Vyvažování zájmů při posuzování případů parodií

Následující článek je zaměřen na problematiku parodií jako odvozených děl. Kdy je možné parodii považovat za zákonnou licenci pro zpracování autorského díla a jak v této souvislosti parodii definovat. V praxi se uvedené případy řešily zejména v USA. Tamní justiční praxe přinesla několik způsobů, jak přistupovat k případům parodií. Různé přístupy znamenaly i různý způsob vyvažování zájmů autora původního díla a autora parodie. Historicky lze nicméně vysledovat tendenci, kdy bylo možné bez souhlasu autora původního (parodovaného) díla použít stále větší část z jeho díla v parodii.

Parodie je jedním z uměleckých vyjádření, kdy se zesměšňuje jiné, zpravidla vážné dílo. Z hlediska autorského práva se jedná o užití původního (parodovaného díla) zpracováním a parodie je tak odvozené dílo od díla parodovaného.

Na rozdíl od jiných odvozených děl, má parodie určité privilegované postavení, neboť je považována za zákonnou licenci. Některé autorské zákony ji zmiňují výslovně, např. Francie,¹⁾ Lichtenštejnsko,²⁾ Litva,³⁾ Španělsko,⁴⁾ Švýcarsko,⁵⁾ Malajsie,⁶⁾ Malta,⁷⁾ Brazílie,⁸⁾ Seychelly,⁹⁾ Kambodža,¹⁰⁾ a rovněž ji zmiňuje evropská směrnice č. 2001/29/ES o harmonizaci některých aspektů autorského práva v informační společnosti, která jako výjimku z autorskoprávní ochrany uvádí užití k účelu karikatury, parodie nebo parafráze (koláže) (čl. 5 odst. 3 písm. k) směrnice č. 2001/29/ES).

Při posuzování případů parodií je tak třeba vyvážit nejrůznější zájmy. Pro demonstrování toho, jaké všechny zájmy vstupují do hry při tomto vyvažování, a jaké to má konkrétní právní důsledky, je možno udělat exkurz do rozhodování soudů. Z uvedeného přehledu vyplývá, jak se názory na uvedenou problematiku vyvíjely, a jak je pomalu opouštěna koncepce dominantního postavení autora původní (parodovaného díla) a jeho zájmů na úkor zájmů jiných subjektů.

Jedná se o případy americké, posuzované dle systému copyright, nicméně i tento systém se musí vypořádat se zájmy všech zúčastněných, kteří přicházejí do hry, takže i výsledky americké justiční praxe mohou být užitečné pro posuzování případů parodií v kontinentálním systému autorského práva. Systém copyright nepoužívá nicméně zákonné licence, ale uvedeného omezení copyrightu (autorského práva), které se v kontinentálním systému děje zákonnými licencemi, dosahuje aplikací doktríny fair use. Doktrína fair use se vyvinula v common law. Od roku 1976, kdy vyšel autorský zákon USA (Copyright Act), má svoji zákonnou úpravu. V § 170 autorského zákona USA je uvedeno:

                       § 170. Omezení autorských práv: Poctivé užití (fair use)

Důvodem kodifikace doktríny fair use bylo pouze zaznamenání vývoje této doktríny

na soudech. Nemělo jít o její utužení prostřednictvím zákona. Soudy měly být nadále ve svém rozhodování svobodné a i při aplikaci této doktríny měly postupovat případ od případu.¹¹⁾ Mnohdy se však stalo to, že doktrína byla aplikována striktně podle jednotlivých kritérií, což s sebou přineslo poměrně rozpačité výsledky soudních rozhodnutí, které byly ze strany odborné veřejnosti kritizovány.

V šedesátých letech dvacátého století řešila americká justice případ Gaslight.¹²⁾ Anglický autor Patrick Hamilton napsal hru s názvem "Gas Light".¹³⁾ V roce 1942 na ni získala filmová práva společnost Loew's, Inc., která je spíše známá pod svojí ochrannou známkou jako Metro-Goldwyn-Mayer. V roce 1945 Jack Benny, úspěšný komediální herec, se souhlasem Loew's, Inc., vytvořil, hrál a vysílal rozhlasovou patnáctiminutovou parodii této hry. Za více než šest let poté CBS vyprodukovala půlhodinovou televizní parodii s Jackem Bennym. Nicméně ani herec sám, ani producenti této televizní parodie neměli k vysílání této televizní parodie licenci od autora původního díla. Zmíněná parodie byla v podstatných částech podobná původní hře. "Soud zjistil tato fakta: (1) umístění a období děl je stejné, (2) hlavní zápletka je stejná, (3) postavy jsou stejné, (4) pointy příběhu jsou prakticky identické, (5) vývoj příběhu, zpracování (až na to, že odpůrcovo zpracování je parodické), příhody, sekvence událostí, body napětí, klimax jsou téměř identické, a nakonec, (6) byly detailně přejaty velké části rozhovoru s určitou variací textu. To vše bylo v parodii podstatně převzato z chránitelného žalobcova majetku.".¹⁴⁾

Soud při hodnocení uvedeného případu shledal, že "parodované nebo burleskní dílo nebude posuzováno odlišným způsobem od jiných případů přivlastňování si cizího autorskoprávně chráněného materiálu.".¹⁵⁾ Výsledkem bylo, že soud rozhodl o tom, že parodii je třeba posoudit jako kterékoli jiné d