Série článků se zabývá právní úpravou obecných polehčujících okolností jako významného trestněprávního institutu ovlivňujícího zejména výši ukládaného trestu v meziválečném Československu v letech 1918–1938. Podává rozbor a analýzu jak tehdejší normativní podoby zkoumaných institutů, tak pilotně i jejich aplikace v rámci rozsáhlé sondy do rozhodovací praxe československých soudů. Přitom si všímá koncepčních rozdílů ohledně obecných polehčujících okolností a jejich uplatňování v právu českých zemích a v právu účinném na území Slovenska a Podkarpatské Rusi, kdy se v důsledku právního pluralismu lišila podoba trestního práva v různých teritoriích ČSR, což ovlivňovalo nejen obecně závazné normativní akty, nýbrž rovněž právě rozhodovací činnost a podobu tzv. živého práva a tím i právní jistotu a legitimní očekávání. Série článků upozorňuje na shody a rozdíly v identifikaci obecných polehčujících okolností v českých zemích a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, na důsledky, k nimž to vedlo při jejich uplatňování v praxi včetně nedostatků a chyb. Upozorňuje též na dobové interpretační zásady související s aplikací norem a principů obecných polehčujících okolností a šířeji trestního práva v letech 1918–1938, na prvky podobnosti a příp. možné unifikace v rámci soudních rozhodnutí o obecných polehčujících okolnostech i na rozdíly mezi teoriemi a normami na straně jedné a skutečnou rozhodovací činností týkající se (nejen) obecných polehčujících okolností v dobovém trestním právu na straně druhé. Přitom neopomíná ani vliv mimoprávních, především politických hledisek na tuto rozhodovací praxi. Příspěvek tím nejen zevrubně přibližuje historické kořeny jednoho z důležitých právních institutů existujících v právu ČR a SR dodnes, nýbrž umožňuje i lépe poznat, jak tehdy právní řád skutečně fungoval. Z důvodu rozsahu je text rozdělen do dvou na sebe navazujících článků, z nichž jeden se věnuje normativní podobě a druhý aplikační praxi týkající se zkoumané problematiky. Tento druhý článek v návaznosti na předchozí článek představuje vybrané otázky aplikační praxe obecných polehčujících okolností v ČSR v letech 1918–1938, koncepční, funkční a další otázky aplikační praxe ohledně obecných polehčujících okolností v Československu s ohledem na normativitu a právní pluralismu a shrnuje závěry výzkumu z obou článků.
The series of articles deals with the legal regulation of general mitigating circumstances as an important criminal law institute influencing especially the amount of punishment imposed in interwar Czechoslovakia in 1918-1938. It provides an analysis of both the normative form of the institutes examined at the time and their application in a pilot study of the decision-making practice of the Czechoslovak courts. In doing so, it notes the conceptual differences regarding the general mitigating circumstances and their application in the law of the Czech lands and in the law in force in the territory of Slovakia and Subcarpathian Rus, when, as a result of legal pluralism, the form of criminal law differed in the various territories of the Czechoslovakia, which affected not only generally binding normative acts, but also the very decision-making and the form of the so-called living law, and thus legal certainty and legitimate expectations. The series of articles draws attention to the correspondences and differences in the identification of general mitigating circumstances in the Czech lands and in Slovakia and Subcarpathian Rus, and to the consequences that this led to in their application in practice, including shortcomings and errors. It also draws attention to the contemporary principles of interpretation related to the application of the norms and principles of general mitigating circumstances and, more broadly, of criminal law in the years 1918-1938, to the elements of similarity and possible unification within the judicial decisions on general mitigating circumstances, as well as to the differences between theories and norms on the one hand and the actual decision-making concerning (not only) general mitigating circumstances in contemporary criminal law on the other. In doing so, it does not neglect the influence of extra-legal, especially political, considerations on this decision-making practice. The series of articles thus not only provides a thorough introduction to the historical roots of one of the important legal institutes still existing in the law of the Czech Republic and Slovakia today, but also enables a better understanding of how the legal order actually functioned at that time. Due to its size, the text is divided into two consecutive articles, one of which is devoted to the normative form and the other to the application practice related to the issue under study. Building on the previous article, this second article presents selected issues of the application practice of general mitigating circumstances in the Czechoslovakia in 1918-1938, conceptual, functional and other issues of application practice regarding general mitigating circumstances in Czechoslovakia with respect to normativity and legal pluralism, and summarizes the research findings from both articles.
