Ke smyslu a účelu práva z pohledu interpretace právních předpisů: argumentaci
teleologickým výkladem (vázanosti soudce zákonem)
JUDr.
Libor
Hanuš
Ph.D.
odborný asistent na Katedře právní teorie Právnické fakulty Masarykovy univerzity,
asistent soudce Ústavního soudu ČR.
"Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu". 1) "Znát zákony neznamená upínati se toliko k jejich slovům, leč držet se jejich účelu a smyslu". 2) "Vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona". 3)
HANUŠ, L.: Ke smyslu a účelu práva z pohledu interpretace právních předpisů:
argumentaci teleologickým výkladem (vázanosti soudce zákonem). Právny obzor, 92, 2009, č. 2, s. 97 -
122.
Článek je zaměřen na interpretaci práva s přihlédnutím ke zdůraznění teleologické metody
výkladu při zjišťování obsahu právního předpisu. Autor zde poukazuje na legitimní možnost a
nezbytnost soudcovského dotváření práva s výhradou, že soudcovské rozhodnutí je navazujícím
pokračováním, nikoliv začátkem právotvorného procesu. S ohledem na podstatu právní úpravy,
odvíjející se od jejího účelu (
ratio legis
), jakož i na objektivní faktory, jimiž je zejména
přebujelost právního řádu, pokud se týče množství právních předpisů, nepřehlednost, často i
nesouladnost, neurčitost či nesrozumitelnost právní úpravy apod., je akcentována role hledání smyslu
a účelu právního předpisu v právním systému jako významovém celku coby zásadní výkladové směrnice
při hledání jeho obsahu.Autor se pokusil o vyložení schematicky zřetelného a obecně uplatnitelného algoritmu
vzájemné modifikovatelnosti interpretačního výsledku z jazykové a teleologické metody výkladu
plynoucí, resp. o nastínění situací, v nichž je výsledek teleologického výkladu s to modifikovat,
doplňovat či zásadně měnit výsledek výkladu právního předpisu zjištěný čistě na základě jazykové
interpretace, a to při současném vymezení mantinelů zabraňujících libovůli při aplikaci
práva.
I. Prolog (ad illustrandum)
1.1.
Ve svém díle ,De officiis' se proslulý římský právník Marcus Tullius Cicero zabývá z
pohledu dnešní terminologie interpretací práva v situaci, v níž v rámci jeho výkladu bylo zcela
odhlédnuto od smyslu a účelu příslušné regulace společenského vztahu a stanovení právních povinností
(právního pravidla).
V této souvislosti říká: "Křivdy mívají často také původ v zlomyslném a chytráckém výkladu
práva. Odtud pochází pořekadlo, jehož se již dávno obecně užívá: ,vrchol práva -vrchol
bezpráví'".4) Pro ilustraci vyslovené teze posléze uvádí: "Takto si například
počínal onen vojevůdce, jenž uzavřel s nepřítelem příměří na třicet dní a potom v noci pustošil
nepřátelské území s odůvodněním, že příměří bylo uzavřeno na dni, nikoli na
noci".5)
1.2.
Byť je konstatování této praktické životní zkušenosti velikého řečníka, právníka a
státníka přiřazeno k právu autonomnímu (smluvnímu), její odraz přirozeně přesahuje s tímtéž dopadem
v plném rozsahu i do oblasti výkladu práva objektivního (heteronomního), tj. práva obsaženého v
komunikačním médiu, jímž je právní předpis.
Axiomaticky bez uvádění argumentů na podporu tohoto tvrzení je snad možno uzavřít, že v
předloženém případě chtěným žádoucím výsledkem oné dohody upínající se k vymezené situaci bylo
dosáhnout toho, aby příměří bylo zachováváno po celé dny včetně nocí, kontinuálně po dobu třiceti
dnů.
S jistou dávkou zjednodušení lze snad rovněž i dnes přiznat opodstatněnost případně
tvrzené námitce soudobých ,sofistů', dle níž se skutečně nabízí výklad dvojí. Podle prvého bylo
příměří uzavíráno na dny, když pojem dne chápeme jako souvislý úsek čtyřiadvaceti hodin, jehož
součástí je i noc coby jeho část; ve shodě s druhým třeba rozuměti dnem časové údobí následně
přecházející v noc, která opětovnému nastoupení dalšího dne předchází. Stranou ponechme potom v této
souvislosti i další právní problém určení relevantního přechodu těchto časových úseků. Zmíněný
vojevůdce, v roli ,advokáta diaboli', však upřednostnil výklad tento, od smyslu a účelu předsevzaté
povinnosti odhlížející, čehož důsledkem byla v řeči dnešní nomenklatury formalisticky nezávadným
způsobem vyvozena (zdánlivá) dovolenost jím realizovaného jednání.
II. Další akcenty sociologické k zesílení významu hledání účelů právní
úpravy vedoucí
2.1.
