Smluvní autonomie při organizaci obchodních společností

The author analyses among others the approach to the limits of autonomy in corporations regulation in the Czech legal environment. He refers to two major factors that influence the mental tendencies to limit the freedom of the will in this respect. The first factor is the application of legal paradigms by non-democratic establishments during 50 years, where in particular so-called socialist law regarded the corporations regulation as mandatory. The second factor is a fascination by German stock law and the doctrine, which the domestic practice, among others due to the permanent influence of the first factor on legal thinking, extended to cooperatives and limited liability companies. The new legislation, i.e. the Civil Code and the Corporation Law adopted in 2012, may motivate to abandonment of this "path dependence" in the practice of the Czech Republic. Time will show whether it actually happens. In this context the author highlights the role of legal science in the cultivation of legal thinking.

()

Mámeli se zabývat prostorem pro smluvní autonomii při organizaci obchodních společností, je namístě vymezit nejprve, co se organizací myslí, resp. jak ji pojmeme pro účely tohoto příspěvku. Organizaci můžeme chápat jako strukturu nebo jako činnost (ve smyslu organizování). Nezřídka se pod organizací rozumí organizační struktura tvořená obligatorními a fakultativními orgány obchodní společnosti, počítaje v to rovněž výkon jejich působnosti.¹⁾ Ale můžeme zaznamenat názor, že v rámci obchodní společnosti pozorujeme dvě organizační struktury: jednu spojenou se společností jako právnickou osobou, tvořenou společníky a orgány společnosti, a druhou spojenou s provozem jejího podniku, kde dochází k dělbě práce mezi orgány společnosti a zaměstnanci.²⁾ Organizaci však můžeme chápat i šířeji a právní úpravy také běžně reflektují další prvky více či méně formální nebo více či méně neformální (např. důsledky spojené s ovládáním, jednáním ve shodě, začleněním obchodní společnosti a jejího podniku do koncernové struktury). Ať tak či onak, funkcionalitu organizace entit typu obchodních společností podmiňuje hierarchicky uspořádaná struktura prvků vybavených konkrétními kompetencemi, jejichž uplatňování má sloužit společnému cíli.

Pro účely tohoto textu má smysl držet se standardního modelu obchodní společnosti jako sdružení osob založeného za účelem podnikání. Pomiňme tedy pro účely dalšího uvažování výjimky typu jednočlenných společností, společností založených za nepodnikatelskými účely, společností začleněných do koncernových struktur apod.

Nikdo nečte text, jak stojí a leží. Ani právník se při studiu zákona neoddělí od vlastního sebeuvědomování. Vnímá zákonodárcovo sdělení prizmatem nabytých znalostí a vlastních názorů. Úkolem právníka je interpretovat a aplikovat zákonodárcovo dílo. Nad celý svět tvorby zákonů, jejich výkladu i uplatňování lze postavit jako klenbu Büllowův postřeh, že "právo je výsledek zkušenosti."³⁾ Pro výklad a použití (aplikaci i subsumpci) zákonodárce takovou zkušenost předpokládá a neníli, míjí se komunikace zákonodárné moci s recipientem co do účinku. U nás už Svoboda⁴⁾ odkázal na Wurzelovu úvahu, jak překvapujících rozsudků bychom se dočkali, kdybychom člověku nadanému logickým myšlením a právním vzděláním, který by však neměl nic společného s naší kulturou (např. Číňanu), svěřili souzení podle našich zákonů.⁵⁾ Při sledování některých názorů v literatuře, na konferencích, v judikátech si kladu nejednou otázku, kdo z nás (sebe nevyjímaje) je tím Číňanem, a nacházím jednu z odpovědí s odkazem na proměňování kulturních světů prolínajících se v naší zemi.

Když se Emanuel Tilsch zabýval vlivem měnících se zákonů na právní poměry, poukázal, že nový zákon ve světě konkrétních poměrů právních jen postupně nabývá půdu a starý zákon, ač zrušen, ji naproti tomu jen postupně ztrácí.⁶⁾ Tilsch vykládal zásadu "zákony nepůsobí nazpět" vzhledem k výměru § 5 všeobecného občanského zákoníku, vylučujícího pravou retroaktivitu. Staré zákony však nepůsobí na přítomnost toliko postupně vyhasínajícími účinky, ale i tím, jak v dobách své plné vlády zasáhly myšlení lidí - a zvláště právníků, kteří se za jejich platnosti a účinnosti vzdělávali ve svém umění a kteří zákony přítomné v dané době vykládali a používali.

