Vyhľadávanie v online časopise
Online časopis
Determinace smluvního vztahu nezávislá na vůli stran
PELIKÁNOVÁ, I.: Determinace smluvního vztahu nezávislá na vůli stran.∗ Právny obzor, 106, 2023, č. 5, s. 392 – 415.
https://doi.org/10.31577/pravnyobzor.2023.5.02
Determination of a contractual relationship independent of the will of the parties. The article is based on the assumption that the contracting parties usually do not have a precise idea of the content of the contractual relationship established by the contract. It is an attempt at outlining the elements that enter into this relationship without being a result of voluntary expressions of the contracting parties. The content of the contractual relationship is determined not only by mandatory and discretionary norms, but also by the interpretation of legal actions on one hand and the interpretation of legal norms on the other. If the parties do not understand both of them equally, it can result in the absence of consensus. The law allows for a judge to intervene under certain conditions and to determine the content of the obligation. To determine the content of the contractual relationship, it is necessary to distinguish between its state at the moment of conclusion of the contract and subsequent development. In this context the subject of this article is the importance of changes in external circumstances (clausula rebus sic stantibus) and the potential option for supplementation of the contract. In the conclusion, the author of the article pays attention to public law interventions into the content of the obligation. These interventions are numerous and massive. For example, in view of the limited scope of the article, the issue of the price of performance is chosen – first the question of its private law regulation in the Civil Code, then in public law statutes. It is obvious that the boundary between public law and private law regulation is not sharp. Public law obligations become part of the obligation and affect not only the relationship with the authority, but also the relationship with the other contracting party.
Key words: contractual relation, determination, obligation’s content, privat law, administratif law, sale price
Úvod - obecně o vnější determinaci obsahu smlouvy
Uvědomuji si, že název příspěvku je příliš široký dokonce i v tom smyslu, že překračuje meze práva, přestože tyto meze překračovat nehodlám s ohledem na omezený rozsah svého příspěvku. Navzdory tomu jsem jej zvolila z toho důvodu, že se chci se pokusit o určitý nadhled, o hledání souvislostí a možná příliš odvážná zobecnění.
Žádná smlouva není formována jenom vůlí stran. Vzniká v prostředí, které vůli všemožně limituje, doplňuje a modifikuje. Některé determinanty nemusí být ani smluvním stranám známy, dokonce ani strany samy si nemusí uvědomovat posuny ve vlastní vůli. Vedle toho prakticky žádná smlouva není zcela rovnovážná, princip rovnosti ovládající soukromé právo neznamená, že by smluvní strany musely být mechanicky a skutečně ve všech aspektech rovné. Převaha jedné či druhé strany ústí v ovlivnění vůle druhé strany. Není to ale jenom ochrana slabší smluvní strany, která vede k zákonodárným intervencím do smlouvy. Motivace k nim může spočívat i v jiných veřejných zájmech - ochraně zdraví, životního prostředí, požadavcích na bezpečnost (např. stavby) nebo řešení aktuálních situací (živelní katastrofy, válečný konflikt, nedostatek komodit na trhu, dopravní problémy), anebo v zájmech politických či jiných (lobbistické tlaky nebo populistická opatření k získání voličských hlasů). Sama podstata práva spočívá v ovlivnění vůle smluvních stran. Do smluvního vztahu vstupují i dispozitivní normy, jejichž funkcí je upřesnění obsahu vztahu a dosažení právní jistoty touto cestou, pokud tomu volní projevy stran nezabrání. V tomto případě je intervence zákonodárce sice podmíněna vůlí smluvní strany, ale pokud ta nenabude konkrétní formy, dispozitivní ustanovení bude působit stejně jako donucující norma. Intervence mohou být přechodné nebo trvalé a nejrůzněji podmíněné a sankcionované.
