Perspektivy a východiska posílení mandátu Europolu

Europol je nyní znám jako Evropská agentura pro spolupráci v oblasti prosazování práva (angl. " ") a stále je svébytnou institucí EU, která se zabývá prevencí a potíráním závažné trestné činnosti s přeshraničním charakterem namířené proti EU. Europol plní více dílčích úkolů a funkcí, které společně spějí k dosáhnutí požadovaného stavu spravedlnosti (potírání závažné kriminality a vymáhání práva). Europol tak představuje důležitý článek policejní a justiční spolupráce členských státu EU, neboť jeho angažmá směřuje především k zefektivnění a usnadnění této spolupráce. Europol přitom není nadnárodní policejní jednotkou, která by byla nadána výkonnou mocí k provádění konkrétních operací a úkonů vymáhání práva. Z tohoto hlediska se proto jedná víceméně o pouhou formu mezinárodní strategické spolupráce posilující činnost národních policejních orgánů. Konkrétní činnost Europolu tkví ve výměně informací mezi jednotlivými policejními orgány, poskytování odborných a technických rad a pokynů (strategická, vzdělávací činnost a inteligenční analýzy), operační koordinaci a podpoře či případně i forenzní a zpravodajské činnosti (angl. ). Europol tak má přispívat k posilování bezpečnosti v EU, zejména v oblasti prosazování práva a podpory represivních orgánů členských států EU.

Materiální zřízení Europolu vzešlo roku 1994, kdy se však jednalo o Protidrogovou jednotku Europolu (angl. " "). Účelem bylo posílit donucovací složky členských států prostřednictvím jejich efektivnější spolupráce v oblasti boje s přeshraniční drogovou kriminalitou. Činnost této jednotky spočívala ve výměně informací (evidování - zpracování - vyhodnocování - poskytování) pro účely operativní a vyšetřovací činnosti policejních složek. V roce 1995 pak byla podepsána původní Úmluva o Europolu , která vstoupila v platnost roku 1998 jako formální zázemí Europolu. Na činnost a existenci Europolu přitom měly značný dopad proměny smluvní základny EU. Formální možnost zřídit instituci známou jako Europol byla zavedena na základě Maastrichtské smlouvy z roku 1992. Maastrichtská smlouva, která formálně vytvořila Evropskou unii, také zavedla trojpilířovou strukturu EU, přičemž Europol spadal právě do třetího pilíře. V roce 1997 dochází k přijetí Amsterdamské revidující smlouvy, která upřesnila poslání Europolu, spolu s posílením operativních kompetencí v oblasti vyšetřování. Konkrétně byla zřízena možnost vytvoření společných vyšetřovacích týmů či byl rozšířen mandát Europolu o terorismus. Dalším přínosem Amsterodamské smlouvy však bylo i vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva , který se pro pozdější postavení Europolu stal klíčový. V roce 1999 pak Europol zahájil svoji činnost v plném rozsahu jako Evropský policejní úřad.

Do dnešní doby prošel Europol mnohými kvalitativními změnami a modernizacemi. V rámci organizačně-funkční struktury Europolu bylo zřízeno několik specializovaných center, které se věnují dílčím otázkám soudobé závažné trestné činnosti. Jedná se o Evropské centrum kybernetické kriminality (angl. - ECS), které bylo zřízeno v roce 2013 za účelem posílení boje proti kybernetické kriminalitě a vymáhání práva v oblasti kybernetické zločinnosti v EU. ECS uskutečňuje boj proti kybernetické kriminalitě prostřednictvím třech hlavních přístupových bodů, a to forenzní expertíze, strategické činnosti a operační podpory ( ). V roce 2016 byla zřízena další dvě centra věnující se aktuálním otázkám trestné činnosti dopadající na zájmy EU. Evropské centrum boje proti terorismu (angl. - ECTC), které má sloužit k zajištění efektivní odpovědi na teroristickou hrozbu, zejména poskytováním operační podpory, sdílení relevantních informací a expertizních zkušeností či prohloubení mezinárodní spolupráce v protiteroristickém boji. Vedle toho bylo zřízeno Evropské centrum pašování migrantů (angl. - EMSC), které bylo přijato jako důsledek dynamického zvýšení ilegální migrace do EU.

