Ke smyslu a účelu práva z pohledu interpretace právních předpisů: argumentaci teleologickým výkladem (vázanosti soudce zákonem)

Ve svém díle ,De officiis' se proslulý římský právník Marcus Tullius Cicero zabývá z pohledu dnešní terminologie interpretací práva v situaci, v níž v rámci jeho výkladu bylo zcela odhlédnuto od smyslu a účelu příslušné regulace společenského vztahu a stanovení právních povinností (právního pravidla).

Byť je konstatování této praktické životní zkušenosti velikého řečníka, právníka a státníka přiřazeno k právu autonomnímu (smluvnímu), její odraz přirozeně přesahuje s tímtéž dopadem v plném rozsahu i do oblasti výkladu práva objektivního (heteronomního), tj. práva obsaženého v komunikačním médiu, jímž je právní předpis.

Systém objektivního práva je v současné době co do svého rozsahu zahlcen nejen nadměrným množstvím právních norem, jejichž obsah není jedinec v rámci svých lidských možností schopen kvantitativně pojmout, ale i dále překotně rozšiřován vznikem norem nových, jež až přebujele a závratnou rychlostí vstupují do existujícího právního řádu, mění jej a doplňují, přičemž často nevytvářejí s ostatním normativním okolím konzistentní, vnitřně bezrozporný celek. Reflexe společnosti na jejich obsah je rovněž zhusta provázena tím, že nikoliv dlouho po nabytí jejich účinnosti se zjišťuje, že nedosahují na veškeré situace, které měli za svůj cíl právně uchopit či je dokonce upravují způsobem ne příliš vyhovujícím. Toto zjištění následně vyvolává ze strany zákonodárce reakci v podobě nových a dalších dílčích novelizací, které pro svou hojnost a rychlou časovou, jakož i bezprostředně opakovanou následnost na straně recipientů práva vzbuzují pocity beznaděje, pokud se důvěry v právo a jeho lidsky ještě únosnou seznatelnost týče. Krajními konsekvencemi tohoto stavu jsou u části lidské společnosti rovněž destruktivní projevy naprostého právního nihilismu. Ze sociální reality se souběžně s tím vytrácí nejen síla přirozené kontinuální adaptace recipientů na novou úpravu, nýbrž i schopnost učinit hodnověrné zjištění obsahu právního řádu ve vztahu k otázce (), která je pro občana významná. Zmíněná překotnost a unáhlenost také nejednou vede nejen dotčené subjekty, nýbrž i orgány právo aplikující k trivializaci výkladu jeho obsahu, ke ztrátě snahy a žádoucího úsilí o hlubší rozbor a pochopení podstaty právní úpravy a zejména ve složitých kauzách, ve kterých se neuplatní jednoduchá subsumpce vycházející z jednoznačného zjištění subjektů, situací a následného podřazení, jakož i přesná analýza právních následků, též i k odhlížení od účelu právního předpisu, a tím současně k absurdnímu odcizení jeho sociální funkce adresátu.

Ve vazbě na uvedené faktory je zřejmé, že rekonstrukce myšlenky obsažené v zákoně toliko na základě použití metodologie, kterou zavedl v evropském právním myšlení F. C. von Savigny (výklad gramatický, logický, historický a systematický),⁶⁾ již v dnešní historicky odlišné době sama o sobě neobstojí. Sluší se však vzhledem k rubrikovanému tématu pro korektnost rovněž říci, že výsledky výkladu zjištěného teleologickou metodou, resp. hledání účelu právního předpisu v sobě uvedené metodologické postupy implikují a teleologická metoda tak je v každém z nich v jistém smyslu obsažena, přičemž zohlednit za jistých podmínek jako interpretační výsledek spoluurčující i účel zákonného ustanovení ani Savigny bezvýhradně neodmítal, když ovšem současně poukazoval na meze argumentačního prostoru, při jejichž překročení již dochází takto vedeným výkladem k dotváření práva.

Problematice výkladu, zrcadlícího krom dalšího rovněž nedokonalost lidského jazyka a jazykových výrazů plnících roli komunikátora mezi právní normou, resp. právním předpisem (jejich designátem) a adresáty objektivního práva ve smyslu nepřesnosti, neostrosti a případně mnohovýznamovosti (víceznačnosti), jakož i nutnosti nalezení kontextuálně adekvátního obsahu užitých pojmů samostatně i v jejich vzájemných souvislostech, to s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu ČR a praktickému jeho užití, je vyhrazeno toto pojednání. Omluvou (kýmkoliv) případně nahlížené neadekvátnosti autorem zastávaných tezí budiž, a to považuje obecně v životě lidském za zásadní, že pokud se při argumentačním řešení té či oné otázky mýlí, potom předkládá s těmi nejlepšími záměry paralogismy, nikoliv však sofismata. Chybovat lze totiž, jak známo, i s dobrými úmysly.