Jenom s vědomím, že jde o abstrakci a zjednodušení, můžeme tedy mluvit o autonomii vůle a rovnosti stran ovládající smluvní právo. Snaha o přesnost a vypovídací hodnotu našich tvrzení podtrhuje nezbytnost rozlišování mezi obsahem smlouvy jako právního jednání a obsahem smlouvou založeného závazkového vztahu mezi stranami. Smlouva je právní jednání jasně určeného obsahu zachyceného k okamžiku dosažení konsenzu, zatímco závazkový vztah k okamžiku účinnosti smlouvy vzniká s určitým obsahem, ale po nějakou dobu trvá a jeho obsah se pravděpodobně bude měnit až k zániku splněním nebo jinou právní skutečností. Tomu zhruba odpovídá rozlišení genetického a funkcionálního synallagmatu, jak je popsal J. Sedláček
1)
.I když plně respektujeme dualismus soukromého a veřejného práva, přece je užitečné pokusit se o syntetizující pohled, neboť kontrahenti jsou vázáni smlouvou i povinnostmi, jež jsou obsahem závazkového vztahu, bez ohledu na to, zda jejich původ je soukromoprávní nebo veřejnoprávní, zda pocházejí z jejich chtění nebo byly doplněny jiným právně relevantním způsobem. Také neplatnost je spojena s rozporem se zákonem bez rozlišení, zda jde o zákon veřejnoprávní či soukromoprávní. Někdy by dokonce takové rozlišení bylo obtížné. Jedna úprava však směřuje právě na veřejnoprávní normy. Je to pravidlo, které obsahoval již obecný obchodní zákoník (1/1863 ř. z.)
2)
a dnes v občanském zákoníku vyjádřený v § 5 odst. 2. Proti vůli dotčené strany se platnosti právního jednání nedotýká, pokud někdo jedná, aniž má oprávnění k příslušné činnosti nebo byla-li mu činnost zakázána.Můžeme tedy vnější zásahy do obsahu smluvního vztahu
třídit
na:- Obecné principy (zejména zákaz zneužití práva),
- Interpretační ustanovení (§ 545, § 555 an., § 1747),
- Oprávnění daná třetí osobě dohodou stran,
- Zákonná oprávnění daná soudci k určení obsahu smlouvy,
- Kogentní normy soukromoprávní a veřejnoprávní,
- Dispozitivní normy nevyloučené stranami; v obchodních vztazích vyplývá v souladu s tradicemi obchodních zákoníků z § 558 odst. 2 OZ přednostní aplikovatelnost obchodních zvyklostí před dispozitivními ustanoveními zákona.
3)
Reálný obsah určitého závazkového vztahu je výslednicí všech těchto vlivů. Výslednice by měla být do podrobností známa smluvním stranám. Je tomu tak vždy? Obávám se, že nikoli, dokonce asi prakticky nikdy, a proto může být užitečné poukázat na nezbytnost přesné analýzy důsledků uzavření smlouvy alespoň v obecné a zkrácené míře.
1. Interpretační ustanovení a jejich význam
Směrnice zákonodárce pro výklad právních jednání (§ 556/2, 558/2 OZ) zavazují strany, dojde-li k nejasnosti, a budou zavazovat i soudce, rozhoduje-li věc, kde je interpretace právního jednání nezbytná. Mluvíme-li o interpretaci právního jednání, nemůžeme své úvahy odtrhnout od interpretace právních norem, protože, jak bylo řečeno, pravidla plynoucí z právních norem vstupují také do obsahu právního vztahu založeného smlouvou jako právním jednáním. Smluvní strany, činíce právní jednání, vycházejí z určitého pochopení relevantních právních norem. Občanský zákoník obojí upravuje odděleně a ne zcela shodně. Nastává tu také určité překrývání s obecnými principy, nakolik i ty slouží k intepretaci. Jejich dosah je však širší.
Interpretace
4)
spočívá ve zjištění obsahu právního jednání nebo smyslu právní normy.
