Prezident republiky a zákonodárství v ČR

The president of the republic is not only the authority of executive power, whose competence is completely executive. As the head of the state he intervenes in the legislative power, where he has significant rights. The most important right is the right of , which is by the Constitution regulated as a suspensive, but toward the end of electoral term of the House of Deputies it usually becomes the absolute . There is a serious fault in the Contitution there - the Constitution doesn't solve the creation of acts, including constitutional acts, during serious threat to state, especially during the war. The example of president's Beneš decrees proves that during the occupation of the state territory it is impossible to guarantee working Parlament as a great collective authority. The state continuity, including legislative and constitutional competence, is performed by the head of the state, although the Constitution doesn't know such a competence.

Prezident republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku stejně jako na Slovensku nemá právo zákonodárné iniciativy známé z československé ústavní úpravy let 1960 - 1992.¹⁾ Prezident může předkládat podněty k nové zákonné úpravě v rámci svých vystoupení v Poslanecké sněmovně, stejně tak může se svými podněty vstupovat do zákonodárné iniciativy vlády, jejíchž schůzí se může účastnit. Tyto podněty prezidenta k zákonodárné úpravě, o nichž se zmiňovala již vládní důvodová zpráva k návrhu Ústavní listiny z r. 1920, však nejsou skutečnou zákonodárnou iniciativou a vláda či Parlament je mohou akceptovat dobrovolně, zvláště pokud se chtějí včasnou akceptací prezidentových názorů vyhnout případnému prezidentskému vetu zákona. V období první Československé republiky bylo pravidlem, že návrh zákona, který byl na pořadu jednání vlády, byl před zasedáním vlády doručen také Kanceláři prezidenta. Tato praxe se uplatňuje i dnes.²⁾

Prezidentův podpis pod zákonem je umístěn na druhém místě po předsedovi Poslanecké sněmovny a před premiérem. Pořadí podpisů je odvozeno od časové posloupnosti podepisujících osob,³⁾ nikoliv jako v době Československa od práva čestné přednosti a postavení funkcionáře v ústavním systému, kdy se prezident podepisoval na prvním místě.

Podpisy premiéra a předsedy Poslanecké sněmovny jsou jejich povinností a podmínkou autorizace textu zákona a jeho zveřejnění ve Sbírce zákonů. V opačném případě by bylo podepisujícím osobám dáno právo absolutního veta.⁴⁾ Naproti tomu má prezident možnost zákon nepodepsat a užít svého veta. V případě opětného schválení musí být zákon vyhlášen, a to bez prezidentova podpisu s doprovodným usnesením Poslanecké sněmovny. Jde o ústavní zvyklost, jelikož z doslovného výkladu čl. 51 Ústavy plyne prezidentovi povinnost podepsat i vetovaný zákon, o doprovodném usnesení Sněmovny oznamující přehlasování prezidentova veta se Ústava nezmiňuje. Tato ústavní zvyklost vzniklá roku 1994 při vyhlášení prvního vetovaného zákona prezidentem Václavem Havlem,⁵⁾ jehož bylo překonáno, byla následně uzákoněna i v jednacím řádu Poslanecké sněmovny, což kritizuje Jiří Jirásek.⁶⁾ Nicméně se tato praxe stala dlouhodobou zvyklostí.

Zda je prezident povinen podepsat každý zákon a zda má jeho podpis promulgační povahu autoritativně ověřujícího správnost celého legislativního procesu se vedla debata již za první Československé republiky. Jiří Hoetzl a František Weyr⁷⁾ odmítali promulgační charakter prezidentova podpisu pod zákon a tedy jeho nutnost. Opačný názor zastával Bohumil Baxa⁸⁾ a Jaroslav Krejčí. Krejčí chápe podpis prezidenta jako ověření správnosti procesu přijetí v rámci promulgace (vyhlášení) zákona, nikoliv jako souhlas s textem zákona. Prezident v takovém případě může odmítnout podpis jen, pokud zjistí, že nebyl dodržen ústavní postup při schvalování zákona. Tedy, že se vlastně o zákon nejedná.⁹⁾ Krejčí a Emil Sobota uvádějí i příklady zákonů, kdy prezident T. G. Masaryk zjistil nesoulad mezi usneseními Poslanecké sněmovny a Senátu, kdy jedna drobně tzv. redakční opravou pozměnila text, který dříve odhlasovala druhá sněmovna, a vyžádal si nové hlasování o této redakční úpravě v komoře, která o zákonu jednala jako první, a až pak zákony podepsal. Nešlo o zákona. Jindy prezident pozměnil datum přijetí zákona, pokud se zjistilo, že zákon byl v Senátu odhlasován po uplynutí ústavní šestitýdenní lhůty a tedy byl přijat z ústavy uplynutím této lhůty.¹⁰⁾ V případě zákonů Sněmu Podkarpatské Rusi a zákonných opatření neměl prezidentův podpis promulgační charakter, ale byl sankcí hlavou státy (prezident měl absolutní ).¹¹⁾ Masarykem vetovaný zákon byl buď přijat dle jeho připomínek, nebo nebyl přijat vůbec. Takže nemáme praktický přiklad toho, jak by se postupovalo v případě podpisu či nepodpisu zákona, s nímž prezident zásadně nesouhlasí.¹²⁾

V době formy vlády shromáždění, kdy parlament byl nejvyšším orgánem veškeré státní moci (1960 - 1992) neměl prezident právo veta a jeho podpis spolu s podpisy předsedy parlamentu a vlády byly považován za povinnosti, které slovy Vladimíra Flegla ¹³⁾

Byť s tím část teoretiků nesouhlasí,¹⁴⁾ vytvořila se ústavní zvyklost, že prezident nesouhlasí s určitým zákonem, ale přímo jej nevetuje. Pak je zákon vyhlášen bez jeho podpisu. Prezident Václav Klaus tak učinil vůči zákonům: - č.292/2004 Sb., o zásluhách E. Beneše, - č.180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, - č.443/2006 Sb., kterým se mění zákon o zrušení Fondu národního majetku a zákon, kterým se mění zákon o bankách. Tímto zákonem se zabýval i Ústavní soud, který jeho část zrušil. Fakt absence podpisu prezidenta a zároveň nevetování zákona jen zaznamenal¹⁵⁾ s tím, že prezidentův podpis pod zákon, "by měl být - s legální výjimkou přehlasování veta - podle čl. 51 Ústavy a podle názorů nauky ověřením řádného dokončení zákonodárného procesu".¹⁶⁾ Z toho plyne, jak kdyby se Ústavní soud díval na prezidentův podpis jako nutný pro promulgaci zákona. To však je v rozporu se samotným výrokem nálezu, když Ústavní soud zrušil jen část zákona, nikoliv zákon celý. Tím dosvědčil, že prezidentův podpis pod zákon nepovažuje za nutný pro jeho vyhlášení a následnou platnost.¹⁷⁾