1)
Klíčová slova: trestní právo, obecné polehčující okolností, mimořádné snížení trestní sazby, Československo, právní historie, soudy, rozhodování
Key words: criminal law, general mitigating circumstances, extraordinary sentence reduction, Czechoslovakia, legal history, courts, decision-making
Úvod k článku o aplikaci československé zákonné úpravy ohledně obecných polehčující okolností v letech 1918-1938
Zatímco v předchozím článku jsme se věnovali problematice právní úpravy a jurisprudence ohledně obecných polehčujících okolností v českých zemích a na Slovensku (a v Podkarpatské Rusi) mezi lety 1918-1938 ve vztahu k východiskům, recepci a vývoji trestněprávních předpisů regulujících v meziválečném Československu obecné polehčující okolnosti a vymezili jsme tak normativní podobu, s níž lze srovnávat aplikační praxi z hlediska koncepcí soudcovského rozhodování i případné posuny u obecných polehčujících okolností způsobených rozhodovací činností československé justice, představí tento článek v návaznosti na předchozí článek vybrané otázky aplikační praxe obecných polehčujících okolností v ČSR v letech 1918-1938, zejm. pak koncepční, funkční a další otázky aplikační praxe ohledně obecných polehčujících okolností v Československu s ohledem na normativitu a právní pluralismus. Článek vychází především z rozsáhlé sondy do dobové judikatury, zahrnující 100 soudních rozhodnutí, z jejich analýzy a rovněž z dalšího výzkumu.
V rámci tohoto článku je sledována rozhodovací soudní praxe v konkrétních případech a napříč stupni soudní soustavy tak, že napomáhá zjistit jaké obecné polehčující okolnosti judikovaly soudy v českých zemích a jaké na Slovensku a Podkarpatské Rusi ve zkoumaném dějinném období a tím také přispívá k objasnění, zda byla výsledkem praxe ve východní částí Československa, která neměla demonstrativní výčet obecných polehčujících okolností uvedený explicitně v zákoně, identifikace obdobných obecných polehčujících okolnosti jako v českých zemích či nikoliv. Rovněž umožňuje nahlédnout i do případů, kdy se musely soudy vypořádat s použitím práva z části státu s odlišnou právní úpravou. Konečně se text dotýká rovněž případů judikatorních odklonů a jejich příčin u obecných polehčujících okolností a souvisejících otázek v Československu. Na rozdíl od koncepce kategorizace judikatorních odklonů koncipované Zdeňkem Kühnem se však ze zatímního výzkumu zdá, že u obecných polehčujících okolností a souvisejících otázek nebyly judikatorní odklony způsobeny ani tak evolučně či institucionálně,
2)
jako spíše mj. vlivem právního pluralismu, nebo dokonce nedostatky z hlediska poznání práva (obvykle z části státu s odlišnou právní úpravou) ze strany jeho vykonavatelů. Přesto i v otázce obecných polehčujících okolností a souvisejících otázek se lze setkat s tím, že soudy aplikovaly normu občas výrazně extenzivně, a to zejm. v případech tzv. politických deliktů.
3)
Text tohoto článku tvoří společně s předchozím článkem výsledek pilotního výzkumu snažícího se přiblížit normativitu a aplikační praxi ohledně obecných polehčujících okolností a jejich vzájemný vztah i vzhledem k právnímu pluralismu v meziválečném Československu. Proto závěr tohoto článku shrnuje závěry výzkumu z obou článků.
2. Vybrané otázky aplikační praxe obecných polehčujících okolností v ČSR 1918-1938
2.1. Koncepční, funkční a další otázky aplikační praxe ohledně obecných polehčujících okolností v Československu s ohledem na normativitu a právní pluralismus
Rozhodování soudů v 1. ČSR ohledně problematiky obecných polehčujících okolností odráželo nezbytnost vnímat a uplatňovat v konkrétních případech odlišnou právní úpravu právního pluralismu v českých zemích a na Slovensku, tak jak byla popsána výše v textu. Hlavním kritériem bylo místo spáchání činu. Nejvyšší soud přicházel k otázce právního dualismu, resp. využití různých hmotněprávních a procesních předpisů platných na území republiky vždy, neboť jako orgán rozhodující u obecných polehčujících okolnostech zejm. o mimořádných opravných prostředcích (zmatečních stížnostech) měl rozhodovat o případech podle pro ně příslušného práva. Jak již bylo zmíněno výše, mělo jistý vliv i obsazení pragmatizovaných míst soudců a dalších justičních úředníků, což s sebou přinášelo i problémy obecně se po roce 1918 v Československu v justici vyskytující, včetně jazykové bariéry vůči maďarštině, v níž se do roku 1918 vedla úřední a soudní agenda,
4)
ze strany zaměstnanců justiční státní služby pocházejících z českých zemí.