Systém objektivního práva je v současné době co do svého rozsahu zahlcen nejen
nadměrným množstvím právních norem, jejichž obsah není jedinec v rámci svých lidských možností
schopen kvantitativně pojmout, ale i dále překotně rozšiřován vznikem norem nových, jež až přebujele
a závratnou rychlostí vstupují do existujícího právního řádu, mění jej a doplňují, přičemž často
nevytvářejí s ostatním normativním okolím konzistentní, vnitřně bezrozporný celek. Reflexe
společnosti na jejich obsah je rovněž zhusta provázena tím, že nikoliv dlouho po nabytí jejich
účinnosti se zjišťuje, že nedosahují na veškeré situace, které měli za svůj cíl právně uchopit či je
dokonce upravují způsobem ne příliš vyhovujícím. Toto zjištění následně vyvolává ze strany
zákonodárce reakci v podobě nových a dalších dílčích novelizací, které pro svou hojnost a rychlou
časovou, jakož i bezprostředně opakovanou následnost na straně recipientů práva vzbuzují pocity
beznaděje, pokud se důvěry v právo a jeho lidsky ještě únosnou seznatelnost týče. Krajními
konsekvencemi tohoto stavu jsou u části lidské společnosti rovněž destruktivní projevy naprostého
právního nihilismu. Ze sociální reality se souběžně s tím vytrácí nejen síla přirozené kontinuální
adaptace recipientů na novou úpravu, nýbrž i schopnost učinit hodnověrné zjištění obsahu právního
řádu ve vztahu k otázce (
quid iuris
), která je pro občana významná. Zmíněná překotnost a unáhlenost
také nejednou vede nejen dotčené subjekty, nýbrž i orgány právo aplikující k trivializaci výkladu
jeho obsahu, ke ztrátě snahy a žádoucího úsilí o hlubší rozbor a pochopení podstaty právní úpravy a
zejména ve složitých kauzách, ve kterých se neuplatní jednoduchá subsumpce vycházející z
jednoznačného zjištění subjektů, situací a následného podřazení, jakož i přesná analýza právních
následků, též i k odhlížení od účelu právního předpisu, a tím současně k absurdnímu odcizení jeho
sociální funkce adresátu.2.2.
Ve vazbě na uvedené faktory je zřejmé, že rekonstrukce myšlenky obsažené v zákoně
toliko na základě použití metodologie, kterou zavedl v evropském právním myšlení F. C. von Savigny
(výklad gramatický, logický, historický a systematický),6) již v dnešní
historicky odlišné době sama o sobě neobstojí. Sluší se však vzhledem k rubrikovanému tématu pro
korektnost rovněž říci, že výsledky výkladu zjištěného teleologickou metodou, resp. hledání účelu
právního předpisu v sobě uvedené metodologické postupy implikují a teleologická metoda tak je v
každém z nich v jistém smyslu obsažena, přičemž zohlednit za jistých podmínek jako interpretační
výsledek spoluurčující i účel zákonného ustanovení ani Savigny bezvýhradně neodmítal, když ovšem
současně poukazoval na meze argumentačního prostoru, při jejichž překročení již dochází takto
vedeným výkladem k dotváření práva.
Ze zmíněných důvodů je třeba přiznat významnou roli, přesněji řečeno významnější, než se
jí v praxi v rámci aplikace práva dostává, totiž z pohledu jí předcházející interpretace nejen
jazykovému, nýbrž zejména teleologickému výkladu. Přitom, jak se podává z recentních pojednání
věnovaným výkladu práva, nějaký pregnantní pokus či snaha vypořádat se s otázkou takto akcentovaného
teleologického výkladu a jeho opodstatněné míry uplatnění při zjištění obsahu právní normy v
současných doktrinárních pracech našich teoretiků, až na ojedinělé výjimky, zjevně
chybí.7)
Následující teze tak skromně předkládám s tím, že každá koncepce, tudíž i tato, byť si
přirozeně žádné nároky na svou nezpochybnitelnost jakkoliv nečiní, může být alespoň jistým základem
pro formulaci koncepce přijatelnější, podložené na podporu konstruktivní disputace argumenty
pádnějšími, jež mohou začasté i na případně nahlížené nedokonalosti předchozích nalézt jakési
výchozí body pro svou artikulaci. Konečně, je na místě říci, že každá právně-interpretační
metodologie nejlépe vytříbí se v důsledku působení konfrontací věcných argumentů usilujících o
vhodnější a justifikovatelnější řešení. A o to především i v tomto oboru úvahy jde.
2.3.
Problematice výkladu, zrcadlícího krom dalšího rovněž nedokonalost lidského jazyka a
jazykových výrazů plnících roli komunikátora mezi právní normou, resp. právním předpisem (jejich
designátem) a adresáty objektivního práva ve smyslu nepřesnosti, neostrosti a případně
mnohovýznamovosti (víceznačnosti), jakož i nutnosti nalezení kontextuálně adekvátního obsahu užitých
pojmů samostatně i v jejich vzájemných souvislostech, to s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu
ČR a praktickému jeho užití, je vyhrazeno toto pojednání. Omluvou (kýmkoliv) případně nahlížené
neadekvátnosti autorem zastávaných tezí budiž, a to považuje obecně v životě lidském za zásadní, že
pokud se při argumentačním řešení té či oné otázky mýlí, potom předkládá s těmi nejlepšími záměry
paralogismy, nikoliv však sofismata. Chybovat lze totiž, jak známo, i s dobrými
úmysly.
III. K teleologickému výkladu (sociálně funkčnímu určení právní
normy)
3.1.
Recentní právní teorie rozlišuje metody výkladu jazykového, logického a
systematického, výslovně nebo implicite vzhledem k jejich obecně pojímané relevanci označované
(namnoze) jako základní (standardní), přičemž dále povětšinou podpůrný a toliko takový charakter
(nestandardní, doplňkové) přiznává metodě historického, teleologic kého a případně i tzv.
komparativního výkladu.8) Zde budeme se zabývat, jak předznamenáno, způsobem
postupu směřujícího ke správnému zjištění obsahu právní normy na základě metody teleologické
(účelové).9)
3.2.
Nutnost hledání správných metod výkladu, odhlédnemeli od akademických disputací, je
nezbytně spjata s aplikací práva. V tomto procesu soudy, resp. soudci či jiné orgány veřejné moci
provádějí závazné (autentické a autoritativní) podřazení jedinečné faktické skutkové podstaty pod
obecnou právní normu, přičemž této aplikační činnosti přiro