Právní slušnost (ekvita) a soukromé právo.

The main part of the essay addresses the issue of application of equity in the decision - making practice of Czech and partially Slovak courts in civil matters. The author has interpreted the topic of the essay with references to the intellectual basis of perception of equity in ancient Greece and by Roman lawyers. The author comparatively suggests different paths followed by the legal practice in the search for justice in tried cases, the author notes the risks of a strict reading of the law and of judicial libertarianism. He points out that in the period of so - called communism argumentation by the principles of equity did not appear in the case - law and that a decent judge was able to find an equitable solution also in complicated cases. However, before 1948 in the common state of Czechs and Slovaks, the high courts worked with equity. Although the word "equity" is not a term used in written law of the Czech Republic and the Slovak Republic, the case - law in both countries had returned to equity and used it as a method of the search for justice. The author analyses the achieved results and shows how these trends were taken into consideration in the Czech Civil Code from 2012. The essay is accompanied by a number of references to examples of decision - making practice.

Ekvita není pojmem užívaným našimi platnými zákony. Historicky se v československých právních předpisech objevila jen v jediném případě. Oč je zákonodárce zdrženlivější a oč méně je ekvita tématem zdejší odborné literatury, o to méně je ekvita tabu pro judikaturu. Mezi rozhodnutími československých a českých vysokých soudů jich najdeme na dvě stě padesát, v jejichž textu se tak či onak s ekvitou pracuje, a z toho přes třicet judikátů ji zařazuje do právní věty.¹⁾

Každý právník jistě ví, že s pojmem ekvity se však nejednou spojují představy velmi mlhavé. To je dáno mj. tím, jak se rozhodný výraz v Celsově výroku zpravidla překládá: s důrazem na rovnost, spravedlnost, popřípadě slušnost. Latinské znamená v intencích tohoto pojednání se hodí snad nejlépe výraz: Kategorie římského juristického myšlení označovaná jako se ve slovnících charakterizuje různými slovy, zpravidla nenastolujících konkrétnější představu.²⁾ Z charakteristik tohoto typu se jeví jako podstatě nejbližší vymezení ekvity jako v knize, z níž autor tohoto textu v době gymnasiálních studií vstřebával latinu.³⁾

Hlavní zaměření této studie se vztahuje k aktuální zákonné úpravě českého soukromého práva. Přesto se nelze vyhnout poukazu na myšlenkový základ, z něhož vyrostl koncept ekvity jako nástroje směřujícího k souzvuku práva se spravedlností. Hodí se nicméně zdůraznit, že řada výroků, tezí a pouček formulovaných v určité epoše měla v dobovém kontextu jiný význam, než v jakém je vnímáme dnes,⁴⁾ a že římského práva, v angloamerické právní dogmatice i jak ji chápeme v našem prostředí, nemají totožné významové kontury. Nicméně mají i tak společný podstatný rys spočívající v úsilí o spravedlivé právo. Vyjadřuje to parémie, že ⁵⁾ jejíž apel setrvale zní dlouhá staletí.

Ekvitu si historicky spojujeme s římským právem. Leč myšlenka sama vznikla a má svůj filosofický základ v antickém Řecku.⁶⁾ Už předsokratici si uvědomovali význam zákona jako opory ⁷⁾ - Herakleitos tvrdil, že ⁸⁾ - vždyť ⁹⁾ Zákon a právo jsou nutné proto, že ¹⁰⁾ a lidé ¹¹⁾ Odkaz na Diké, bohyni spravedlnosti, má význam, ¹²⁾ Tento aspekt však vede k disonanci, protože božský zákon poznávají a vykládají chybující lidé a v intencích svého omezeného chápání tohoto zákona¹³⁾ lidé tvoří, vykládají a uplatňují své zákony.¹⁴⁾ Lidé ve svém soužití hledají, co je dobré, a zákony jim k tomu mají pomoci. I dnešku je dobře známo, že nejeden jednotlivec tíhne k myšlence, ¹⁵⁾ Nejen z těchto příčin si filosofové předsokratovské doby, zvláště ze sofistického směru, uvědomovali poruchy mezi řádem daným lidskými zákony a řádem přirozeným, ¹⁶⁾ Právě sofisté jako Hippias¹⁷⁾ nebo Antifon¹⁸⁾ poukazovali při kritice soudobých společenských poměrů na rozpor zákonného řádu lidí s řádem přírody. Jejich současník Sofoklés to vystihl v Antigoně jejím výrokem, že nepřipouští ¹⁹⁾ Už Herakleitos poznal, ²⁰⁾ To vyžaduje korektiv, ať již mu budeme říkat jakkoli: řecké výrazy pro spravedlnost - dikaiosyné i pro ekvitu (epikii) - epieikeia co do významu nevystihovaly jen spravedlnost a ekvitu, ale také slušnost, poctivost, ospravedlnění, shovívavost, uměřenost nebo vůbec označení toho, co je dobré a správné. Kdeže však hledat kořeny správného práva: v řádu chápaném jako přirozený nebo v soustavě pravidel, které si lidé sami vytvořili? Jinde?

