K postulátu morální argumentace v právu(základní nástin struktury problému)

 "Člověk vycvičený rozumem a uměním, ale bez mravnosti,
 podobá se zlaté pochvě, ve které se drží olověný meč."
                                     Jan Amos Komenský 
 
 "Ó, že by přece právničtí horlivci ustoupili od svého
 pohrdání filozofií a pochopili, že bez filozofie je
 většina otázek jejich práva labyrintem bez východu?"
                            Gottfried Wilhelm Leibniz 

Úvaha se pokouší odpovědět na otázku, zda a do jaké míry je legitimně v právním státě přípustná, nezbytná a žádoucí morální argumentace v právu. Dle autora je výkon právnické profese spjatý s povinností morální argumentace ve všech situacích, kde to povaha myslitelného argumentačního pole připouští. Tyto situace se pokouší blíže vymezit, jakož následně z pohledu vyloučení svévole (principů právního státu) i přijatelná racionální kritéria odůvodnění morálního úsudku. Vychází z toho, že pokud se moralitě v právu odepírá její význam, popírá (ničí) se tím idea práva samotná. Relevantní body svého přístupu k řešení dané otázky rovněž podkládá ústavně zakotvenými hodnotami a principy (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 1 Listiny základních práv a svobod).

Svým obsahem opakovaně připomíná, že intenzivní a tvůrčí vnitřní dialog člověka se sebou samým, a stejně tak i s jeho okolím, opřený o poznání a rozumné konstruktivní a pozitivně orientované pochybování, je nezbytným předpokladem skutečně řádného a odpovědného usuzování.

Dává nám poznat, že hodnoty právnického diskurzu spočívají též v toleranci a otevřenosti vůči druhým, a že nosnou podmínkou každé disputace je étos racionální disku ze, jakož i schopnost jejích účastníků reflektovat nepředpojatě nově vnesená hlediska a v důsledku toho odpovídajícím způsobem korigovat vlastní názory a přesvědčení, čímž i dospívat k vytříbenějším závěrům, jejichž praktické uplatnění je posléze s to přispět ke společnému úsilí o obecné dobro. V této souvislosti pochopit, že patří se rovněž přiměřeně závažnosti věci se zamýšlet nad svou vlastní rolí a mít neustále na paměti, že i při korektní racionální argumentaci pohybující se v mezích právního řádu není pro povahu navýsost vážné problematiky, o níž jde, to jest pro "realizaci lidské spravedlnosti" vyloučeno, že to, co je byť i třeba po určité stránce velmi logické, nemusí být současně vždy také lidsky správné, a že tomu tak tedy má i být.

Připomeňme, že ve vztahu ke klíčovému komponentu zde pojednaného tématu potom prof. O. Weinberger formuloval tuto tezi: "Autonomní koncepce morálky, jak převládá ve filozofii minimálně od Kanta, implikuje možnost a přípustnost různých morálních hodnocení. Tato skutečnost podtrhuje roli vlastní zodpovědnosti, implikuje však také nutnost společenských diskursů o hodnotách a morálních otázkách".¹⁾

Normy jsou zde právě kvůli svobodě, přičemž "člověka sice omezují, ale umožňují mu, aby byl v rámci jimi stanovených hranic svobodný ve větší míře, než kdyby žil ve stavu libovůle bez norem".³⁾ Svoboda v rámci pravidel znamená moci se spolehnout na to, že každý, kdo chce být účasten vzájemné koexistence, je bude dodržovat, resp. by je dodržovat měl.

Dostát předestřenému cíli normativních systémů není možno jinak, nežli v rámci přinejmenším hypoteticky konsensuálně přijímaných pravidel, v krajním případě v soudobé moderní společnosti alespoň pomocí právních norem vytvořených či uznaných státní mocí. Pravidla disponující mocenskou sankcí jsou však sama o sobě nedostačující, a to mimo jiné zejména z toho důvodu, že krom své neschopnosti dynamické reakce na sociální problémy a z charakteru jejich podstaty i imanentně omezené možnosti působení nemohou pokrýt všechny rozmanité životní situace a jejich nejsubtilnější dílčí nuance. Nadto k tomu přistupuje fakt, že ne vždy také jsou, z povahy formulace své obecné podoby, pokud se týče přiměření posuzované skutkové situaci zcela jednoznačná.