Další rezolutní změnu přinesla Prümská smlouva z roku 2005, která mimo jiné prosadila princip dostupnosti informací a zároveň deklarovala, že exekutivními (donucovacími) orgány budou výhradně národní orgány členských států. Nejvýznamnější zásah představovala revizní Lisabonská smlouva z roku 2007, která byla přijata jako kompromis neúspěšného pokusu přijetí Ústavy EU a opusů jako . V rámci našeho tématu byla největším přínosem skutečnost, že činnost Europolu byla zařazena pod policejní (a justiční) spolupráci v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Podstatná byla změna statusu Europolu, který se transformoval z mezivládní formy spolupráce na autonomní agenturu EU. bylo explicitně vymezeno poslání Europolu, kterým se stala podpora a posílení činnosti policejních orgánů členských států při jejich vzájemné spolupráci při předcházení závažné trestné činnosti s přeshraničním rozměrem a vymáhání práva v EU. Europol tak byl ustaven jako instituce EU s vlastní právní subjektivitou, ovšem bez výkonných pravomocí (exekutivní moci). tak sice bylo umožněno, aby se Europol účastnil operativních akcí, ale výlučně za využití donucovacích prostředků členských států. Konkrétní donucovací a procesní úkony tak zůstaly ve výlučné pravomoci orgánů členských států. Europol se tak může podílet na vyšetřování a operativních činnostech, avšak nemůže aktivně samostatně zasahovat (vykonávat vlastní samostatné akce) do jejich provádění. Z čehož plyne závěr, který platí až do dnes, že Europol nedisponuje vlastním výkonným/donucovacím aparátem. Nejedná se proto o nadnárodní policejní jednotku schopnou přijímat konkrétní operativní kroky při vyšetřování, neboť mu byla svěřena pouze podpůrná, odborná, analyticko-spravodajská a koordinační činnost.

Primární Úmluva o Europolu byla postupem času nahrazena rozhodnutím Rady 2009/371/SVV o zřízení Evropského policejního úřadu (Europol). Jednalo se o právní akt obsahující sukcesivní (univerzální) právní nástupnictví Europolu. V souvislosti s prohlubováním evropské integrace a vývojem EU však byl i tento nahrazen v roce 2016 nařízením č. 2016/794 o Agentuře Evropské unie pro spolupráci v oblasti prosazování práva (Europol). Toto Nařízení podle čl. 1 zřídilo nový Europol s cílem podporovat spolupráci mezi orgány pro vymáhání práva v Unii. Tento obecný cíl byl nadále upřesněn v tom smyslu, že Europol má podporovat a posilovat činnost příslušných orgánů členských států, jakož i jejich vzájemnou spolupráci při předcházení závažné trestné činnosti dotýkající dvou nebo více členských států. Působnost Europolu se vztahuje na závažnou trestnou činnost, která směřuje proti společným zájmům EU. na trestné činy, které jsou počítány v rámci dotčeného nařízení i jeho příloh. Je nasnadě tedy říci, že pravomoc Europolu se zakládá při naplnění několika základních podmínek. První podmínkou je faktická indikace páchání závažné trestné činnosti (závažná trestná činnost). Druhá podmínka požaduje, aby se míněná trestná činnost dotýkala dvou či více členských států (přeshraniční rozměr). Nejdůležitější třetí podmínkou zůstává, že musí být dána pravomoc a působnost Europolu (mandát Europolu).

Kromě toho Europol sehrává ústřední úlohu v boji proti trestné činnosti namířené proti společné unijní měně €. Europol je považován za ústřednu boje proti padělání eura, přičemž se vychází i z rozhodnutí 2005/511/SVV o ochraně eura proti padělání určením Europolu jako ústředny pro boj proti padělání eura. V působnosti Europolu však zůstávají víceméně všechny evropské trestné činy tak, jak jsou vymezeny v rámci SFEU. Nařízení o Europolu však tento list extenzivně rozšiřuje v rámci Přílohy I. Ve svěřené působnosti může Europol žádat členské státy o zahájení trestního stíhání (vyšetřování), přičemž o tomto kroku musí uvědomit Eurojust. Členský stát této žádosti nemusí vyhovět, respektive jí může odmítnout, pokud by byla ohrožena národní bezpečnost, ohrožena efektivita probíhajícího vyšetřování nebo bezpečnost osob. Paralelně k této úpravě se navrhuje, aby Europol měl oprávnění širší iniciace trestního vyšetřování, ale pouze v případě přeshraniční spolupráce, která vykazuje přidanou hodnotu a zasahuje společný zájem unijní politiky. Tato pravomoc je koncipována velmi široce, což bývá také kritizováno, neboť pod pojem "společný zájem politiky EU" se dá řadit i třeba obecná kategorie jako " ".

Organizační struktura Europolu se skládá ze správní rady, ve které figuruje jeden zástupce za každý členský stát a jeden zástupce za Evropskou komisi. Správní radě bylo svěřeno programové určení celé Agentury, řešení rozpočtových otázek, schvalování výročních zpráv a řešení personálních otázek. V postavení právního zástupce působí výkonný ředitel, který řídí celou Agenturu od běžné správy až po faktické koordinování a řízení její činnosti. Výkonný ředitel má celkem tři zástupce, kteří mu pomáhají v jeho činnosti a jsou schopni jej i zastoupit v případě potřeby. Mandát personálního aparátu je čtyřletý. Vedle toho mohou být zřízeny i další poradní orgány , které odpovídají správní