Platon tuto otázku vyřešil tak, že ,²¹⁾ protože vzhledem k nestejnosti lidí i věcí a proměnlivosti lidských záležitostí není možné stanovit ^{22) 23)} Platonův koncept sleduje jeho obecné pojetí státního uspořádání, jak je zpracoval v Zákonech²⁴⁾ a Ústavě.²⁵⁾ Allen k této pasáži poznamenává, že ²⁶⁾

Naznačenou myšlenku rozpracoval Aristoteles, nejvýrazněji v Etice Nikomachově.²⁷⁾ Vyjděme z tvrzení, že ²⁸⁾ Účelem zákonného práva je působit za zachovávat v občanském společenství blaženství a nástroj k tomu je, že zákon bere v úvahu ctnosti a špatnosti - avšak ²⁹⁾ Jiný faktor nedokonalosti zákona je spojen s jeho univerzalitou: tím je dáno, že se vztahuje na všechny případy, jež spadají pod zákonnou úpravu, byť některé z nich jsou tak zvláštní, že se právní cit jejich subsumpci pod zákonné pravidlo vzpírá a motivuje ke korekci. U zákonodárcových dispozitivních formulací je to jednoduché: nevyhovujeli mi právní pravidlo předpokládající standard, ujednám si své vlastní (autonomní) právo. Jak ale korigovat kogentní právní pravidlo?³⁰⁾ Nástrojem je epikie (nebo - jak dnes říkáme - ekvita). V tom je, dodává Aristoteles, (epieikeia), ³¹⁾ V tomto pojetí tedy zákon i ekvita spoluvytvářejí právo cílící ke spravedlnosti. Absolutní spravedlnosti se tím sice nedosáhne, ale výsledek bude spravedlnosti blíž než nedostatek plynoucí ze zákonodárcova zjednodušení. Aristotelův důraz, že pochybení se má odstranit, jak by učinil i sám zákonodárce, naznačuje východisko formulované později slovy a ještě později formulí

Řecká nauka o právu, slušnosti a spravedlnosti významně ovlivnilo právní myšlení Římanů³²⁾ (nepřehlížejme, že helénistické státy s jejich kulturou existovaly několik století paralelně s římskou republikou a že rozsáhlá reforma práva římské republiky začala ve III. stol. př. n. l.³³⁾ ), jakkoli ti toto učení přizpůsobili svému duchu.³⁴⁾ Aristoteliánské pojetí slušnosti (epikie) a romanistického smyslu pro právní řád (ekvita) se v lecčems neshoduje; jak poznamenává Bonfante, ³⁵⁾ Typickým představitelem římského myšlení o právu je Cicero.³⁶⁾ Vliv řeckého právního myšlení však najdeme třeba v římském pojetí dvojdílnosti práva psaného a nepsaného nebo ve vytknutí trojího přikázání práva.³⁷⁾ Např. slavné právní pravidlo má jasnou souvislost s učením Sokrata, Aristotela a peripatetiků. Ekvitní přístup sloužil v římské právní kultuře jako tvůrčí zásada tvorby i výkladu práva, užívaný .³⁸⁾ Tímto přístupem Římané založili způsob právnického uvažování, jehož metodologické pojetí poznamenalo juristické myšlení do budoucnosti. Od formalismu právních jednání a respektu k neohebnému se právnictví posunulo právě pod vlivem ekvity, kdy výsledek právního postupu ovlivnil zřetel na takové faktory jako nebo

Rozhodující úlohu v tom směru sehrála činnost prétorů, resp. magistrátní jurisdikce nesená liberálním přístupem dovolávajícím se slušnosti i ekvity do práva zaváděných.³⁹⁾ Protože již bylo naznačeno, že tento text nemá ambici historickoprávní nebo romanistické studie, uveďme jen dva příklady z tohoto okruhu.⁴⁰⁾ Důležitým nástrojem ekvitního přístupu byl vynález právního zařízení k obraně žalovaného proti podvodnému jednání nazvaného . Formální jej neznalo, vycházejíc z pojetí, že podvádění při kontraktaci je z podstaty "⁴¹⁾ Druhým příkladem může být která byla rovněž dílem prétorské jurisdikce a spočívala v odnětí účinků právní skutečnosti škodící dotčené osobě a v obnovení předešlého právního stavu, bylli k tomu podle soudcovského uvážení spravedlivý důvod (); i v těchto případech bylo rozhodující právě hledisko ekvity.⁴²⁾ Těmito a podobnými přístupy prétorské právo směřovalo k ⁴³⁾