Uvedeným přiznáním předznamenává se zásadní konstatování další, totiž že v kterékoliv kulturní společnosti je východiskem již ex definitione slušícím člověku korekce vlastního chování především prostřednictvím pravidel morálky, při současném sankcionování autonomním skrze vlastní svědomí a v ideálním případě i heteronomním cestou veřejného odmítnutí nepatřičného chování. Bez tohoto požadavku morality stěží lze očekávat dosažení obecného míru, spíše pak v reálném životě možno nadít se naopak navenek skrytého či dokonce nepokrytě zjevného děsivého stavu, označeného příznačně T. Hobbessem jako

Tuto skutečnost potřeby každé lidské bytosti inherentního morálního postulátu všezahrnujícím způsobem konečně vyjadřuje již ona starořímská sentence (nikomu neškoď, ba všem, pokud můžeš, pomáhej).⁴⁾

Ve vyloženém kontextu je tudíž nezbytné položit si následující otázku: Je odůvodněné tvrzení o tom, že morální argumentace bez jakýchkoliv pochybností předjímá a determinuje upřednostnění výběru některé z více se nabízejících interpretačních alternativ potud, pokud nemá jít při aplikaci práva o svévoli, jíž pojem právního státu svým postulovaným obsahem naprosto vylučuje?⁵⁾

Pavel Holländer na okraj tohoto problému uvádí: "Dle Raze skutečnost, že soudce vybírá morálně správnou interpretační alternativu, neznamená, že tuto alternativu podporující morální důvod je součástí práva. Výběr morálně správné interpretace je aktem ,autoritativního výkladu', který má efekt ‚tvorby práva'. Je to právě akt tvorby práva, jenž transformuje morálku na právo, a to obdobně, jak je tomu u legislativních aktů tvorby práva.⁹⁾ Alexy přitom zvažuje dopad této Razovy úvahy pro případ, zvolíli náš hypotetický soudce alternativu druhou, tj. morálně vadnou. Alexy uzavírá, že soudce pak ‚neporušuje žádný právní standard', přičemž‚ apelační soud by mohl zvrátit jeho rozhodnutí toliko z morálních, nikoli z právních důvodů'.¹⁰⁾ Alexyho stanovisko k ‚významu a implikacím' výběru mezi interpretačními alternativami se od stanoviska Razova liší: ‚Jeli skutečně nutné, aby právo kladlo požadavek správnosti, pak zahrne požadavek morální správnosti, který je, přijdeli na něj řada, především požadavkem spravedlnosti. Právní rozhodnutí, jež nesplňují tento požadavek, pak nemohou být právně perfektními rozhodnutími. Jejich morální vadnost přerůstá do vadnosti právní. Právní vadnost sama o sobě neimplikuje právní neplatnost. Tato nastává toliko v případech extrémní nespravedlnosti. To však umožňuje apelačním soudům, zvrátíli rozhodnutí našeho soudce v případě, zvolíli tento morálně nesprávný výklad, zůstat právními soudy. Tímto se netransformují na soudy morální. Vše uvedené je ale vedlejším důsledkem inkorporace morálních prvků do práva cestou požadavku správnosti. Hlavním důsledkem je fundamentální změna povahy práva. Právo zůstává autoritativní, avšak nadále není pouze autoritativní. Jeho autoritativní dimenze je vnitřně spjata s dimenzí ideální. Napětí mezi těmito dimenzemi není nadále proto napětím mezi právem a morálkou v důsledku něčeho, nacházejícího se mimo právo, nýbrž napětím uvnitř práva. To má dalekosáhlé důsledky. V této souvislosti je zřejmě tím nejefektnějším Radbruchova formule, která říká, a to nejpregnantnějším způsobem, že extrémní nespravedlnost není právem'".¹¹⁾

V kontextu hodnot demokratického právního státu P. Holländer z pohledu úvahy normativní, tj. úvahy vyjadřující představu ideálního mětí, vyslovuje ve vztahu k aplikační činnosti státních orgánů pokud se týče upřednostnění příslušné interpretační alternativy názor, jenž je s citovaným co do naznačeného výchozího (společného) přístupu srovnatelný: "Stěží si představit jejich rozumné a spravedlivé rozhodování bez přítomnosti mravních principů (bez přítomnosti akceptovaných mravních hodnot) při interpretaci právních předpisů. Právní řád, jehož existence by spočívala pouze na systému sankcí (zejména uvnitř systému orgánů veřejné moci), a to bez jakéhokoli sepětí se společností akceptovanými morálními principy, ztrácí jakoukoli legitimitu".¹²⁾

Se vší úctou domnívám se, že s tímto náhledem třeba nesouhlasit, nutno mu upřít důvodnost a především se vší vážností nezbývá než odkázat jej do prostoru, v němž myšlenkový pohyb řádné juristické argumentaci odrážející základní postuláty materiálního právního státu nesvědčí, a to ani při přístupu právně pozitivistickém. Argumenty, jimiž má být podložena a odůvodněna opodstatněnost tohoto tvrzení, budou následně předloženy.