To má zvláštní význam pro země středovýchodní Evropy, jejichž právní život prošel nejrůznějšími turbulencemi. Zvláště území bývalého Československa jimi bylo nebývale poznamenáno. Zatímco československý stát po svém vzniku v r. 1918 navázal na dosavadní právní stav, právní vývoj po r. 1948 přišel se "základním obratem" a "hlubokým přeryvem": výsledkem byla diskontinuita "nejen formální, právní, ale i třídní (...) s právem předmnichovské republiky".⁷⁾ Pelikánová před časem volila expresivní výrazy, když psala, že už v roce 1950 byl občanský zákoník "převrácen v trosky" a že v právu "byla přervána vazba s minulým právním vývojem."⁸⁾ Klíčové kodifikace z 60. let XX. stol. - tj. občanský zákoník (zák. č. 40/1964 Sb.), hospodářský zákoník (zák. č. 109/1964 Sb.) a zákoník práce (zák. č. 65/1965 Sb.) - už byly otevřeně koncipovány podle zásady, že jednotlivci je dovoleno, co mu zákon povolí.⁹⁾ Kromě toho tyto kodexy - a nejen ony - kanonizovaly ještě jedno vůdčí východisko. Tím je partikularizace právního řádu ve sféře náležející tradičně soukromému právu - tudíž vystavění bariér mezi jeho dílčími oblastmi za současné likvidace společného základu. Ani zahraničním pozorovatelům neuniklo, že se právě někdejší Československo se svými právními tradicemi rozešlo mnohem radikálněji než Polsko, Maďarsko, Rumunsko nebo bývalá Jugoslávie.¹⁰⁾

Promítněme si tyto koncepční přístupy směrem k právnickým osobám korporační povahy, jak je znalo naše právo v letech 1949 - 1989. Zjistíme, jak významně ovlivnily právnické nahlížení na tyto entity. Z korporací byly upraveny akciové společnosti,¹¹⁾ družstva - nejprve (jednotná) zemědělská,¹²⁾ později ostatní,¹³⁾ dále pak spolky (v dobové terminologii: dobrovolné organizace).¹⁴⁾ Korporacemi jsou i honební společenstva,¹⁵⁾ přejmenovaná posléze na myslivecká sdružení,¹⁶⁾ byť ta se právní povahou od skupiny ostatních odlišují.¹⁷⁾ V systému tzv. socialistického práva popírajícího právní dualismus to však nemělo zvláštní význam. Tehdejší právní systém nerozlišoval právnické osoby soukromého a veřejného práva, ale organizace socialistické (jimiž byly všechny výše jmenované) a jiné. Podívejme se, jak s korporačními entitami právo nakládalo.

Mimo tzv. státní sektor představovala ekonomicky nejvýznamnější skupinu družstva. Ta se v českých zemích řídila především zák. č. 70/1873 Sb., o výdělkových a hospodářských společenstvech,¹⁸⁾ a pokud se organizačně začleňovala do vyšších celků, šlo o výsledek dobrovolného spolčení.¹⁹⁾ Výrazný zásah do tohoto systému provedlo vl. nař. č. 242/1942 Sb., o svazech výdělkových a hospodářských společenstev, zavádějící v českých zemích povinné členství družstev ve svazech²⁰⁾ podléhajících dohledu příslušných resortních ministerstev. Šlo o opatření typické pro totalitní zřízení; obdobné struktury zavedl i sovětský režim.²¹⁾ Nepřekvapí tedy, že po třech letech příprav přijalo Československo v létě zák. č. 187/1948 Sb., o Ústřední radě družstev, ukládající všem družstvům povinné členství v této organizaci podřízené ministerstvu sociální péče.²²⁾ Obsah zákona se v některých znacích podobal úpravě z protektorátní doby.²³⁾ Působnost ÚRD vůči družstvům však byla výrazně širší; rada např. udělovala souhlas k založení družstva, mohla zastavit činnost družstva a iniciovat jeho zrušení. Družstva byla podle odvětví organizována ve svazech, ve výsledku v ústředních svazech. Výsledek tvořilo sofistikované uspořádání fixující závislost družstev na veřejné moci.