Vztah ekvity a psaného práva není jen ryze právnickou otázkou. Uvažujemeli o korekcích psaného práva prosazováním pravidel ekvity, nemůžeme se oprostit od hledisek filosofických, etických, sociologických, ekonomických, psychologických nebo historických. Ocitáme se na pomezí několika disciplín - a právě tam narážíme na problémy nejhlubší. Akcentuje to i fakt, že novověká společnost tíhne už víc než století k specializaci, jak si toho v polovině XIX. stol. všiml u nás dnes tak nepopulární Karel Marx.⁴⁴⁾ Výsledek spěje k tomu, že U právníků to hrozí, ztotožníli se s představou, že právo začíná prvním a končí posledním paragrafem zákona a že podstatou právní vědy je pečlivé čtení zákonných textů. Ještě víc to hrozí při úzkých specializacích profesionálů, pokud např. do detailu znají právní úpravu i judikaturu k fúzím, ale pokud současně ponechají stranou podstatu smlouvy a vůbec obecný základ práva. Výsledkem je pak právnický pedantismus a "⁴⁶⁾ tedy přepjatý formalismus, pokud je paragraf zákona jakož i na smysl a účel psaného právního pravidla.⁴⁷⁾ A že takových příkladů dlouholetý praktik z vlastní zkušenosti pár najde, netřeba zdůrazňovat. Samozřejmě to není převažující trend, ale sem tam o bludný kořen na cestě při směřování k ideálu zakopneme. Souhlasím s Lichovníkem, že klíčoví jsou soudci a především soudci v první rozhodovací linii.⁴⁸⁾ Jistěže nejde jen o ně a jistěže nejde jen o soudce prvního stupně. Sebespravedlivější prvoinstanční rozsudek ve sporné věci nutně vede k prohře jedné ze svářících se stran, a neuználi ta správnost rozhodnutí, zatíží proces dalším řízením a nejednou i mimoprocesními aktivitami. V podstatné míře jde o celkové klima ve společnosti a úroveň jejího právního vědomí a ztotožnění se s právem, jakkoli i právo a ti, kdož je tvoří nebo vykládají, mají své rezervy. A že na toto klima nemají hlavní vliv soudní rozsudky, ale jiné skutečnosti, je všeobecně známo. Prohlášení některého z vysokých představitelů státu, že nebude respektovat, co mu ukládá rozsudek, působí na vědomí lidí silněji než stovkanálezů Ústavního soudu.

Právo ve svém vývoji zaznamenalo tendenci oddělit rozhodování podle ekvity a podle obecného práva. Tomu odpovídala v angloamerickém světě jurisdikce svěřená dvěma typům soudů: podle ekvity soudil podle obecného práva Pro první soustavu se vžilo označení kancléřských soudů vzhledem k výsledku anglické soudní reformy v XV. stol. Paralelita oddělené institucionalizace rozhodování podle ekvity a podle v průběhu minulých dvou století ustupovala a soustava zvláštních ekvitních soudů mizela.⁵⁰⁾ Dosud se však udržela např. v Mississippi nebo Tennessee, kde soustava stále existuje. Některé země s právními systémy ovlivněnými anglickou právní kulturou svůj pohled na ekvitu časem modifikovaly - příkladem může být indický z roku 1963. Jiné ji zachovaly jako významnou součást soukromého práva; ukázkou může být Austrálie, kde zvláště v Novém Jižním Walesu má ekvitní soudnictví pevné postavení.⁵¹⁾ Někde byla institucionalizace zvláštních ekvitních soudů opuštěna (např. Irsko, New York, Michigan). V samotné Anglii reprezentuje ekvitní jurisdikci po soudních reformách ze 70. let XIX. stol. kancléřský soud (resp. ) existující v rámci Vrchního soudu () v Londýně. Obdobný model se ustálil např. v Kanadě, v New Jersey nebo Delaware. Již z tohoto náčrtu plyne, že přístupy mohou být rozličné. To ostatně můžeme demonstrovat na příkladech z našeho právního prostředí.

U nás máme, pokud jde o majetkové záležitosti, možnost využít posouzení sporných případů podle ekvity, neboť slovenský zákon o rozhodcovskom konaní (zák. č. 244/2002 Z.z.) i český zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů stanovují, že v tomto řízení lze rozhodnout podle zásad spravedlnosti, pokud k tomu strany sporu rozhodce výslovně pověřily, byť slovenská úprava zužuje tuto alternativu jen na obchodní spory.⁵²⁾ Nicméně z obou těchto zákonných úprav by mohlo vyplynout zdání, že ekvita funguje mimo psané právo a že je rozhodování v souladu s tím, nebo s oním odděleno.

