Poznámky k úpravě nabývání vlastnického práva od neoprávněného v českém občanském zákoníku jako možném zdroji inspirace pro slovenskou rekodifikaci soukromého práva

¹⁾ V českém²⁾ právním řádu dlouhou dobu absentovala obecná úprava možnosti smluvního³⁾ nabytí (zejména vlastnického) práva od neoprávněného, a to až do 1.1.2014. Česká republika tak dlouhodobě sledovala dogma - svými kořeny římskoprávní - dle něhož nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám. Je pravdou, že z tohoto pravidla existovaly výjimky; ty však byly ojedinělé a nesystematické.

Tento stav byl za účinnosti předchozí úpravy opakovaně kritizován, a to zejména z důvodu, že byl ve zjevném rozporu s potřebami každodenního života. Vedle argumentů praktických se uváděly i argumenty hodnotové - především pak fakt, že právní řád neposkytoval ochranu dobré víry nabyvatele cizí věci, jakož ani jeho legitimního očekávání (srov. zásadu ). Další okolnosti netřeba podrobněji popisovat, neboť na Slovensku je česká regulace dobře známa.

V tomto příspěvku bychom rádi poukázali na uchopení materie nabytí (zejm. vlastnického) práva od neoprávněného v novém českém kodexu. Nejde nám přitom jen o prostý popis nové regulace, ale též (a to především) o poukázání na její nejasná či vysloveně sporná místa. Závěry uvedené v dalším textu by pak mohly posloužit i jako vhodný zdroj inspirace pro slovenského zákonodárce při tvorbě nové civilní kodifikace.

Počínaje dnem 1.1.2014 nastala v českém soukromém právu zásadní změna ohledně možnosti nabytí od neoprávněného. Přispělo k tomu nejen celkové zrušení dosavadního obchodního zákoníku (tím byla odstraněna nedůvodná a nesmyslná dvoukolejnost úpravy), nýbrž i zcela nové uchopení této materie (obecně lze poznamenat, že nejdramatičtější změny zaznamenala v rámci rekodifikace právě kategorie věcných práv a práva dědického).

Nabývání vlastnického práva od neoprávněného se rozpadá do dvou základních skupin: rozlišují se (zásadně věci nemovité⁴⁾) a (zpravidla věci movité⁵⁾ ). Pro věci evidované je úprava obsažena v § 984 občanského zákoníku (dále jen "NOZ")⁶⁾, pro věci neevidované pak ve skupině ustanovení § 1109 - 1113 NOZ⁷⁾. Je jasné, že pro věci evidované musí platit jiné principy než pro věci neevidované; rozdílná (izolovaná) právní úprava pro obě skupiny věcí je proto racionální.

Je však pravda, že už při tomto základním rozdělení mohou vzniknout určité pochybnosti. Zákonodárce totiž nebyl při formulaci pravidel v § 1109 - 1113 NOZ terminologicky zcela precizní. Zatímco § 1109 NOZ se dle výslovného vyjádření aplikuje ⁸⁾ , v následujících ustanoveních § 1110 - 1112 NOZ se již hovoří pouze o věcech (zpravidla movitých) obecně (bez rozlišování na evidované a neevidované). Může tak vznikat otázka, do jaké míry se tato ustanovení mají aplikovat i na věci zapsané. O tom, že uvedená skupina ustanovení má dopadat pouze na věci neevidované, svědčí systematický argument (tato úprava je totiž zcela oddělena od § 984 NOZ, který se jeví být vyčerpávající úpravou pro věci evidované. Na druhou stranu např. , jehož aplikace by se v žádném případě neměla omezovat pouze na věci neevidované (k tomu srov. další text).

Dále - - zákonodárce přikládá význam těmto okruhům skutečností: