the norms and principles of general mitigating circumstances and, more broadly, of criminal law in the years 1918–1938, to the elements of similarity and possible unification within the judicial decisions on general mitigating circumstances, as well as to the differences between theories and norms on the one hand and the actual decision-making concerning (not only) general mitigating circumstances in contemporary criminal law on the other. In doing so, it does not neglect the influence of extra-legal, especially political, considerations on this decision-making practice. The series of articles thus not only provides a thorough introduction to the historical roots of one of the important legal institutes still existing in the law of the Czech Republic and Slovakia today, but also enables a better understanding of how the legal order actually functioned at that time. Due to its size, the text is divided into two consecutive articles, one of which is devoted to the normative form and the other to the application practice related to the issue under study. This first article first presents the legislation and jurisprudence on general mitigating circumstances in the Czech lands and Slovakia between 1918-1938 in relation to the reception and development of criminal law regulations governing general mitigating circumstances in the interwar Czechoslovakia.

Kľúčové slová: Trestní právo, obecné polehčující okolností, mimořádné snížení trestní sazby, Československo, právní historie, soudy, rozhodování

Key words: Criminal law, general mitigating circumstances, extraordinary sentence reduction, Czechoslovakia, legal history, courts, decision-making

Úvod

Právo je jedním z těch specifických normativních systémů a nástrojů, jímž je určen, vedle dalších funkcí, jako jejich úkol rovněž zajistit dodržování pravidel a zásad jednání a vymezit řádné chování, konání i nekonání, když tato pravidla a zásady jsou identifikovány k tomu určenými subjekty v daném místě a čase jako natolik významné, že vyžadují intenzivní ingerenci za účelem jejich realizace. Zároveň se však většinové mínění odborné i laické veřejnosti v současnosti shoduje na tom, že by právní regulace a její podoba měly být rozumné, přiměřené[2] a limitované mírou jejich skutečné potřebnosti. Za vyjádření tohoto přesvědčení lze v zásadě považovat také notorietě známou myšlenku Georga Jellineka, že: „Právo je minimem morálky.“[3]

Právo umožňuje porozumět společenskému dění,[4] neboť je jeho odrazem.  I z této příčiny právo neexistuje samo o sobě a pro sebe, je komplementární, prolíná se a navzájem působí s „…řadou mimoprávních, normativních i nenormativních faktorů, např. ekonomických, sociálních, politických, kulturních koncepcí, přístupů a postojů společnosti, orgánů, právnických osob i jednotlivců, je ovlivněno rozvojem technologií i různými dalšími skutečnostmi ...“[5] Proto je pro vědecké zkoumání práva i pro správnou a efektivní tvorbu, aplikaci a interpretaci práva vždy důležitá komplexnost pohledu včetně akcentu minulosti.[6] Stejně jako další normativní systémy se právo (a to nejen jeho faktická podoba, ale již samotná právní normativita) proměňuje podle místa a času při působení různých vlivových faktorů včetně utilitárních zájmů skupin či zájmů a emocí jednotlivců.[7] Ostatně již výše zmíněný Georg Jellinek, ač pozitivista, byl toho názoru, že právní normy jsou výsledkem vývoje společnosti.[8]

Ještě výrazněji význam externích vlivů na právo, jeho proměn, stejně jako účelovost práva jako prostředku transformace společnosti a jako produktu vůle akcentovali stoupenci sociologického přístupu k právu. Jeden z nejvýznamnějších představitelů tohoto právněfilozofického směru uvažování Rudolf Jhering, např. explicitně napsal, že všechny výdobytky, které byly právem reflektovány (výslovně přitom zmínil např. zrušení nevolnictví či svobodné pozemkové vlastnictví, neboť právní koncepce rovně chráněného a svobodného vlastnického práva u nemovitostí, řazená minimálně v euroatlantickém prostoru v 21. století mezi práva ústavně chráněná,  vznikla ve své dnešní podobě ve skutečnosti historicky až relativně pozdě) musely být v dějinách vybojovány za použití úsilí lidí.[9]

Proto, ačkoliv činnost právníků, včetně jurisprudence, logicky směřuje primárně do přítomnosti a budoucnosti, lze díky poznání právní úpravy a aplikační praxe minulosti v kontextu společenské evoluce nejen identifikovat kořeny současných právních institutů a jejich principů, ale i jejich příčiny, vyplnit bílá místa, „doplnit podklady pro přiléhavou diachronní komparaci[10]“[11] z hlediska funkčnosti a účelnosti a za pomoci této diachronní komparace pak zvažovat případnou koncepční inspiraci historické juristické úpravy a interpretace a aplikace práva pro futuro směrem k funkčnímu, racionálnímu, hospodárnému a spravedlivému právnímu systému, který má být jedním z pilířů, na nichž stojí bonum commune.[12] V tomto inspirativním, nebo v některých případech naopak varujícím, ohledu může být pro dnešní právo zajímavé zejména poznání právního řádu 19. a 20. století.[13]

K maximalizaci míry využitelnosti poznatků z dějin právního řádu pro účely právní úpravy konkrétního institutu, pravidla či otázky de lege lata či de lege ferenda je vhodné identifikovat nejen normativní podobu předmětné historické právní úpravy, tedy texty právních předpisů a dalších závazných právních aktů, ale, pokud možno, pokusit se zjišťovat rovněž to, jak a nakolik tato normativita fungovala v právní každodennosti. Tedy jak byly psané normy a principy aplikovány a vykládány, do jaké míry se odlišovalo živé právo (law in action) od psaného práva (law in books), a to právě i v kontextu a relevanci externího, mimoprávního rámce dobové právní úpravy.[14] Důvodem snahy o prohloubení výzkumného zájmu též o judikaturu v dějinách může být i v současnosti stále rostoucí význam soudních rozhodnutí pro reálnou podobu právní praxe. Tento nárůst důležitosti soudních rozhodnutí, které „dnes ovlivňují budoucí výstupy aplikační praxe, resp. živé právo již téměř stejně významně, jako to činí právní předpisy,“[15] je způsoben mj. i postupujícím vzájemným ovlivňováním a transferem různých právních systémů. V tomto ohledu jde o jeden z dalších důsledků globalizačních procesů.

