K postulátu morální argumentace v právu(základní nástin struktury
problému)
JUDr.
Libor
Hanuš
PhD.
odborný asistent na Katedre právní teorie Právnické fakulty Masarykovy univerzity,
asistent soudce Ústavního soudu ČR.
"Člověk vycvičený rozumem a uměním, ale bez mravnosti,
podobá se zlaté pochvě, ve které se drží olověný meč."
Jan Amos Komenský
"Ó, že by přece právničtí horlivci ustoupili od svého
pohrdání filozofií a pochopili, že bez filozofie je
většina otázek jejich práva labyrintem bez východu?"
Gottfried Wilhelm Leibniz
HANUŠ, L.: K postulátu morální argumentace v právu (základní nástin struktury
problému). Právny obzor, 92, 2009, č. 6, s. 516 - 540.
Úvaha se pokouší odpovědět na otázku, zda a do jaké míry je legitimně v právním státě
přípustná, nezbytná a žádoucí morální argumentace v právu. Dle autora je výkon právnické profese
spjatý s povinností morální argumentace ve všech situacích, kde to povaha myslitelného
argumentačního pole připouští. Tyto situace se pokouší blíže vymezit, jakož následně z pohledu
vyloučení svévole (principů právního státu) i přijatelná racionální kritéria odůvodnění morálního
úsudku. Vychází z toho, že pokud se moralitě v právu odepírá její význam, popírá (ničí) se tím idea
práva samotná. Relevantní body svého přístupu k řešení dané otázky rovněž podkládá ústavně
zakotvenými hodnotami a principy (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 1 Listiny základních práv a
svobod).
I. Prolog
1.1.
Sluší se říci, že dílo prof. Oty Weinbergera je kromě mnoha dalšího jeho
neocenitelného významu především výzvou ke hledání spravedlnosti. Stran právnické argumentace vybízí
v těchto intencích k odpovědné racionalitě ve smyslu uváženého a zralého pozitivizmu. Současně ovšem
obsahuje i poznání, dle něhož logika a její náležité užití je sice zcela nezbytným a neopomenutelným
komponentem právnické argumentace, nikoliv však komponentem (samotným o sobě)
dostatečným.
Svým obsahem opakovaně připomíná, že intenzivní a tvůrčí vnitřní dialog člověka se sebou
samým, a stejně tak i s jeho okolím, opřený o poznání a rozumné konstruktivní a pozitivně
orientované pochybování, je nezbytným předpokladem skutečně řádného a odpovědného
usuzování.
Dává nám poznat, že hodnoty právnického diskurzu spočívají též v toleranci a otevřenosti
vůči druhým, a že nosnou podmínkou každé disputace je étos racionální disku ze, jakož i schopnost
jejích účastníků reflektovat nepředpojatě nově vnesená hlediska a v důsledku toho odpovídajícím
způsobem korigovat vlastní názory a přesvědčení, čímž i dospívat k vytříbenějším závěrům, jejichž
praktické uplatnění je posléze s to přispět ke společnému úsilí o obecné dobro. V této souvislosti
pochopit, že patří se rovněž přiměřeně závažnosti věci se zamýšlet nad svou vlastní rolí a mít
neustále na paměti, že i při korektní racionální argumentaci pohybující se v mezích právního řádu
není pro povahu navýsost vážné problematiky, o níž jde, to jest pro "realizaci lidské spravedlnosti"
vyloučeno, že to, co je byť i třeba po určité stránce velmi logické, nemusí být současně vždy také
lidsky správné, a že tomu tak tedy má i být.
Připomeňme, že ve vztahu ke klíčovému komponentu zde pojednaného tématu potom prof. O.
Weinberger formuloval tuto tezi: "Autonomní koncepce morálky, jak převládá ve filozofii minimálně od
Kanta, implikuje možnost a přípustnost různých morálních hodnocení. Tato skutečnost podtrhuje roli
vlastní zodpovědnosti, implikuje však také nutnost společenských diskursů o hodnotách a morálních
otázkách".1)
1.2.
Řečené spolu s citovanou "výzvou" vedlo k zajisté neskromné opovážlivosti, totiž k
sepsání následující úvahy, jíž bych chtěl se vší pokorou a úctou věnovat památce prof. Oty
Weinbergera. Odvahy k tomuto kroku dodává přesvědčení, že bude se na ni pohlížet tak, jak by
(domnívám se) na ni nahlížel zajisté tento koryfej právní filozofie; se shovívavým pochopením a
vědomím, že při snaze o hledání spravedlnosti a práva se lze případně mýlit i s těmi nejlepšími
úmysly. Čtenáře prosím jen o trochu sympatie, bez níž se žádné porozumění neobejde.
II. Quaestio disputata
2.1.
