Majetkoprávní samostatnost kapitálové obchodní společnosti a vybrané aspekty ochrany jejích věřitelů

Proprietary separation of the capital companies from their members is one of the consequences of their legal personality. The fact that the company's property and the property of the members exist as two separate entities has ambivalent consequences for the creditors. Positive in that it prevents the members of the company from using the company's property to pay their own debts, negative in that it takes away from the creditors the possibility to satisfy their title from the property of its members. The protective institutes of the Civil Code, both the special provisions of protective character (ss. 630 (2), 1315 (3), 1963 and following, ss. 2629 (2), 2898 of the act no. 89/2012, the Civil Code) and the general clauses (s. 3 and s.433 of the Civil Code) are applicable in order to protect the creditor who is the weaker party. Also the Company Act contains provisions of protective character. In the widest meaning, it is the regulation that a company should have its "starting" capital and that it should not distribute this and other property which will be produced among the members of the company at the expense of paying its debts to the creditors. However, this is generally inefficient. The protection of creditors in narrower sense and with greater protective potential is provided by the provisions of the company law which enable the creditors to satisfy their claims from the property of the members of the bodies of the company (if they breached their duty of care and fiduciary duty) or of the members of the company (if they breached their duty of loyalty). The liability has penal character and arises from the law or from a decision of a court. The text considers in particular also the consequences of non compliance with the balance-sheet test and the test of solvency which are new institutes of the Czech company law.

Jedním z důsledků právní subjektivity kapitálových obchodních společností je jejich majetkoprávní oddělení od společníků. Skutečnost, že majetek společnosti a majetek společníka stojí vedle sebe jako dvě zásadně neprostupné majetkové sféry, je fenoménem moderní doby a jedním z faktorů ekonomického rozvoje 19. století.

Z hlediska věřitelů má majetkoprávní oddělení kapitálové společnosti od jejích společníků ambivalentní důsledky. Pozitivní v tom smyslu, že brání společníkům používat majetek společnosti k úhradě vlastních dluhů, negativní proto, že bere věřitelům další majetek, z něhož by mohli uspokojovat své pohledávky. Zmenšení obav společníků kapitálových obchodních společností z majetkových dopadů ekonomického neúspěchu jejich společnosti s sebou nese více či méně nepřímo úměrné ohrožení věřitele. Skutečnost, že společníkovi kapitálové obchodní společnosti hrozí nanejvýš jen ztráta jeho investice a nikoli již riziko, že bude muset z vlastního uspokojit věřitelovu pohledávku za společností, dobře vystihuje francouzská doktrína, která pracuje s členěním společností na společnosti s omezeným rizikem a společnosti s neomezeným rizikem (les ), přičemž do druhé skupiny řadí nejen osobní obchodní společnosti, ale i společnost občanského práva.¹⁾

Věřitelé jsou nesourodou skupinou. Nejčetnější jsou tzv. smluvní (dobrovolní) věřitelé, typicky obchodní partneři společnosti, jejichž pohledávky vznikly poskytnutím plnění na základě kupní, úvěrové, příkazní či jiné smlouvy uzavřené s obchodní korporací. Smluvními věřiteli společnosti jsou i její zaměstnanci. Stejně tak jsou smluvními věřiteli společnosti i členové jejích volených orgánů, a to z titulu práv vyplývajících z výkonu jejich funkce. Zvláštní skupinou smluvních věřitelů jsou i společníci, jimž vznikají pohledávky z titulu jejich účasti ve společnosti založené uzavřením společenské smlouvy či z titulu přistoupení k ní a vůči nimž má společnost za stanovených podmínek zejména povinnost vyplatit podíl na zisku, vypořádací podíl, podíl na likvidačním zůstatku, povinnost vrátit příplatky poskytnuté nad rámec ztráty apod. Společník jistě může poskytovat společnosti i práce a služby. V takovém případě patří do prvé uváděné skupiny smluvních věřitelů, tudíž mezi její obchodní smluvní partnery.

Kromě smluvních věřitelů mohou mít pohledávky vůči společnosti i tzv. mimosmluvní (nedobrovolní) věřitelé, jejichž pohledávky vznikly z jiného důvodu, než z titulu plnění, které společnosti poskytli na základě smlouvy či proto, že společnost vůči nim porušila povinnost z uzavřené smlouvy (např. porušení zákonné povinnosti odvracet hrozící škodu, náhrada škody jinému soutěžiteli z titulu nekalé soutěže, porušení práva k obchodní firmě apod.).

Rozdíl mezi smluvními a mimosmluvními věřiteli spočívá v tom, že smluvní věřitel rozhoduje o tom, zda založí se společností obligační vztah či nikoli (i když mnohdy jedná pod tlakem okolností a tudíž ekonomicky ne zcela svobodně), zatímco mimosmluvní věřitel je zpravidla postaven do věřitelské pozice bez toho, že by společnost jako svého dlužníka zvolil.

Kromě členění na smluvní a mimosmluvní věřitele má z hlediska jejich ochrany význam i členění věřitelů na tzv. reziduální (zbytkové) a ostatní věřitele jako nositele nároků fixních. Reziduálním věřitelem je člen obchodní korporace. Označení vyjadřuje pořadí uspokojení pohledávek věřitelů při zániku obchodní korporace, ať už v důsledku rozhodnutí o jejím zrušení s likvidací, či z důvodu jejího úpadku řešeného konkursem na její majetek. Společníci v takovém případě stojí v pomyslné frontě na uspokojení z majetku společnosti až na posledním místě. Jinak řečeno, jejich pohledávka na výplatu podílu na likvidačním zůstatku či na úhradu jejich vypořádacího podílu z konkursní podstaty bude uspokojena až poté, co likvidátor či insolvenční správce uhradí všechny pohledávky ostatních (nekorporátních) věřitelů.

Podle toho, jaké nástroje ochrany mají věřitelé k dispozici, je nejdůležitější členění věřitelů na ty, kteří jsou v postavení slabší, nebo silnější strany. Silnými věřiteli jsou typicky finanční instituce poskytující kapitálové obchodní společnosti finanční služby či smluvní partner v dominantním, monopolním či jinak tržně významnějším postavením. Ti jsou schopni podpořit uspokojení pohledávek za společností s využitím smluvních zajišťovacích a utvrzovacích institutů, a to jak při běžném chodu podnikatelské činnosti společnosti, tak pro případ jejího úpadku. Pozice silného věřitele může být dokonce natolik výrazná a relativně trvalá, že může zakládat jeho rozhodující vliv na chování dlužnické společnosti, její ovládání či dokonce jednotné řízení. Z této pozice pak může věřitel ovlivňovat nejen chování společnosti vůči němu samému, ale i vůči dalším věřitelům. Takový věřitel může nejen prosadit přednostní uspokojení své pohledávky nebo si zajistit speciální informační práva, sjednat, že společnost nerozhodne o rozdělování zisku, pokud nebude uspokojena jeho pohledávka, že společníci nepřevedou své podíly do doby úhrady dluhu, atd.

Věřitelé v postavení slabší smluvní strany zpravidla nebudou moci v rámci kontraktačního procesu vyjednat obdobné zajištění svých pohledávek či ovlivňovat dlužnickou disciplínu obchodní korporace, zejména jsouli existenčně závislí na tom, zda od nich společnost jejich výrobky či služby vůbec odeber