5)
Samotná skutečnost, že některá ze smluvních stran je přesvědčena o určitém významu projevu vůle, nestačí pro to, aby se takové pojetí stalo právně relevantním. Také na smyslu relevantních právních pravidel se musí strany shodnout (§ 2 OZ). V případě, kdy druhá strana má přesvědčení odlišné než strana první, je nutno dospět k jedinému řešení. Může se to stát dohodou stran, což je ideální případ, který ovšem v sobě také obsahuje možnost modifikace vůle oproti okamžiku vzniku smlouvy. Pokud se strany na určité interpretaci shodnou, není jisté, nakolik je takové chápání správné
6)
a nakolik je v souladu s pojetím obecně přijatým. Nedojde-li ke sporu, zůstane případný nesoulad mezi pojetím stran a pojetím obecně přijatým latentní.Zjištění významu právního jednání nebo právního pravidla může být provedeno třetí osobou určenou stranami či soudcem, nastane-li spor. I tato interpretace je novým prvkem přistupujícím ke smluvnímu konsensu. V posledních dvou případech se obsah smlouvy a vůle smluvních stran výkladem modifikuje nebo upřesní. Upřesnění nemusí mít povahu změny, ale bude doplněním, přidáním něčeho, co v původní smlouvě nebylo. Významnou roli hraje doktrína. Je až překvapivé, jak často české soudy argumentují doktrinálními stanovisky v rozsudcích, a je otázka, nakolik to je legitimní.
7)
Problém doktrinálních stanovisek spočívá v tom, že jejich autoři nejsou nijak selektováni a jejich názory mohou být zájmově podmíněny. Stanovisko soudce jako osoby oficiálně oprávněné k závaznému výkladu asi vždy a všude může být ovlivněno doktrínou, avšak doktrína by neměla být argumentem použitým v rozsudku, neboť zpochybňuje soudcovskou nezávislost. To nic nemění na tom, že ve všech případech, kdy není dosaženo shody stran o výkladu smlouvy nebo relevantního pravidla, dochází k vnější intervenci do smluvního vztahu a zpravidla i k modifikaci jeho obsahu.1.1 Implicitní obsah závazku, doplnění smlouvy
Z hlediska zkoumání vztahu vůle stran a obsahu závazkového vztahu založeného smlouvou má velký význam pojem "
implicitního obsahu závazkového vztahu"
. Určení implicitního obsahu závazku můžeme řadit k širší kategorii interpretace právního jednání.
8)
V samotném pojmu je obsaženo rozšíření obsahu závazkového vztahu oproti obsahu smlouvy, jeho uznání a respektování. Náš občanský zákoník jej upravuje v
§ 545 OZ
, podle nějž
"[p]rávní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran".
Znamená to, že následky právního jednání nejsou omezeny jenom rámcem chtění autora projevu, obsahují i složku, která ve vůli (dokonce nejen projevené) není obsažena. Obdobu tohoto ustanovení vyjadřuje v
PECL
čl. 6:102.
9)
10)
Písm. b) a c) citovaného ustanovení přesahují vyjádřenou vůli stran.Gandolfiho
návrh evropského občanského zákoníku
11)
v čl. 31 stanoví, že obsah smlouvy musí být "určitý a určitelný". Smlouva nemusí obsahovat všechno, avšak je třeba, aby určení bylo možno provést alespoň dodatečně. Následující článek 32 upravuje přesně a podrobně implicitní klauzule.
12)
Přestože se autor přizpůsobil obvyklému směšování smlouvy a závazkového vztahu, deklaruje, že "tvoří obsah smlouvy" vypočtené prvky. Těmi jsou ustanovení zákona, která mají donucující povahu, včetně těch, jež nahradí i odlišné klausule zahrnuté stranami do smlouvy (písm. a). Další doplněné klauzule podle tohoto textu vyplývají z principu dobré víry (b). Velmi přiléhavé je písm. c), které říká, že ujednání musí být chápána jako
"mlčky chtěná"
, jestliže vyplývají z předchozí praxe stran, ze smluvních jednání, z okolností nebo z obecných či místních obyčejů. Obsahem smlouvy jsou podle tohoto textu konečně i ustanovení, která jsou
nezbytná
pro splnění závazku ze smlouvy (d).Úpravou významu prohlášení stran se autoři všech uvedených textů snaží sledovat skutečnou vůli stran, ale také upřesnit obsah vzniklého vztahu v souladu s ní.
