Smlouva komisionářská

This text is about Commision Agent's Agreement in Code international trade, Commercial Code and new Civil Code. Under Commision Agent's Agreement, the commision agent undertakes to arrage certain business matters for the principal in their own name but at the principal's expense and the principal undertakes to pay them commision.

V České republice prošel již legislativním procesem nový občanský zákoník, který má nabýt účinnosti 01.01.2014. To nám umožňuje provést porovnání vývoje některých právních institutů či smluvních typů.¹⁾ Předmětem našeho dnešního pojednání je smlouva komisionářská, která je velmi frekventovaná. Podíváme se postupně na právní úpravu v zákoníku mezinárodního obchodu, v dnešním obchodním zákoníku a v novém občanském zákoníku, který sjednocuje dnešní úpravu smluvního práva z dnešní regulace prováděné občanským zákoníkem a obchodním zákoníkem.

Smlouva komisionářská byla v zákoníku mezinárodního obchodu (zákon č.101/1963 Sb, který se používal pro obchody s cizím prvkem, dále jen "ZMO") upravena v ustanoveních § 505 až 520. Základní ustanovení určovalo, že se touto smlouvou zavazuje komisionář, že obstará pro komitenta a na jeho účet určitou záležitost, a to vlastním jménem. Komitent se zavazoval zaplatit odměnu.

Pojmovým znakem bylo obstarání určité záležitosti, která spočívala především v provádění právních úkonů a uzavírání dalších smluv. Šlo o smlouvu úplatnou.

Z právní úpravy § 506 plynulo, že z právních úkonů, které učinil vlastním jménem, nebyl zavázán komitent, ale komisionář sám, a to na rozdíl od jiných smluvních řešení, např. při využití mandátní smlouvy.

Komisionář byl povinen jednat s odbornou péčí podle pokynů komitenta. Od těchto pokynů se mohl odchýlit jen tehdy, bylo-li to v zájmu komitenta a nemohl-li si vyžádat jeho včasný souhlas. Pokud by tomu bylo jinak, komitent nemusel uznat jednání za provedené na svůj účet, jestliže účinnost jednání pro sebe odmítl bez zbytečného odkladu poté, co se o obsahu jednání dozvěděl.

Komisionář byl přitom současně povinen chránit jemu známé komitentovy zájmy a podat mu zprávu o všech okolnostech, které by mohly mít vliv na změnu komitentových příkazů.

Obstarání pojištění nepatřilo však ke standardním komisionářovým povinnostem ze zákona. Byl jej povinen obstarat jen tehdy, dostal-li k tomu od komitenta příkaz.

Naproti tomu však ze zákona přímo plynulo, jestliže by komisionář nemohl splnit závazek ze smlouvy sám, byl k tomu povinen použít jiné osoby. Přitom pak odpovídal stejně, jako by záležitost obstarával sám.

Komisionář měl povinnost zpravit komitenta o provádění jeho příkazů a po obstarání záležitosti provést vyúčtování, postoupit komitentovi nároky získané v souvislosti s obstaráváním záležitosti.

Přitom mohl komitent požadovat na komisionáři splnění závazku osoby, s níž uzavřel komisionářskou smlouvu na účet komitenta, jenom tehdy, pokud komisionář takový závazek písemně převzal nebo pokud porušil příkazy komitenta o osobě, s níž měla být smlouva uzavřena. V takovém případě platila přiměřeně ustanovení ZMO o ručení, tj. úprava v § 195 a následujících.

ZMO řešil i odpovědnost za škodu na věcech svěřených komitentem komisionáři. V takovém případě odpovídal komisionář podle ustanovení o smlouvě o skladování. Pokud by nebylo možno hrozící škodu na věcech jinak odvrátit, byl komisionář oprávněn podle příslušných ustanovení (§ 369 a 370 ZMO) věci prodat.

Pokud byla komisionářská smlouva uzavřena za účelem prodeje věcí komiten