Obdobné struktury vytvořila politická moc k ovládání jiných korporativně uspořádaných právních forem právnických osob tradičně řazených do soukromoprávní sféry. To vše zesílilo účinky vnímání právem fixovaného principu "dovoleno je, co je zákonem dovoleno" právě ve vztahu k těmto entitám.

Zásada označovaná v Německu a Rakousku termínem - v našem prostředí bychom snad mohli mluvit o statutární²⁴⁾ přísnosti - se dnes nejčastěji spojuje s § 23 odst. 5 německého akciového zákona z r. 1965. Táž myšlenka se však v zákonné úpravě soukromých korporací objevila v Německu podstatně dříve, totiž v zákoně o výdělkových a hospodářských společenstvech z r. 1889. Proto čteme v německé literatuře o limitacích statutární autonomie () u akciových společností a družstev.²⁵⁾ Ust. § 18 německého družstevního zákona připouští odchylky stanov od zákona (pokud jde o poměry družstva a jeho členů) pouze v případě zákonem výslovně povolených. V německých zákonných úpravách akciového práva před r. 1965 podobná normativní konstrukce chyběla. Nicméně nahlížení na akciové společnosti pod vlivem dřívějších úprav²⁶⁾ a prizmatem skutečnosti, že až do r. 1870 bylo k založení akciové společnosti potřebné státní povolení (koncese), vedly k tomu, že rozhodovací praxe zásadu formulovanou jako utvrdila v judikatuře. Literatura připomíná zejména rozhodnutí německého říšského soudu z let 1901 a 1907,²⁷⁾ na něž je v judikatuře ostatně odkazováno dodnes.²⁸⁾ Pojetí, že akciové právo je zásadně kogentní zesílilo za účinnosti zákona o akciových společnostech z r. 1937,²⁹⁾ byť ani v něm nebylo právní pravidlo známé z § 23 odst. 5 platného AktG výslovně vyjádřeno. K tomu došlo až přijetím zákona z r. 1965. Cit. ust. zakazuje odchylky stanov od zákonné úpravy, vyjma případů, kdy to zákon výslovně dovolí (tj. nestačí pouhé mlčení zákona³⁰⁾ ). Zároveň jsou pro stanovy zakázány i doplňující klauzule v případech, kdy je zákon nepředpokládá a sám obsahuje konečné řešení. Takový zásah do autonomie vůle zakladatelů a akcionářů rozhodujících na valné hromadě byl ustáleně justifikován potřebou přiměřené ochrany akcionářů³¹⁾ a věřitelů.³²⁾ Jakkoli byl ještě na konci tisíciletí zdůvodňován kritériem právní jistoty,³³⁾ je diskutován³⁴⁾ a kritizován,³⁵⁾ zvláště v té souvislosti, že zákon při rigidním pojetí statutární přísnosti nerozlišuje mezi společnostmi otevřenými (s akciemi kótovanými na burze) a uzavřenými. Výslovná úprava německého zákona je dosti výjimečná. Lze poukázat na četné jurisdikce s prosperujícími ekonomikami, jež na zásadu statutární přísnosti nepřistoupily (např. USA, Británie, Japonsko); to však neznamená, že by na právní regulaci, zejména pokud jde o tzv. akcionářské dohody, vůbec rezignovaly.³⁶⁾ Pro země střední Evropy představuje výrazný příklad státu náležejícího k této liberální skupině Švýcarsko.³⁷⁾ Německý vzor však v nedávné době převzal polský zákoník o obchodních společnostech.³⁸⁾

Pod vlivem německého konceptu hleděly na autonomii při tvorbě stanov tradičně rakouská právní doktrína a praxe,³⁹⁾ byť Rakousko vzor § 23 odst. 5 německého akciového zákona do vlastní právní úpravy akciových společností nikdy nerecipovalo. Teprve po r. 2000 se v rakouské nauce začaly výrazněji objevovat názory zpochybňující tento přístup.⁴⁰⁾ V obsáhlém výběru na ně odkázal vídeňský