Dodejme, že nejde o akademickou disputaci, tudíž o související (takříkajíc toliko pojmové) řešení toho, zda jsou morální argumenty "pramenem práva", či o zdůvodnění jejich topické (argumentativní) funkce coby komponentu právnické argumentace. V tomto směru nepochybně významnou roli sehrávají či přinejmenším vykazují způsobilost ji mít a povaha relevantního argumentu, jak dále se ukáže, jim dle mého přesvědčení zajisté již , vycházeje především z principu zákazu svévole, přísluší.

V návaznosti na autorem této stati zastávané stanovisko budiž proto dále předložen stručný (diskurzivní) nástin vypořádání se s naznačenými momenty tvořícími schéma příslušné právnické argumentace.¹⁶⁾

Patří se tak předně zdůraznit hodnotu uváženého a zralého pozitivizmu ve smyslu dodržování a ctění legitimně přijatých jednotlivých právních pravidel systému. To s tím, že vykročit z mantinelů právním řádem vytčených a tedy odůvodňovat přijatý závěr bez argumentace v nich se pohybující, v krajním případě i na základě předkládání důvodů, jež lze za pomoci argumentačního instrumentária do tohoto vymezeného prostoru řádu právního při maximálním úsilí a schopnostech argumentačních "ještě vtěsnat", je přísně zapovězeno.¹⁸⁾ Řečené vychází z premisy, dle níž tímto způsobem vymezený postoj k profesnímu životu juristickému je garantem nejen řádu samotného, leč především i (lidské) spravedlnosti, a to spravedlnosti předvídatelné a v neposlední řadě takto i ústavně souladné.

Z uvedeného přístupu plyne, že jakékoli relevantní (spravedlnostní) zdroje v právní argumentaci použité, a to i s těmi nejlepšími úmysly, mají v ní místo jen tehdy, pokud nevykračují z mantinelů právního řádu, pročež nezasahují do ústavnosti právního státu samotné.¹⁹⁾ Nadto musí disponovat potencí obstát v kulturně vedeném racionálním právním diskurzu. V opačném případě jako základ nadále přijímaných závěrů, ať již shodných či odlišných, měly by být předkládány ty argumenty, jež se v disputační konfrontaci ukázaly jako co do racionální obhajitelnosti (prozatím) více přesvědčivé.

Vycházeje z tohoto pojetí je třeba současně neztrácet ze zřetele, že začasté v oboru právní argumentace, usilující o předložení co nejakceptovatelnějších důvodů na podporu přijatých tezí, nemusí a z povahy věci většinou ani nemůže být vyvozený závěr vždy absolutní pravdou (již metodologická pluralita to začasté vylučuje), nýbrž v závislosti na přesvědčivosti předestřené argumentace řešením co do metodologického postupu a v něm prezentovaných důvodů tu větší či menší měrou dokonalým, tj. argumentačně plausibilním. Nespornou výhodou zde ovšem shledáváme, že takový diskurz je otevřený nově vneseným a případně dosud neuvažovaným hlediskům, v důsledku čehož se nestaví odmítavě vůči jakékoliv budoucí racionálně obhajitelné korekci. Kritický aktér diskuze totiž považuje vlastní, jakož i převzaté názory za revidovatelné, usiluje o společné hledání a z názorové konfrontace získává poučení i při precizování a strukturování vlastního stanoviska.²⁰⁾

Tyto meze a aspekty argumentačního pole nutno brát v úvahu přirozeně i v diskuzi o morální argumentaci v právu.

Jimi je krom jiného v právní rovině jednak pojetí vycházející z toho, že ve vztahu k člověku jsou na ústavní úrovni artikulovány {a} jemu "přiznané" kategorie svobody, rovnosti a důstojnosti, jednak potom ohledně institucionálního rámce {b} založení ústavního pořádku na nikoliv hodnotové neutralitě,²²⁾ a v tom kontextu i příklon k hodnotovému systému, který se co do svého obsahového vymezení identifikuje jen a pouze s takovým, jenž je akceptovatelný v pravém slova smyslu svobodným a demokratickým prostředím, vybudovaným na tradičních etablovaných hodnotách evropské civilizace.

Hodnotový systém takto nahlížený usiluje o spravedlnost dosahovanou ve shodě s morálním (etickým) jednáním, které je pod aspektem našeho oboru úvahy výrazem činnosti právnické podložené v optimálním případě úsudkem co nejlepšího a nejširšího vědomí a co nejčistšího svědomí. Jeho relace k mravnímu fenoménu tudíž není a ani nemůže (nesmí) být neutrální, nýbrž je naopak předurčena předsevzetím vytvářet a žít morálku mající atribut demokratického žití.

Z povahy materiálního právního státu a jeho kautel vyplývá rovněž {c} princip zákazu svévole,²³⁾ jenž v sobě implikuje postulát argumentačně dostate