Gandolfiho návrh upravuje obsah smluvního vztahu (smlouvy) také
negativně
, když podle čl. 30 musí být obsah smlouvy "dovolený a nikoli zneužívající". Podle tohoto článku je např. nedovolený obsah smlouvy, jehož cílem je
obejít
aplikaci kogentního ustanovení. Touto cestou dochází rovněž k určení obsahu závazkového vztahu v rozporu s chtěním jedné nebo obou smluvních stran. Obecně stanoví uvedený článek v prvém odstavci podobně jako náš § 547 OZ, že obsah smlouvy nesmí odporovat zákonným ustanovením, veřejnému pořádku a dobrým mravům. Důsledky nedovoleného obsahu smlouvy jsou stanoveny v čl. 156 jako možnost zrušení smlouvy.V čl. 44 návrhu Gandolfiho skupiny v rámci úpravy
účinků smlouvy
jsou stanoveny "mimo konsensuální faktory".
13)
Vyplývají z národních a unijních předpisů, dobré víry, zvyklostí a ekvity. Sama rubrika jasně naznačuje, že vůle stran, které se setkaly ve smluvním konsenzu, neobsahovala tyto prvky. Formulace článku je velmi jasná, když říká, že
"účinky smlouvy vyplývají nejenom z dohod mezi stranami, ale také ze zákona (národního i komunitárního), ze zvyklostí, dobré víry, a ekvity".
Blízkost k našemu § 545 OZ je evidentní. Tento text tedy rozlišuje mezi obsahem smlouvy a jejími účinky, tedy přibližně tím, co J. Sedláček (viz níže) chápe jako genetické a funkcionální synallagma.Problematika implicitního obsahu závazku a rovněž doplnění či nahrazení nějakého jeho prvku ukazuje přesvědčivě, že determinantou závazkového vztahu není jenom jasně artikulovaná a projevená vůle stran ve smlouvě. Součástí obsahu závazku je i vůle nevyjádřená (tacitní, chápaná leckdy jako samozřejmost), nakolik je v souladu s vůlí druhé strany, ale jsou to i pravidla ve vůli nijak neobsažená, pokud vyplývají z pramenů zákonodárcem uznaných - z principu dobré víry, dobrých mravů, zvyklostí, zavedené praxe, dále pak z kogentních ustanovení a popř. i ustanovení dispozitivních. Oproti Gandolfiho návrhu náš občanský zákoník nemluví o souladu s veřejným pořádkem. Veřejný pořádek je však zakotven v zákoně, takže pod požadavkem souladu se zákonem můžeme vidět i tento předpoklad.
Determinace dobrými mravy vylučuje jakékoli zneužívající nebo klamavé jednání nebo jednání obcházející zákon či mentální rezervaci
14)
.Naše
judikatura
opírající se o přechozí občanský zákoník č. 40/1964 Sb. při výkladu právních úkonů z popsaného pojetí implicitního obsahu závazku a interpretace právního jednání nevycházela. Jediné, co mělo právní relevanci, byla
projevená vůle
. Takto vyhraněná stanoviska můžeme přičíst předchozímu stavu právní úpravy s tím, že nyní účinný zákoník posouvá interpretaci právních jednání do jiné roviny. Avšak judikatura se posunula i v případech, kdy se opírala ještě o předchozí občanský zákoník č. 40/1964 Sb. Současná úprava implicitního obsahu závazku takový posun potvrzuje. Vůli, která nebyla projevena, je proto nutno hodnotit obezřetně, avšak nelze říci, že nemá naprosto žádnou relevanci.15)
Již judikatura o simulovaném a disimulovaném právním úkonu vycházející z předchozího občanského zákoníku zkoumání skutečné vůle vyžadovala (30 Cdo 2737/2017). V rozhodnutí 30 Cdo 2178/2016 dává Nejvyšší soud směrnice, jak postupovat: "...
Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně (jako v daném případě), určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Citovaná výkladová pravidla se uplatní zejména v situaci, kdy účastníci řízení interpretují obsah právního úkonu odlišným způsobem. Soud při úsudku o skutečné vůli toho, kdo právní úkon učinil, přihlédne zejména k účelu tohoto právního úkonu, k okolnostem, za jakých k němu došlo, a k následnému chování toho, kdo úkon učinil."
I nejnovější judikatura zdůrazňuje, že při výkladu právních jednání je třeba dát přednost skutečné vůli jednajících před jejím vyjádřením.
16)
To také znamená, že interpretací a hledáním skutečné vůle můžeme obsah závazkového vztahu oproti vůli vyjádřené v právnímu jednání modifikovat.
1.2 Interpretační ustanovení
Interpretační pravidlo ve vztahu k právním jednáním je formulováno zejména v § 556 OZ. V tomto směru se judikatura začíná objevovat v hojném počtu
17)
. Primární roli při výkladu hraje vůle jednající strany, není-li ji možno z projevu zjistit, je třeba ji zjistit jinak a nelze-li ani to, nastupují podpůrná zákonná kritéria:
"význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen."
18)
V této fázi tedy nebudeme již hledat v osobě, která projevila konkrétně svoji vůli, ale v abstraktní osobě
adresáta
, čímž se projevené vůli vzdalujeme, ale poskytujeme ochranu dobré víře adresáta. Nejvyšší soud mluví o "objektivní metodě interpretace", čímž vyjadřuje, že projev vůle budeme chápat bez ohledu na konkrétní individuální osobu projevující vůli.
19)
Terminologií J. Sedláčka
20)
(viz níže) bychom stejně tak a možná přesněji mohli říci, že jde o metodu
subjektivní
, avšak nikoli individuální. Náš Nejvyšší soud dochází k závěru, že mezi občanským zákoníkem 40/1964 Sb. a zákoníkem nyní účinným je
rozdíl
spočívající ve větším důrazu na skutečnou vůli při interpretaci právních jednání. Tím spíš je asi vhodnější terminologie Sedláčkova. Předchozí občanský zákoník podle judikatury kladl větší důraz na projev vůle. Smlouva stanoví pravidla pro chování stran podobně jako právní norma. Přestože mezi intepretací právní normy a právního jednání je rozdíl, dochází nezbytně i k jejich překrývání a setkávání, protože v právním jednání strany projevují vůli, která je založena i na jejich chápání právní normy. Interpretace právní normy tak podmiňuje projevenou vůli a intepretace právního jednání musí přihlížet k této interpretaci relevantní právní normy. Můžeme porovnat § 556 s § 2 OZ. Podle druhého odstavce § 2
"Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu."
V případě právního jednání je zřejmě význam projeveného ještě slabší. Všeobecný občanský zákoník v § 914 dával jasnou směrnici, když říkal
"Při výkladu smluv nelpí se na slovním znění výrazu, nýbrž vyšetří se úmysl stran a rozuměti jest smlouvě tak, jak toho žádá obyčej poctivého obchodu
Pre zobrazenie článku nemáte dostatočné oprávnenia.
Odomknite si prístup k odbornému obsahu na portáli.
Prístup k obsahu portálu majú len registrovaní používatelia portálu. Pokiaľ ste už zaregistrovaný, stačí sa prihlásiť.
Ak ešte nemáte prístup k obsahu portálu, využite 10-dňovú demo licenciu zdarma (stačí sa zaregistrovať).
Vydanie Právny obzor 5/2023
