Anotace
Rekodifikace českého soukromého práva s sebou přinesla zásadní koncepční změny, nová pravidla, novou a staronovou terminologii i instituty. Jednou ze změn uvedených v novém občanském zákoníku, zákoně č. 89/2012 Sb., je i kompletní úprava týkající se dědického práva, kde byla mimo jiné znovuzavedena dědická smlouva, jakožto hierarchicky nejsilnější dědický titul respektující v nejširší míře autonomii vůle zůstavitele. Článek se tedy bude zabývat dědickou smlouvou, její podstatou, podmínkami pro její uzavření, praktičností, ale i úskalími, která v důsledku jejího užití mohou v praxi nastat.
Anotation
The recodification of Czech private law brought about fundamental conceptual changes, new rules, new and old-new terminology and institutes. One of the changes introduced in the new Civil Code, Act No. 89/2012 Coll. is the complete regulation concerning the law of succession, where, among other things, the inheritance treaty was re-introduced as the hierarchically strongest succession title respecting to the widest extent. The article will deal with the succession contract, its essence, conditions for its conclusion, practicality, but also the pitfalls that may arise in practice due to its use.
Klíčová slova
Dědictví, dědic, autonomie vůle, dědické tituly, dědická smlouva, závěť, podmínky
Key words
Heritage, heir, autonomy of the will, succession titles, contract of inheritance, will, conditions
Úvod
Uplynulo cirka 6 let od uvedení rekodifikace českého soukromého práva v život. Rekodifikace se dotkla široké masy právních předpisů hmotněprávních i procesních. Téma příspěvku z oblasti dědického práva bylo vybráno i s ohledem na současné dění ve společnosti, kdy jediný Virus COVID 19 během několika málo týdnů ochromil takřka celý svět. Důsledkem virové epidemie pak je i nárůst jeho obětí. Daná pandemie nemá v posledních desetiletích obdoby. Lze důvodně předpokládat, že pandemie bude pro spoustu lidí výstrahou k obezřetnosti, což může lidi stimulovat k tomu, aby zavčas začali přemýšlet o řešení případných dědických otázek. Na aktuálnosti problematiky se zajisté podepíše i nárůst dědických řízení, který v důsledku pandemie lze důvodně předpokládat. Uvedený stav se zajisté podepíše i na přetíženosti soudů a potažmo pak i notářů v postavení soudních komisařů, kterých je nummerus clausus. V rámci Nového občanského zákoníku (dále jen NOZ) byla rekodifikací zavedena některá nóva, odstraněna přílišná slovní vata a v jistých okamžicích se navrátily do českého právního řádu i instituty, které nejsou pro české právní prostředí nové, ale nebyly po léta užívány. Po rekodifikaci došlo i k masivním změnám v oblasti dědického práva, kde tyto nastaly zejména v důsledku vymezení praktických potřeb společnosti a ideí, na nichž je NOZ vystavěn. Principem je ale základní koncepce dědického práva zachována a nevrací se k tzv. ležící pozůstalosti, která byla v OZ zakotvena až do roku 1950. Dědické právo tedy vzniká smrtí zůstavitele (člověka) a je právem na pozůstalost anebo na poměrný díl z ní, kdy pozůstalost klasicky představuje veškeré jmění zůstavitele schopné přejít na právní nástupce v okamžiku jeho smrti. Dědictví je představováno tou částí pozůstalosti, která skutečně na dědice přejde. Dědicem může být jak osoba fyzická, tak osoba právnická. Předpokladem ale je dědická způsobilost, která nastavuje pravidla tak, aby byl z dědického práva vyloučen ten, který se dopouští jednání pro společnost nepřípustného a není hoden dědictví nabýt.
1)
Platí, že nedědí ten, kdo se dopustil vůči zůstaviteli nebo jeho předkovi, potomkovi či manželovi činu povahy trestného činu, nebo zavrženíhodného činu proti poslední vůli zůstavitele, dále ten, kdo byl zbaven rodičovské odpovědnosti z důvodu jejího zneužívání či zanedbání, ten, kdo jako zákonný dědic - manžel, se dopustil činu majícího znaky domácího násilí (srovnej § 1481 NOZ a násl.). Takto nastavená pravidla lze považovat za zcela opodstatněná, když slouží především na podporu morálky a úcty člověka k člověku, a navíc korespondují se záměrem zákonodárce zanechat co nejvíce majetku po zůstaviteli v rukou jeho nejbližších. Soudobá podoba dědického práva se snaží co nejvíce respektovat zásadu autonomie vůle, důsledkem čehož je snaha dát člověku maximální svobodu při rozhodování o osudu svého majetku po smrti. Samotná zásada je podpořena i zájmem státu, který se snaží zanechat co nejvíce majetku po zůstaviteli v rukou soukromých osob, než by se stal dědicem sám. Nejen z uvedených důvodů zaznalo změn jak
dědění ze zákona
(první, tradiční dědický titul), tak dědění na základě ostatních zákonem přípustných titulů, kdy explicitně NOZ vyjmenovává a podrobně upravuje
závěť
(druhý zákonem aprobovaný titul) a
dědickou smlouvu
(třetí dědický titul - opětovně zavedený, je mu v rámci hierarchie síly a přednosti dědických titulů přiznáváno privilegované přednostní postavení, a tedy i nejvyšší právní síla). Zákon nejmenuje jako dědický titul kodicil, jelikož kodicilem se dědici k dědictví nepovolávají. Kodicil může mít i samostatný právní život vedle závěti, může tedy existovat sám o sobě. Zákon kodicil chápe jako součást závěti. Proto pravidla, jež budou platit pro závět se budou bez pochyb z větší části vztahovat i na je