Jiným důvodem může být např. úroveň péče věnované v postmoderní době občas uspěchanému procesu normotvorby v souvislosti s hypertrofií zákonů a dalších právních předpisů a rovněž postmoderní, dnes existující, nedůvěra v normotvorbu, ovlivněná jistým oslabováním konsenzuálního a dlouhodobě koncepčního přístupu k tvorbě nejen zákonů, ale k legislativní strategii jako takové, kdy tato nedůvěra bývá nezřídka spojená s k představami o imanenci judikativní nadřazenosti.[16] Nárůst kvantity autoritativní judikatury, nadto té s precedenčními prvky, jde přitom ruku v ruce s nárůstem její kreativity.[17]

V této souvislosti lze souhlasit s konstatováním, že „vztah mezi psaným právem a jeho interpretací a aplikací a povaha rozhodování jako na jedné straně pouhého vyslovování práva, aplikace norem a pouček na praktické příklady[18], na straně druhé jako delegované tvorby druhotných norem na základě zákonů jakožto prvotních norem,[19] kdy mezi těmito dvěma pohledy stojí teze o srovnání konkrétního případu s obecnou normou, které může, ale nemusí mít normativní relevanci, a to podle aplikujícího subjektu a okolností,[20] náleží mezi velké právněfilozofické otázky, jež mají ovšem zcela reálné, významné dopady v  právní každodennosti.“[21] Nejsnáze lze historickou podobu a případnou funkčnost koncepcí zakotvených v normativních či vědeckých textech a rovněž otázku míry vázanosti aplikace a výkladové praxe psaným právem identifikovat na dílčích právních institutech. Mezi významné parciální právní instituty, jež mohou být pro tento účel zajímavými, protože je znal již právní řád 19. a 20. století a přetrvaly (nejen) v českém i slovenském právním řádu do současnosti, náleží v rámci odvětví trestního práva i obecné polehčující okolnosti.

Tato série dvou článků si vytkla za svůj první cíl výzkumu uskutečnit sondu do zákonné úpravy a též do judikatury v meziválečném Československu v letech 1918–1938 ohledně obecných polehčujících okolností a zamyslet se nad tím, jak jejich dobová československá právní úprava vypadala a jak s nimi pracovala tehdejší soudní praxe. Dotčena proto bude zčásti i otázka, zda soudy při aplikaci norem právních předpisů týkajících se obecných polehčujících okolností vždy postupovaly pouze striktně textualisticky, podle doslovného znění normy, anebo, byť i v rámci právního konvencionalismu,[22] ať již přiznaně či nepřiznaně, hrála při  interpretaci a aplikaci práva roli též analogie, principy, úvahy soudců apod., jež mohly plynout mj. i ze subjektivního předvědění a předporozumění jednotlivých nositelů úřadu, in eventum z jiných subjektivních či objektivních okolností. Otázka aplikace práva a vázanosti soudů právními předpisy se v poslední době stala předmětem zájmu především teorie práva, zmínit lze však i nově se objevující příspěvky z právní historie,[23] ovšem obecné polehčující okolnosti[24] a jejich aplikační praxe takovým způsobem ještě zpracovány nebyly.

Za druhé je při našem zkoumání předmětné otázky položen akcent rovněž na problém materiální kontinuity československého práva v letech 1918–1938 s předchozím právním řádem u obecných polehčujících okolností, totiž na skutečnost právního pluralismu, a to nejprve právního trialismu[25] a posléze dualismu, kdy na území Československa platily různé právní řády a až do konce první ČSR v řadě otázek nedošlo k unifikaci. Můžeme hovořit o specifické, právní koncepci „jedna země, dva systémy“ na československý způsob. Právní úprava obecných polehčujících okolností, jak bude podrobněji ukázáno dále, se totiž v obou úpravách (bývalé rakouské a bývalé uherské) dost významně lišila a k jejich úplnému sjednocení do roku 1938 nedošlo.

Pokusíme se tedy rovněž identifikovat, jak vypadala československá právní úprava regulující obecné polehčující okolnosti původem z právní úpravy českých zemí a jak ta pocházející z právní úpravy Slovenska a Podkarpatské Rusi. Pokusí se rovněž alespoň dílčím způsobem ukázat, jak justiční soustava pracovala v 20. a 30. letech 20. století s těmito ustanoveními právních předpisů v praxi. Vzhledem k povaze odborných článků jde o pilotní výzkum zkoumané otázky, který nabízí prostor pro další bádání.

Výše v textu předestřeným cílům odpovídá i struktura série článků. Nejprve bude stručně zmíněna otázka recepce a právního pluralismu a zmapováno a analyzováno normativní a doktrinální pojetí obecných polehčujících okolností v obo