Cílem práva a vůbec každého normativního systému uplatňujícího se ve společnosti,
byť i pouze v parciální oblasti regulace sociálních vztahů, je dosažení obecného míru a pokoje
prostřednictvím postulování kompatibilního předvídatelného chování, které je mezi lidmi v důsledku
tu více či méně etablovaných pravidel vzájemně očekáváno, a jež tedy každý jedinec může ve styku se
svým okolím důvodně předpokládat. Soužití lidí coby kooperativních bytostí, kteří mohou přežít pouze
ve vzájemné symbióze, vyžaduje na jedné straně respektování (rovné) důstojnosti člověka a s ní
spjaté svobody autonomní lidské bytosti, na straně druhé nezbytné je dosáhnout sladění svobody
jedince s (ohledně obsahu a rozsahu) identickými svobodami ostatních. Svoboda neslučitelná se
stejnou svobodu všech je bez jakéhokoli praktického významu nebo řečeno ještě jinak svobodou není,
leč je nepředvídatelnou svévolí zakládající chaos a
anarchii.2)
Normy jsou zde právě kvůli svobodě, přičemž "člověka sice omezují, ale umožňují mu, aby
byl v rámci jimi stanovených hranic svobodný ve větší míře, než kdyby žil ve stavu libovůle bez
norem".3) Svoboda v rámci pravidel znamená moci se spolehnout na to, že
každý, kdo chce být účasten vzájemné koexistence, je bude dodržovat, resp. by je dodržovat
měl.
Dostát předestřenému cíli normativních systémů není možno jinak, nežli v rámci
přinejmenším hypoteticky konsensuálně přijímaných pravidel, v krajním případě v soudobé moderní
společnosti alespoň pomocí právních norem vytvořených či uznaných státní mocí. Pravidla disponující
a priori
mocenskou sankcí jsou však sama o sobě nedostačující, a to mimo jiné zejména z toho důvodu,
že krom své neschopnosti dynamické reakce na sociální problémy a z charakteru jejich podstaty i
imanentně omezené možnosti působení nemohou pokrýt všechny rozmanité životní situace a jejich
nejsubtilnější dílčí nuance. Nadto k tomu přistupuje fakt, že ne vždy také jsou, z povahy formulace
své obecné podoby, pokud se týče přiměření posuzované skutkové situaci zcela jednoznačná.Uvedeným přiznáním předznamenává se zásadní konstatování další, totiž že v kterékoliv
kulturní společnosti je východiskem již ex definitione slušícím člověku korekce vlastního chování
především prostřednictvím pravidel morálky, při současném sankcionování autonomním skrze vlastní
svědomí a v ideálním případě i heteronomním cestou veřejného odmítnutí nepatřičného chování. Bez
tohoto požadavku morality stěží lze očekávat dosažení obecného míru, spíše pak v reálném životě
možno nadít se naopak navenek skrytého či dokonce nepokrytě zjevného děsivého stavu, označeného
příznačně T. Hobbessem jako
homo homini lupus
(bellum
omnium contra
omnes).Tuto skutečnost potřeby každé lidské bytosti inherentního morálního postulátu
všezahrnujícím způsobem konečně vyjadřuje již ona starořímská sentence
Neminem laede, immo omnes,
quantum potes, iuva"
(nikomu neškoď, ba všem, pokud můžeš,
pomáhej).4)2.2.
Naznačená esenciální otázka lidského bytí a morality přirozeně úzce souvisí i s
problematikou právnické profese. To jednak s všeobecným osobnostním požadavkem nositele výkonu
právnického povolání, a dále rovněž s argumentačním instrumentáriem sloužícím k odůvodňování
příslušných tvrzení v případech právnické argumentace předsevzaté úsilím o dosažení spravedlnosti a
práva. Pokud se posléze uvedeného týče, při hledání právnicky správné, tj. juristicky dostatečně
obhajitelné, jakož i v tom rámci rozumné a spravedlivé odpovědi, vztahující se k volbě některé z
více v úvahu přicházejících interpretačních alternativ co do výkladu (aplikace) sporné otázky
quid
iuris
, jsme z povahy věci konfrontováni taktéž s problematikou relevance morálních
argumentů.Ve vyloženém kontextu je tudíž nezbytné položit si následující otázku: Je odůvodněné
tvrzení o tom, že morální argumentace bez jakýchkoliv pochybností předjímá a determinuje
upřednostnění výběru některé z více se nabízejících interpretačních alternativ potud, pokud nemá jít
při aplikaci práva o svévoli, jíž pojem právního státu svým postulovaným obsahem naprosto
vylučuje?5)
2.3.
Začněme své úvahy v mezích takto ohraničeného tématu nejprve stručným exkurzem,
takříkajíc z pohledu
ex autoritate.
Doktrínou byl vyvozen též závěr (J. Raz, R.
Alexy6) ), na který stran dále vyloženého poukázal v našem právním prostředí
P. Holländer,7) totiž že v takové situaci nutno vybrat interpretační
alternativu podepřenou morálními argumenty. V té souvislosti, což je ovšem již ("toliko") otázkou
algoritmu odůvodnění a akceptace daného přístupu, případně vycházeje "z rozdílných názorů o významu
a implikacích" tohoto výběru.8)Pavel Holländer na okraj tohoto problému uvádí: "Dle Raze skutečnost, že soudce vybírá
morálně správnou interpretační alternativu, neznamená, že tuto alternativu podporující morální důvod
je součástí práva. Výběr morálně správné interpretace je aktem ,autoritativního výkladu', který má
efekt ‚tvorby práva'. Je to právě akt tvorby práva, jenž transformuje morálku na právo, a to
obdobně, jak je tomu u legislativních aktů tvorby práva.9) Alexy přitom
zvažuje dopad této Razovy úvahy pro případ, zvolíli náš hypotetický soudce alternativu druhou, tj.
morálně vadnou. Alexy uzavírá, že soudce pak ‚neporušuje žádný právní standard', přičemž‚ apelační
soud by mohl zvrátit jeho rozhodnutí toliko z morál