Právní slušnost (ekvita) a soukromé právo.

The main part of the essay addresses the issue of application of equity in the decision - making practice of Czech and partially Slovak courts in civil matters. The author has interpreted the topic of the essay with references to the intellectual basis of perception of equity in ancient Greece and by Roman lawyers. The author comparatively suggests different paths followed by the legal practice in the search for justice in tried cases, the author notes the risks of a strict reading of the law and of judicial libertarianism. He points out that in the period of so - called communism argumentation by the principles of equity did not appear in the case - law and that a decent judge was able to find an equitable solution also in complicated cases. However, before 1948 in the common state of Czechs and Slovaks, the high courts worked with equity. Although the word "equity" is not a term used in written law of the Czech Republic and the Slovak Republic, the case - law in both countries had returned to equity and used it as a method of the search for justice. The author analyses the achieved results and shows how these trends were taken into consideration in the Czech Civil Code from 2012. The essay is accompanied by a number of references to examples of decision - making practice.

Ekvita není pojmem užívaným našimi platnými zákony. Historicky se v československých právních předpisech objevila jen v jediném případě. Oč je zákonodárce zdrženlivější a oč méně je ekvita tématem zdejší odborné literatury, o to méně je ekvita tabu pro judikaturu. Mezi rozhodnutími československých a českých vysokých soudů jich najdeme na dvě stě padesát, v jejichž textu se tak či onak s ekvitou pracuje, a z toho přes třicet judikátů ji zařazuje do právní věty.¹⁾

Každý právník jistě ví, že s pojmem ekvity se však nejednou spojují představy velmi mlhavé. To je dáno mj. tím, jak se rozhodný výraz v Celsově výroku zpravidla překládá: s důrazem na rovnost, spravedlnost, popřípadě slušnost. Latinské znamená v intencích tohoto pojednání se hodí snad nejlépe výraz: Kategorie římského juristického myšlení označovaná jako se ve slovnících charakterizuje různými slovy, zpravidla nenastolujících konkrétnější představu.²⁾ Z charakteristik tohoto typu se jeví jako podstatě nejbližší vymezení ekvity jako v knize, z níž autor tohoto textu v době gymnasiálních studií vstřebával latinu.³⁾

Hlavní zaměření této studie se vztahuje k aktuální zákonné úpravě českého soukromého práva. Přesto se nelze vyhnout poukazu na myšlenkový základ, z něhož vyrostl koncept ekvity jako nástroje směřujícího k souzvuku práva se spravedlností. Hodí se nicméně zdůraznit, že řada výroků, tezí a pouček formulovaných v určité epoše měla v dobovém kontextu jiný význam, než v jakém je vnímáme dnes,⁴⁾ a že římského práva, v angloamerické právní dogmatice i jak ji chápeme v našem prostředí, nemají totožné významové kontury. Nicméně mají i tak společný podstatný rys spočívající v úsilí o spravedlivé právo. Vyjadřuje to parémie, že ⁵⁾ jejíž apel setrvale zní dlouhá staletí.

