Článek je věnován citlivé otázce povinnosti podrobit se očkování proti stanovenému okruhu nemocí, které svojí podstatou představuje zásah do tělesné integrity a soukromí fyzických osob. Jakkoli ve společnosti převažuje souhlas a porozumění pro povinné očkování, existuje i skupina osob, které jej odmítají, s odkazem na výhradu víry a svědomí nebo i blíže neidentifikovatelných argumentů, a to je pak předmětem judikatury.
The article is devoted to the sensitive issue of the obligation to undergo vaccination against a specified range of diseases, which by its nature represents an interference with the physical integrity and privacy of individuals. Although consent and understanding for mandatory vaccination prevails in society, there is also a group of people who reject it, referring to the reservation of faith and conscience, which is then the subject of case law.
MATES, P.: Trajektorie kolem povinného očkování dětí; Justičná revue, 77, 2025, č. 11, s. 1139 - 1147.
Klíčová slova: očkování, zákonná povinnost, výhrada svědomí, informovaný souhlas, sociální solidarita.
Key words: vaccination, legal obligation, conscientious objection, informed consent, social solidarity, child's right to participation.
Právní předpisy/legislation: zákon č. 412/1919 Sb., o povinném očkování proti neštovicím; zákon o ochraně veřejného zdraví č. 258/2000 Sb.; školský zákon, zák. č. 561/2004 Sb.; zákon o zdravotních službách, zák. č. 372/2011 Sb.; zákon č. zák. č. 116/2020 Sb. o náhradě újmy způsobené povinným očkováním.
Úvodem
Očkování, jakožto prostředku ochrany jednotlivců a tím fakticky celé společnosti, je záležitostí starou několik staletí, v moderní historii se s nímlze setkat již koncem 18. století, v případě očkování proti pravým, černým neštovicím a následně se počet sér zvyšuje aritmetickou řadou (značnou pozornost vyvolal např. objev séra proti vzteklině L. Pasteurem, které bylo poprvé použito na člověku v roce 1885, nebo ve 20. století pak objev látek proti dětské obrně). Moderní společnosti, vědomi si prospěšnosti očkování, zavádějí povinnost v určitých případech se mu podrobit v Československu bylo zakotveno např. povinné očkování proti neštovicím (zák. č. 412/1919 Sb.), v roce 1953 bylo zavedeno povinné očkování dětí proti TBC, v roce 1960 se začalo s plošným očkováním proti dětské obrně a naše republika se stala první zemí na světě, kde byla tato choroba záhy zcela vymýcena.
Jakkoli se očkování těší ve většině společnosti podpoře, existuje i skupina jejich odpůrců, jejichž mnohdy pseudovědecké očkovací mýty nacházejí dík sociálním sítím značnou odezvu.
1)
Další se odvolávají na některá ze základních práv, jakými je nedotknutelnost osoby, právo na vzdělání, náboženské přesvědčení nebo obecněji výhradu svědomí, etické normy nebo neurčitelné představy o škodlivosti očkování.
2)
Tyto výhrady jsou prakticky uplatňovány pouze rodiči, resp. zákonnými zástupci dětí, nikoli zdravotnickými pracovníky nebo lidmi, kteří působí v sociálních službách, které očkovací povinnost stíhá.
Právní rámec očkování je v České republice vymezen zejména zákonem o ochraně veřejného zdraví (zák. č. 256/2000 Sb.), jehož § 46 ukládá osobám majícím na území České republiky trvalý pobyt a vybraným kategoriím cizinců, aby se podrobili pravidelnému očkování v případech a termínech stanovených prováděcím předpisem (zvláště je upraven režim, který má zajistit očkování osob nezletilých). Stejná povinnost stíhá dále osoby pracující na pracovištích s vyšším rizikem vzniku infekčních onemocnění.
3)
Pokud se týče dětí, odkazuje školský zákon (zák. č. 561/2004