ŠÁMAL, P.: Judikatura Ústavního soudu k dobrým mravům.
*)
Právny obzor, 108, 2025, č. 5, s. 409 - 434.
Constitutional Court jurisprudence (case law) on good morals. After explaining general approaches to good morals in legal theory and jurisprudence of the Supreme Court the journal article deals with the case law of the Constitutional Court when assessing an objection to the limitation period made in violation of good morals, assessing rent with regards to good morals, as well as other cases of applying the corrective of good morals in private law (e. g. when protecting the property rights of an ex-wife or when exercising rights under a loan agreement by a creditor against joint and several debtors). The Constitutional Court particularly emphasizes that good morals can and should assist ordinary courts in finding a constitutionally compliant solution to a specific case under consideration. The corrective of good morals is a kind of open "gate" through which constitutional values and principles can be "let into sub-constitutional law" in situations where the interpretation of the law leads to unjust or otherwise problematic and disproportionate consequences from a constitutional point of wiew. In conclusion, the problem is solved that this case law, created mainly on the basis of Section 3, Paragraph 1 of the Civil Code of 1964, must be transformed into the new provisions of Sections 6 and 8 of the new Civil Code, also in the light of Section 2 Paragraphs 1, 3 of the new Civil Code, according to which the interpretation and application of a legal regulation must not only be in accordance with the Charter of Fundamental Rights a Freedoms and constitutional order in general, with principles on which this Civil Code is based, as well as with constant regard to the values that are protected thereby, and must not be in conflict with good morals. The article attempts to find an answer to the question of how the existing jurisprudence will be applied, taking into account the principle of honesty in legal relations (Section 6 of the new Civil Code), or the principle that "obvious abuse of law does not enjoy legal protection" (Section 8 of the new Civil Code).
Key words:
good morals (boni mores); jurisprudence (case law); principle honesty in legal relations (dealings); obvious abuse of lawÚvod
Problematika dobrých mravů je v judikatuře Ústavního soudu poměrně významnou, neboť se použitím korektivu dobrých mravů v občanskoprávních vztazích nezřídka v různých souvislostech zabývá. V převážné většině dosavadních případů vycházel Ústavní soud z ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ObčZ 1964"). Obecně zpravidla ustáleně považuje korektiv dobrých mravů za souhrn etických, obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti [srov. nález ze dne 12.3.2001 sp. zn. II. ÚS 544/2000 (N 41/21 SbNU 363) či bod 32 nálezu ze dne 14.11.2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15 (N 209/87 SbNU 413)
1)
]. Přitom § 3 odst. 1 ObčZ 1964 či § 6 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "ObčZ") může vystupovat jako nejzazší korektiv autonomie vůle [srov. bod 29 nálezu ze dne 2.5.2019 sp. zn. II. ÚS 3101/18]. Souhrnně lze odkázat na bod 20 nálezu ze dne 1.9.2015 sp. zn. II. ÚS 2108/14 (N 160/78 SbNU 409), podle kterého je úlohou soudů, zvláště posuzují-li ve své rozhodovací praxi spory mající základ v závazkovém právu, nalézt v konkrétním ekonomicko-právním vztahu jeho těžiště tak, aby byl nalezen nejen optimální užitek pro smluvní strany, ale aby bylo dosaženo - je-li to možné - jistého rovnovážného stavu (řečeno ekonomickou analýzou práva, jde o hledání "bliss point").
2)
K tomu srovnej i nález Ústavního soudu ze dne 3.11.2020 sp. zn. IV. ÚS 702/20, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že uplatnění korektivu dobrých mravů jako krajního prostředku korekce zásady autonomie vůle připadá v úvahu i v situacích, kdy se výkon práva projevuje nepřípustně v postavení některého ze subjektů závazkového vztahu.
Rovněž v nálezu ze dne 18.12.2020 sp. zn. IV. ÚS 2103/20 Ústavní soud vyslovil, že základní práva a svobody, jako je i právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), působí i v horizontálních vztazích (mezi soukromými osobami) tak, že prozařují normami podústavního práva. Zvláště při aplikaci korektivu dobrých mravů a funkčně obdobných ustanovení je třeba toto působení zohledňovat. Obdobně se ke korektivu dobrých mravů, resp. zásadě dobrých mravů či ekvity staví část doktríny, která zásadě dobrých mravů přisuzuje normativní funkci. Tato zásada podle nich slouží k "nalézání spravedlivého řešení", vede-li formální použití právních norem k neudržitelným výsledkům.
