Slovenské sbírky a publikace právních pŕedpisú.

After the establishment of the Czechoslovak State in 1918 only Slovak official publications were published in the form of official newspapers or official bulletins. Regulations of executive Slovak authorities were announced there or the previously issued central regulations were republished. The Slovak version of the central collections of laws (official journal) was produced in the form of an official translation. The Slovak language as an authentic version of regulation was introduced from the end of 1921.

The first official collection publishing the generally binding statutes of law on the highest level proclaimed by the Slovak authorities commenced from 1939. After 1944, new collections established by the Slovak National Council were to be published. The Slovak official publication journals within the common state ceased their existence by 1959.

V dnešní dobe trvale rostoucí právni regulace formou obecných právních pŕedpisú či dalších aktú je složité se orientovat v právním ŕádu, pripadne znát souvislosti tvorby práva. Podstatne by nám pak v techto souvislostech mohla napomoci i znalost historického vývoje a princípu publikace právních pŕedpisú.

Publikace pŕedpisú vydávaných slovenskými orgány či pŕedpisú centrálních orgánu platných na území Slovenska v dobách společného státu, by mela být považována za nedílnou součást československého systému práva. Pro současného právního praktika i teoretika není již zŕejmé, jaké pŕedpisy a v jakém originálním jazykovém znení byly platné a závazné na Slovensku jako pramen práva v rámci československého státu po roce 1918 a jakou formou, resp. v jakých publikačních prostŕedcích, byly pŕedpisy vyhlašovány a publikovány.

Dosavadní stav odborných prací zameŕených na slovenský systém vyhlašování obecne závazných pŕedpisú v rámci společného státu je značne neuspokojivý. Je tudíž vhodné se pokusit komplexne zmapovat aplikaci princípu formálni publikace na slovenském území v rámci československého státu.

Dúležitou otázkou je potvrzení teze o recepci bývalého rakousko-uherského systému vyhlašování právnich pŕedpisú po roce 1918 pri vzniku československého státu a jejim nepŕetržitém vývoji a pokračování až do dnešní doby. Ve slovenském prostredí tato otázka ješte souvisi s unifikací právního ŕádu a specifickou situací uherského práva.

V tomto textu by tak mela být analyzována situace v publikaci pŕedpisú na slovenském území po vzniku československého státu v roce 1918, s další etapou samostatného slovenského státu po roce 1939 i s dúrazem na rok 1944 a vznik nových publikačních prostŕedkú v této dobe. Poslední etapa zahrnuje vývoj po roce 1945 až do šedesátých let 20. století, kdy mela skončit tradice samostatných slovenských sbírek v rámci československého státu.

Zásadní otázkou související s problematikou oficiálních pramenú psaného práva ve slovenském prostredí je také otázka jazyková. Závazná znení textú zákonú či jiných pŕedpisú jsou pro účely aplikace práva v praxi krucíální podmínkou.

Otázka vyhlašování či publikace právních pŕedpisú je primárne pojata z pohledu normativního. Formální znení právních pŕedpisú je ale konfrontováno s reálnou situací, jak byla v praxi litera zákona vúbec naplňována či modifikována. K tomu pŕispívá empirický pŕístup na základe výzkumu svazkú sbírek pŕedpisú zachovaných ve fondech stŕedoevropských knihoven či archivú.

Po vzniku republiky v roce 1918 nebylo o autonomii Slovenska a zákonodárné púsobnosti na ústavní úrovni žádné zmínky (na rozdíl od nove pŕipojeného území Podkarpatské Rusi).¹⁾ Primární úŕední sbírkou, jako oficiálního publikačního prostŕedku sloužícího k vyhlašování všeobecne závazných pŕedpisú platných na celém území státu, byla nove založená centrální

Pomery na území Slovenska upravil speciální zákon z prosince 1918, který mel upravovat pomery na tomto území.³⁾ Zákon se vztahoval na " Zavádel slovenštinu jako úŕední ŕeč na Slovensku. Jako zvláštní norma doplňující prozatímní ústavu dával specifickou moc vláde k zmocnení nekterého svého člena, aby vydával "naŕízení" na udržení poŕádku, konsolidování pomerú a zabezpečení ŕádného státního života.⁵⁾

Na ústavní úrovni prozatímní ústava z listopadu roku 1918 deklarovala zákonodárnou pravomoc Národní shromáždení pro celý stát i jednotlivé jeho části.⁶⁾ Zákony musely být vyhlašovány do 8 dnú ode dne usnesení parlamentem. Více k zpúsobu vyhlašování nebylo ústavou upraveno.

Navazující ústava z roku 1920 zopakovala na obecné úrovni základní rámec pro princip formální publikace, když uvedla povinnost vyhlášení platného zákona zpúsobem, který stanoví zákon.⁷⁾ Zároveň výslovne zdúrazneno, že zákonodárná a správní činnost zemských snemú skončila.⁸⁾ Zanikla tak skupina obecných právních pŕedpisú ve forme zákonú na zemské úrovni. Stále však pokračovalo vydávání pŕedpisú na nižší úrovni exekutivních orgánú zemí.

Recepce právního ŕádu po vzniku republiky v roce 1918 se projevila i pŕevzetím tradice systému vyhlašování obecne závazných pŕedpisú v oficiálních sbírkách pŕedpisú a principu formální publikace.

Nove byl zŕízen oficiální publikační prostŕedek pro společný stát - v kterém mely být vyhlašovány pouze "zákony". Ostatní podzákonné obecné normy musely pak být tedy vyhlašovány v dalších publikačních prostŕedcích, i když tak nebylo výslovne ŕečeno.

Sbírka mela být podle první československé publikační normy z roku 1918 vydávána v jazyce českém jako znením .¹⁰⁾ Publikační pŕedpis se tak výslovne venoval problematice autentického textu pŕedpisú. Vedle toho mela být vydávána i v pŕekladovém znení slovenském.

Navazující novou publikační normou z roku 1919 byly doplneny jako druhy vyhlašovaných pŕedpisú státní smlouvy a naŕízení zemských úŕadú. Ohledne jazykových verzí vyhlašovaných pŕedpisú bylo stanoveno, že púvodním znením je pouze znení české a vedle neho mel být publikován úŕední p