Ekvitu si historicky spojujeme s římským právem. Leč myšlenka sama vznikla a má svůj filosofický základ v antickém Řecku.⁶⁾ Už předsokratici si uvědomovali význam zákona jako opory ⁷⁾ - Herakleitos tvrdil, že ⁸⁾ - vždyť ⁹⁾ Zákon a právo jsou nutné proto, že ¹⁰⁾ a lidé ¹¹⁾ Odkaz na Diké, bohyni spravedlnosti, má význam, ¹²⁾ Tento aspekt však vede k disonanci, protože božský zákon poznávají a vykládají chybující lidé a v intencích svého omezeného chápání tohoto zákona¹³⁾ lidé tvoří, vykládají a uplatňují své zákony.¹⁴⁾ Lidé ve svém soužití hledají, co je dobré, a zákony jim k tomu mají pomoci. I dnešku je dobře známo, že nejeden jednotlivec tíhne k myšlence, ¹⁵⁾ Nejen z těchto příčin si filosofové předsokratovské doby, zvláště ze sofistického směru, uvědomovali poruchy mezi řádem daným lidskými zákony a řádem přirozeným, ¹⁶⁾ Právě sofisté jako Hippias¹⁷⁾ nebo Antifon¹⁸⁾ poukazovali při kritice soudobých společenských poměrů na rozpor zákonného řádu lidí s řádem přírody. Jejich současník Sofoklés to vystihl v Antigoně jejím výrokem, že nepřipouští ¹⁹⁾ Už Herakleitos poznal, ²⁰⁾ To vyžaduje korektiv, ať již mu budeme říkat jakkoli: řecké výrazy pro spravedlnost - dikaiosyné i pro ekvitu (epikii) - epieikeia co do významu nevystihovaly jen spravedlnost a ekvitu, ale také slušnost, poctivost, ospravedlnění, shovívavost, uměřenost nebo vůbec označení toho, co je dobré a správné. Kdeže však hledat kořeny správného práva: v řádu chápaném jako přirozený nebo v soustavě pravidel, které si lidé sami vytvořili? Jinde?

Platon tuto otázku vyřešil tak, že ,²¹⁾ protože vzhledem k nestejnosti lidí i věcí a proměnlivosti lidských záležitostí není možné stanovit ^{22) 23)} Platonův koncept sleduje jeho obecné pojetí státního uspořádání, jak je zpracoval v Zákonech²⁴⁾ a Ústavě.²⁵⁾ Allen k této pasáži poznamenává, že ²⁶⁾

Naznačenou myšlenku rozpracoval Aristoteles, nejvýrazněji v Etice Nikomachově.²⁷⁾ Vyjděme z tvrzení, že ²⁸⁾ Účelem zákonného práva je působit za zachovávat v občanském společenství blaženství a nástroj k tomu je, že zákon bere v úvahu ctnosti a špatnosti - avšak ²⁹⁾ Jiný faktor nedokonalosti zákona je spojen s jeho univerzalitou: tím je dáno, že se vztahuje na všechny případy, jež spadají pod zákonnou úpravu, byť některé z nich jsou tak zvláštní, že se právní cit jejich subsumpci pod zákonné pravidlo vzpírá a motivuje ke korekci. U zákonodárcových dispozitivních formulací je to jednoduché: nevyhovujeli mi právní pravidlo předpokládající standard, ujednám si své vlastní (autonomní) právo. Jak ale korigovat kogentní právní pravidlo?³⁰⁾ Nástrojem je epikie (nebo - jak dnes říkáme - ekvita). V tom je, dodává Aristoteles, (epieikeia), ³¹⁾ V tomto pojetí tedy zákon i ekvita spoluvytvářejí právo cílící ke spravedlnosti. Absolutní spravedlnosti se tím sice nedosáhne, ale výsledek bude spravedlnosti blíž než nedostatek plynoucí ze zákonodárcova zjednodušení. Aristotelův důraz, že pochybení se má odstranit, jak by učinil i sám zákonodárce, naznačuje východisko formulované později slovy a ještě později formulí

Řecká nauka o právu, slušnosti a spravedlnosti významně ovlivnilo právní myšlení Římanů³²⁾ (nepřehlížejme, že helénistické státy s jejich kulturou existovaly několik století paralelně s římskou republikou a že rozsáhlá reforma práva římské republiky začala ve III. stol. př. n. l.³³⁾ ), jakkoli ti toto učení přizpůsobili svému duchu.³⁴⁾ Aristoteliánské pojetí slušnosti (epikie) a romanistického smyslu pro právní řád (ekvita) se v lecčems neshoduje; jak poznamenává Bonfante, ³⁵⁾ Typickým představitelem římského myšlení o právu je Cicero.³⁶⁾ Vliv řeckého