Organizace amerických států a její uniíikační snahy s akcentem na kolizní závazkové právo

Tento přípěvek si klade za cíl zabývat se unifikačními snahami Organizace amerických států (dále jen "OAS")¹⁾, jež za posledních zhruba 40 let vypracovala především řadu úmluv z oblasti mezinárodního práva soukromého i procesního, a to s ohledem na kolizní závazkové právo. Středem našeho zájmu tak bude Meziamerická úmluva o právu aplikovatelném na mezinárodní smlouvy (označovaná podle místa podpisu také jako "Mexická úmluva"), která dopadá obecně na kolizní závazky ze smluv a v mnohém vychází z Římské úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen "Římská úmluva"). Budeme se zabývat základními principy úpravy Mexické úmluvy.

Než přistoupíme k vlastnímu cíli, učiníme krátký exkurs do dějin mezinárodního práva soukromého na tomto kontinentě, neboť tak je mnohdy možné nalézt odpověď na otázku, proč se ten či onen stát brání přistoupit k určité úmluvě. Mnohdy je totiž právní řád ovlivněn zásadami, které je z dnešního pohledu možné považovat za překonané.

Vývoj mezinárodního práva soukromého na americkém kontinentě je od počátku ovlivněn myšlenkou teritoriality, která vychází z učení nizozemské školy.

Do latinské Ameriky přineslo tuto zásadu španělské právo, konkrétně kastílske královské zákony, které zmiňují teritoriální platnost zákonů. V 19. století pak tato zásada nabývá vlastní ráz v pojetí, jehož tvůrcem je Andres Bello. Bello vychází stejně jako Joseph Story z učení nizozemské školy. Ve svém stěžejním díle Principios (1832) utváří názor, dle nějž jsou cizinci podřízeni zákonům, pokud se zdržují na státním území. Naproti tomu působnost státu vůči svým státním příslušníkům není omezena na státní území. Existují totiž zákony, které státního občana následují i do zahraničí, např. ustanovení rodinného práva. Předpisy jednoho stáUi však drahý stát není vázán, ale jejich užití spočívá toliko na vstřícnosti, tzv. ²⁾ U Bella tak právní řády jednotlivých států stojí vedle sebe bez jakékoli vazby. Každý stát tudíž uplatňuje zásadu teritoriality a aplikuje pouze své právo, přičemž se předpokládá místní a osobní vztah k vnitrozemí. Spojení přísného principu teritoriality se zásadou, že určité zákony platí pro tuzemce i v cizině, je Bellovou vlastní koncepcí. Samtleben upozorňuje, že toto spojení je charakteristické pro latinskoamcrické země.³⁾

Bello tuto koncepci promítl do chilského občanského zákoníku, jehož je autorem a který v 19. století převzala řada latinskoamerických zemí (Salvador, Ekvádor, Venezuela, Nikaragua, Uruguay, Kolumbie, Honduras).

V dalších zemích latinské Ameriky se naopak prosadil princip státní příslušnosti, a to pod vlivem (Yancouzského občanského zákoníku (Haiti, Dominikánská republika), portugalského práva (Brazílie) a italského autora Fioreho (Peru).⁴⁾

Vývoj v USA ovlivnil zmíněný Joseph Story a jeho Commentaries on the V souvislosti s tímto autorem se pravidelně hovoří o angloamerické doktríně, která kromě zásady teritoriálny a učení o mezinárodní zdvořilosti spočívá i na učení o nabytých právech ("vested rights"), kdy se na cizí zákon hledí nejako na právo, ale jako na právní skutečnost, která slouží jen jako důkaz, že "nabyté právo" existuje. Obsah cizího zákona je tak předmětem dokazování, přičemž důkazní břemeno je na stranách řízení. Soudce sám není povinen zjišťovat obsah cizího práva.⁵⁾ V dalším vývoji přináší americké právo množství doktrín a přístupů k mezinárodnímu právu soukromému, které jsou charakteristické pragmatickým přístupem k řešení kolizních problémů.⁶⁾

OAS vznikla v roce 1948 podepsáním Charty Organizace amerických států (dále jen " OAS") v Bogotě. Předchůdkyněmi této regionální organizace byla Panamerická konference z roku 1889 a pozdější Panamerická unie z roku 1910.⁷⁾

OAS má mj. usilovat o řešení politických, právních a hospodářských problémů, které mezi členskými státy organizace mohou vzniknout, jakož i o podporu společných postupů při hospodářském, sociálním a kulturním rozvoji.

Mezinárodnímu právu soukromému se v rámci OAS věnuje Oddělení pro mezinárodnčprávní záležitosti.

Hlavní centrum úsilí v oblasti mezinárodního práva soukromého pak představují Meziamerické konference specializované na mezinárodní právo soukromé, které OAS pořádá od roku 1975 v rozmezí čtyř až šesti let. Pro tyto konference je známá španělská zkratka CIDIP.

Již v roce 1928 ratifikovalo 15⁸⁾ států regionu Codígo Bustamente. Tento kodex představoval takřka komplexní úpravu mezinárodního práva soukromého na straně jedné, na straně druhé umožňoval radu výhrad, které státy v hojné míře využívaly. Garro⁹⁾ upozorňuje, že unifikační efekt tak byl značně narušen. Přesto však Codígo Bustamente právní řády latinskoamerických zemí ovlivnil.¹⁰⁾

Zahájení konferencí CIDIP vycházelo z předpokladu, že je výhodnější vypracovávat specializované úmluvy než usilovat o komplexní úpravu jako v Codígo Bustamente.¹¹⁾ V rámci CIDIP bylo prozatím přijato 26 mezinárodních instrumentů (mezinárodní smlouvy, protokoly, modelové zákony), které vytvořily rámec "tneziamerického" mezinárodního práva soukromého práva.¹²⁾ Konference CIDIP se právně opírají o čl. 51 písm. c) Charty OAS.

První konfere