3)
Korektiv dobrých mravů, který je založen na posuzování konkrétních a individualizovaných okolností posuzovaného případu, a to jak z hlediska toho, kdo se jeho použití dožaduje, tak i toho, kdo se výkonu práva na základě konkrétního ustanovení zákona domáhá, je tedy jakousi otevřenou "branou", kterou mohou být do podústavního práva "vpuštěny" ústavní hodnoty a principy v situacích, kdy výklad zákona vede k nespravedlivým či z ústavního hlediska jinak problematickým a nepřiměřeným důsledkům. Dobré mravy totiž mohou a mají napomáhat obecným soudům při hledání ústavně konformního řešení konkrétní projednávané věci [srov. nález ze dne 14.11.2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15 (N 209/87 SbNU 413)].
Podle uznávané komentářové literatury k § 3 odst. 1 ObčZ 1964 výkon práva v roz poru s dobrými mravy, a to přes jejich značnou mnohotvárnost, znamená, že se ocitá v rozporu s uznávaný míněním rozhodující části společnosti, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být výkon práv tak, aby byly v souladu se základními a obecně respektovanými zásadami mravního řádu demokratické společnosti (se zásadou slušnosti, poctivosti, čestnosti, vzájemnou úctou, tolerancí, důvěrou atd.). Tyto zásady mravního řádu společnosti a v důsledku toho i dobré mravy se ve vzájemném soužití lidí - vzdor své relativní stálosti a neměnnosti - v souladu se společenským vývojem v určité míře rozvíjejí ve smyslu jak časovém, tak i místním. V praxi rozpor s dobrými mravy znamená, že jde o případy, kdy výkon práva v konkrétním případě sice neodporuje zákonu, ocitá se však v rozporu s dobrými mravy, a to objektivně posuzováno; zavinění jednajícího v rozporu s dobrými mravy, resp. vědomí si tohoto rozporu ze strany jednajícího, není relevantní. Ocitne-li se tedy výkon práva v rozporu s dobrými mravy, soud takovému právu s poukazem na § 3 odst. 1 ObčZ 1964 odepře právní ochranu, aniž by se tím však něco měnilo na samotné existenci tohoto práva, které trvá i nadále.
4)
Současně je třeba souhlasit s tím, že dobré mravy (
boni mores
) chápeme spíše intuitivně nežli rozumově. Nicméně, nezbytnost vyloučení nebo alespoň omezení rozhodovací svévole nás nutí k tomu, abychom dobré mravy významově vyložili, k čemuž slouží i judikatura Ústavního soudu. Dobré mravy přitom můžeme pojímat ve shodě s Telcem obecně srozumitelně a jednoduše, a to jako způsoby chování bez újmy jinému člověku, zvířeti nebo přírodě, obecně uznávané rozhodnou částí společnosti, s nimiž právní řád spojuje právní následky. Jinými slovy v případě "dobrých" mravů nejde o jakékoliv "mravy", nýbrž o takové mravy, které jsou dobré v tom smyslu, že jejich uplatňováním není nikomu ubližováno. To, že se různé mravy mohou obsahově odlišovat, není v daném úhlu pohledu až tak významné, protože je to právě to "dobré", co odlišné mravy polidšťuje a tudíž i spojuje s přirozenou lidskou důstojností.
5)
Ústavní soud v nálezu ze dne 28.8.2001 sp. zn. I. ÚS 528/99 (N 126/23 SbNU 217) uvedl, že úvaha soudu při použití korektivu dobrých mravů musí vycházet z individuálních okolností konkrétní věci a musí být podepřena konkrétními zjištěními [např. nález ze dne 8.11.2016 sp. zn. III. ÚS 2700/15 (N 212/83 SbNU 369); dále srov. i nález ze dne 1.6.2021 sp. zn. III. ÚS 3358/20 (N 108/106 SbNU 213)]. Pojem "dobré mravy" totiž nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou [srov. např. nález ze dne 6.9.2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367)], a to praeter legem či dokonce contra legem [viz bod 30 nálezu ze dne 10.12.2019 sp. zn. IV. ÚS 3500/18, nález ze dne 20.4.2010 sp. zn. II. ÚS 2087/08 (N 90/57 SbNU 179) nebo nález ze dne 3.11.2020. sp. zn. IV. ÚS 702/20].
Rovněž Nejvyšší soud ustáleně vychází z předpokladu, že dobré mravy představují souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.11.2005 sp. zn. 26 Cdo 1865/2004 či ze dne 12.11.2014 sp. zn. 31 Cdo 3931/2013). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále platí, že pro závěr, že je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, není relevantní zavinění jednajícího, resp. vědomí takového rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek ze dne 27.11.2013 sp. zn. 25 Cdo 4209/2011 či ze dne 17.3.2014 sp. zn. 28 C