5)
V roce 1918 "
slovenští příslušníci právnických povolání představovali jen málo početnou menšinu
,"
6)
většina uvědomělých slovenských právníků tehdy působila v advokacii,
7)
a z maďarských pracovníků "
opustila část... svá místa po změně státoprávních a politických poměrů a jiní opět odepřením poslušnosti československému státu... po státním převratu nebylo také možno ponechati ve službě soudců neznalých jazyka obyvatelstva
."
8)
Ovšem také mohla nastat situace, že slovenské soudy použily obecně závazné normativní akty účinné v českých zemích a na druhou stranu justice českých zemí v jistých případech aplikovala normativní právo slovenské (bývalé uherské). Např. k tomu docházelo při nejistotě či spornosti místa spáchání činu za uplatnění soudní příslušnosti dle § 51 zákona č. 119/1873 ř. z. z 23.5.1873, jímž se zavádí nový řád soudu trestního
9)
ve znění čl. I bodu 5 novely č. 1/1920 Sb. z. a n. z 18.12.1919 a dle § 16 zák. článku XXXIII/1896 ve znění čl. II bodu 3 novely č. 1/1920 Sb. z. a n. z 18.12.1919, podle kterých se použil trestní řád dle místa, kde se konalo trestní řízení a hmotné právo podle místa spáchání činu.
10)
To, že právní pluralismus mohl v této situaci představovat komplikaci, se ukázalo mj. v případech nesprávného aplikování jednotlivých procesních a hmotněprávních institutů trestného práva. Například v rámci rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČSR, konkrétně v rozhodnutí o zmateční stížnosti ze dne 20.1.1927 sp. zn. Zm I 649/26,
11)
Nejvyšší soud uvedl, že pokud byl trestný čin spáchaný na Slovensku souzen mimoslovenským soudem,
12)
nemá jako opravný prostředek proti nepoužití mimořádného zmírnění trestu dle § 92 Trestního zákona z roku 1878, tzn. při převaze polehčujících okolností a přílišné tvrdosti trestu, být použita stížnost pro zmatečnost, ale odvolání, tzn. řádný opravný prostředek.
13)
Přitom Nejvyšší soud uvedl, že: "
Jde-li jen o volné uvažování soudcovské, v souzeném případě o uvažování, zda mají okolnosti polehčující převahu (§ 91 uh. tr. zák.), nebo zda mají okolnosti polehčující tou měrou převahu nebo zda se vyskytují v takové míře, že by se trest smrti jevil nepoměrně přísným (§ 92 uh. tr. zák.), jest napadati dotyčný výrok opravným prostředkem odvolání a ne zmateční stížností
."
14)
Tím současně aplikaci posouzení převahy polehčujících a přitěžujících okolností identifikoval jednoznačně jako volné soudcovské uvážení.Pro ukázku jistého nepořádku a nejasnosti, panujících v té době pod vlivem právního dualismu ohledně polehčujících a přitěžujících okolností, je přitom signifikantní, že v dané kauze, kdy se jednalo o závažnou trestnou činnost proti životu a zdraví (vražda a pokus vraždy) a též o přestupky nedovoleného ozbrojování, soudy z hlediska polehčujících okolností, přitěžujících okolností a okolností vylučujících trestnost, odkazovaly, zřejmě z důvodu předběžné opatrnosti, jak na ustanovení Trestního zákona z roku 1852, tak i Trestního zákona z roku 1878, ač primární zásada řešení příslušnosti toho kterého práva byla vyslovena výše a jiné instituty, např. znalecký posudek, byly prováděny správně podle "českého" trestního práva procesního.
15)
Naopak nedostatky lze krom nesprávného opravného prostředku vnímat v té věci u otázek porotě a ve skutečnosti, že nalézací porotní soud v Kutné Hoře vyslovil trest smrti, aniž by akcentoval § 91 a 92 Trestního zákona z roku 1878.
16)
Co se týká obecných polehčujících okolností v rámci aplikace a výkladu norem soudy, potvrzoval význam úvah v nich a tím i vlivu soudců ohledně jejich konstrukce a využití Vladimír Solnař, který byl v meziválečném období významným soudcem a akademikem specializujícím se na trestní právo. V. Solnař i ve svém pozdějším díle vnímal samotné historické poměry zavedení obecných polehčujících okolností (vedle přitěžujících) do trestních kodexů jako posílení úlohy soudce v trestním řízení ve vztahu k individualizaci trestu. Jednalo se tedy o da