Jinak řečeno, kde je psané právní pravidlo, vylučuje to úvahu o ekvitě. To je východisko, na němž se v minulém století od 20. let ustálila judikatura československého Nejvyššího správního soudu dovozujícího z § 2 zák. č. 36/1876 ř. z.,⁵³⁾ že mu toto ustanovení neumožňuje reflexi zásad ekvity. Tak tento soud také konstantně zdůrazňoval, v poválečné době např. v rozh. 921/46 z 22.4.1947⁵⁴⁾ nebo v rozh. č. 828/1947 z 5.9.1947.⁵⁵⁾,⁵⁶⁾

Jiný přístup pozorujeme na podkladu úpravy v Občanském zákoníku z r. 1964 (Obč. z.). Zákoník poznamenalo horlivé zanícení po vymýcení buržoazních institutů a kazuistiky a snaha vybudovat prototyp socialistické kodifikace.⁵⁷⁾ Tak vznikl právní předpis bizarní i v porovnání s občanskými zákoníky přijatými ve srovnatelné době v Maďarsku, Polsku nebo v Rusku, předpis kladoucí na soudy úkoly, s nimiž se justice vypořádávala různým způsobem. Jeden z nich vyplynul ze skutečnosti, že obč. z. neobsahoval až do r. 1982 konkrétní právní pravidla řazená do oblasti sousedských práv. Justici se podařilo vyrovnat se s tímto nedostatkem kreativním využitím zásady čl. VI. zákoníku odkazujícího na pravidla socialistického soužití. Na tomto abstraktním juristickém neologismu, do nějž volapük socialistické pravovědy přeložil dobré mravy, vystavěla judikatura kazuistiku ochrany vlastníka nemovitosti před rušivými zásahy sousedů. Ne vždy se však judikatura dopracovala k výsledkům přijímaným s nadšením. Výhrady lze uplatnit k judikatuře opřené o § 415 Obč. z., stanovujícím, že Na základě tohoto ustanovení justice sice dosáhla dobrých výsledků např. při posuzování újem vzniklých při sportu nebo způsobených zvířetem, nejednou ale tíhla k uložení povinnosti k náhradě na základě nezdůvodněné spravedlnostní úvahy opřené jen o holý odkaz na cit. ust. Konečně jako třetí příklad uveďme skutečnost, že soudní praxe nedokázala ani s odkazem na pravidla socialistického soužití, resp. od 1.1.1992 na dobré mravy, tím méně s odkazem na § 853 Obč. z. o analogii, založit nové subjektivní právo, byť by to bylo z pohledu ekvitního uvažování a hledání spravedlnosti nejednou žádoucí.⁵⁹⁾

A na ještě jiný přístup založený - tentokrát zdejším historickým, byť nikoli zcela tuzemským, právem - ukazují vyhl. č. 1/1922 Sb. nebo č. 413/1922 Sb., o soudních řádech smíšených soudů československo - německého a československo - maďarského, navazující na mírové smlouvy po 1. světové válce. Oba soudní řády obsahovaly přesná procesní pravidla, nicméně v závěrečných částech stanovily, že se soud I to je možné řešení, jak otevřít ekvitě cestu.

Z uvedeného můžeme vyvodit následující: Soud, který je v civilních věcech typickým orgánem aplikujícím právo, nemůže odmítnout rozhodnutí jen proto, že zákon mlčí, anebo je nejasný nebo nedostatečný, ať již denegatio iustitiae zakazuje zákon výslovně,⁶⁰⁾ anebo nikoli. Nedáváli zákon pro souzený případ jasnou či žádnou odpověď, musí soud formulovat konkrétní právní pravidlo. I takové pravidlo je komponentem objektivního práva.

Dospějeli soud, nemaje jinou oporu, než nanejvýš rámcová zákonná ustanovení, k závěru, že mu nebrání ani veřejnoprávní povolení motivované zájmem na zlepšení celkového vzhledu obce zakázat umístění povolené stavby, pokud jinému vlastníku ztěžuje údržbu domu,⁶¹⁾ jde o hledání a nalezení spravedlivého výsledku postupem podle pravidel ekvity - a ve výsledku nejde o nic jiného než o soudcovskou tvorbu práva.

Leč soudcovská tvorba práva opírající se o volnější úvahy nad zákonným textem může vést k překvapivým výsledkům. Zákon např. z