Recentní právní teorie rozlišuje metody výkladu jazykového, logického a systematického, výslovně nebo implicite vzhledem k jejich obecně pojímané relevanci označované (namnoze) jako základní (standardní), přičemž dále povětšinou podpůrný a toliko takový charakter (nestandardní, doplňkové) přiznává metodě historického, teleologic kého a případně i tzv. komparativního výkladu.⁸⁾ Zde budeme se zabývat, jak předznamenáno, způsobem postupu směřujícího ke správnému zjištění obsahu právní normy na základě metody teleologické (účelové).⁹⁾

Nutnost hledání správných metod výkladu, odhlédnemeli od akademických disputací, je nezbytně spjata s aplikací práva. V tomto procesu soudy, resp. soudci či jiné orgány veřejné moci provádějí závazné (autentické a autoritativní) podřazení jedinečné faktické skutkové podstaty pod obecnou právní normu, přičemž této aplikační činnosti přirozeně předchází konstrukce (rekonstrukce) právní normy¹⁰⁾ a ujasnění si jejího obsahu, tj. vyložení jejího významu, smyslu a účelu. To z důvodu, aby bylo zřejmé ve vztahu k čemu, pokud se relevantní skutkové situace a okruhu subjektů týče, dochází k podřazení (subsumpci).

Svůj význam zde sehrává ta skutečnost, že obsah právní normy, jeli tato v relaci k faktickým skutkovým okolnostem k dispozici, přirozeně není pokryt pouze jejími ja zykovými výrazy, jež by dávaly zcela přesnou, vyčerpávající a jednoznačnou odpověď jednak pro subsumpci jako takovou, a dále pro vyvození právních následků z tohoto podřazení plynoucích.¹⁴⁾ Základ tohoto problému spočívá v tom, že v případě verbální komunikace dochází (slovy sociální psychologie) k tomu, že komunikátor (pravotvůrce), ,zakóduje' obsah sdělení takto do určitého znaku (symbolu), který musí posléze recipient (adresát právní normy) ,dekódovat', tedy dešifrovat, přičemž je žádoucí, aby oba aktéři mluvili stejným jazykem přiřazujícím shodným znakům totožné významy. Právě pomocí této komunikace se má přitom uskutečnit záměr, o jehož dosažení usiluje právní úprava.

Naproti výše zmíněným názorům stran jakési hierarchie užití interpretačních metod, se domnívám, že tento výklad z povahy věci () musí provázet vždy a nezbytně interpretaci jakékoliv právní normy, tedy že nelze jakkoliv považovat tuto metodu za způsob zjištění interpretačního výsledku pouze ,podpůrný'.¹⁵⁾ Není totiž pro interpretační úvahy bez významu, že z perspektivy pravotvůrce je klíčovým bodem právě to, že "právním předpisem sleduje zákonodárce určité společenské účely", přičemž v aplikační praxi posléze "bez pochopení účelu právního předpisu (tzv. ratio legis) nelze předpis správně interpretovat".¹⁶⁾ Z toho vyplývá, že z pohledu kohokoliv, kdo výklad zákonodárcem vytvořeného práva provádí, jakož potom v tom rámci především "pro soudce je účel normativním momentem spoluurčujícím interpretaci práva, jenž hraje klíčovou roli při objasňování obsahu a smyslu práva".¹⁷⁾

Bez existence a identifikace účelu totiž není důvodu, aby došlo k normování skutkové situace vyskytující se v sociální realitě. Objektivní právo je právě mocenskou reakcí na konflikt vzniklý či předpokládaný ve vzájemném soužití lidí a má za svůj cíl přesně definovaný spor či kolizi hodnot řešit relativně kultivovanou cestou prostřednictvím právní reglementace. Smyslem a účelem zákona je tak vždy upravit jednání určitých subjektů v definovaných situacích s tím, aby se chovali konformně s dikcí právní normy, čehož logickým důsledkem je (zpravidla) dosažení stavu jí předvídaného a žádoucího nebo přinejmenším v opačném případě aktivizace sankce dopadající na ty subjekty, jež jednaly způsobem právním předpisem nikoliv aprobovaným.

Mám za to, že rekonstrukce právní normy a s ní spojená analýza jejího účelu tak může a porůznu i () musí jeho jazykový interpretační výsledek za splnění určitých akceptovatelných podmínek větší či menší měrou modifikovat, tj. doplňovat, zužovat či rozšiřovat a dále i jinak podstatným způsobem, přirozeně i v kontextu ostatních výkladových metod, zejména výkladu logického a systematického, významně měnit.²²⁾ Naznačené metodologické postupy samozřejmě není možno chápat odděleně a výsledky myšlenkových operací o ně se opírající je zapotřebí navzájem konfrontovat, tj. srovnávat a vzájemně poměřovat.²³⁾

Na podporu náhledu předloženého, jakož i se zřetelem k tomu, že každá teoretická úvaha má být pro zdůvodnění opodstatněnosti její smysluplnosti a životnosti doložena potencí praktického uplatnění, předkládám k předběžné úvaze několik příkladů zdůraznění metodologie teleologického výkladu z judikatury Ústavního soudu ČR.

Klíčové teze mající obecné uplatnění v uvažovaném ohledu Ústavní soud vyslovil v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 21/96²⁶⁾ a Pl. ÚS 33/97.²⁷⁾ V onom prvém z nich konstatoval: "Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyva rovat libovůle, rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci".²⁸⁾ V tomto druhém potom v daném oboru úvahy zdůraznil, že "jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity".²⁹⁾

V situaci, kdy argumentační pole předurčené jazykovou formulací nabízí možnost více (alternativních) výkladů, Ústavní soud ve shodě s názory doktríny³²⁾ potom konstatoval: "Jsouli k dispozici dva rovnocenné výklady, z nichž jeden je extenzivní a druhý restriktivní, musí soud zvolit ten z nich, jenž odpovídá dalším metodám výkladu, zejména pak úvaze teleologické.".³³⁾

Lze shrnout, že argumentaci teleologickým výkladem, směřující k popření, resp. modifikaci výsledku zjiště