Organizace amerických států a její uniíikační snahy s akcentem na kolizní závazkové právo

Tento přípěvek si klade za cíl zabývat se unifikačními snahami Organizace amerických států (dále jen "OAS")¹⁾, jež za posledních zhruba 40 let vypracovala především řadu úmluv z oblasti mezinárodního práva soukromého i procesního, a to s ohledem na kolizní závazkové právo. Středem našeho zájmu tak bude Meziamerická úmluva o právu aplikovatelném na mezinárodní smlouvy (označovaná podle místa podpisu také jako "Mexická úmluva"), která dopadá obecně na kolizní závazky ze smluv a v mnohém vychází z Římské úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen "Římská úmluva"). Budeme se zabývat základními principy úpravy Mexické úmluvy.

Než přistoupíme k vlastnímu cíli, učiníme krátký exkurs do dějin mezinárodního práva soukromého na tomto kontinentě, neboť tak je mnohdy možné nalézt odpověď na otázku, proč se ten či onen stát brání přistoupit k určité úmluvě. Mnohdy je totiž právní řád ovlivněn zásadami, které je z dnešního pohledu možné považovat za překonané.

Vývoj mezinárodního práva soukromého na americkém kontinentě je od počátku ovlivněn myšlenkou teritoriality, která vychází z učení nizozemské školy.

Do latinské Ameriky přineslo tuto zásadu španělské právo, konkrétně kastílske královské zákony, které zmiňují teritoriální platnost zákonů. V 19. století pak tato zásada nabývá vlastní ráz v pojetí, jehož tvůrcem je Andres Bello. Bello vychází stejně jako Joseph Story z učení nizozemské školy. Ve svém stěžejním díle Principios (1832) utváří názor, dle nějž jsou cizinci podřízeni zákonům, pokud se zdržují na státním území. Naproti tomu působnost státu vůči svým státním příslušníkům není omezena na státní území. Existují totiž zákony, které státního občana následují i do zahraničí, např. ustanovení rodinného práva. Předpisy jednoho stáUi však drahý stát není vázán, ale jejich užití spočívá toliko na vstřícnosti, tzv. ²⁾ U Bella tak právní řády jednotlivých států stojí vedle sebe bez jakékoli vazby. Každý stát tudíž uplatňuje zásadu teritoriality a aplikuje pouze své právo, přičemž se předpokládá místní a osobní vztah k vnitrozemí. Spojení přísného principu teritoriality se zásadou, že určité zákony platí pro tuzemce i v cizině, je Bellovou vlastní koncepcí. Samtleben upozorňuje, že toto spojení je charakteristické pro latinskoamcrické země.³⁾

Bello tuto koncepci promítl do chilského občanského zákoníku, jehož je autorem a který v 19. století převzal