Právní odpovědnost a její současné vývojové tendence s přihlédnutím ke zvláštnostem českého práva

The article defines the term "liability" in the interbranch scope and then focuses on the issue of compensation for damage. It refers to development trends in this area of law. It deals with conditions that must be fulfilled for the rise of liability, their overlapping and with issues of indirect liability and scope of compensation for damage. Indirect liability comprises a large number of legally very different situations. From the commercial viewpoint, the liability of members of bodies of companies is very important. The new Civil Code, which significantly changes the existing situation, is analyses from this aspect. The new legislation among others lacks the general essence of this liability. The article also deals with the scope of compensation, especially for noneconomic injury. The narrow definition of damage excludes the noneconomic injury from its scope. This significantly complicates its whole legal regime, where compensation for noneconomic injury is an exception from rule ether than a general rule. The new Civil Code does not distinguish compensation for damage "as such". The article concludes that the new Civil Code brings some positive elements, but its provisions are very nontransparent, lacks a clear conceptual structure and will force the application practice to exacting interpretation.

¹⁾ Právní odpovědnost je fenomén prolínající horizontálně všechna právní odvětví. Soukromoprávní odpovědnost se výrazněji odlišuje od veřejnoprávní odpovědnosti, jsou tu však i shodné rysy spočívající v tom, že odpovědností vždy rozumíme právní následky porušení právní povinnosti spočívající ve vzniku nové (odpovědnostní) povinnosti. Veřejnoprávní odpovědnost je charakteristická konstitutivní povahou aktu příslušného orgánu, který deklaruje delikt a ukládá sankci. Funkce sankce jsou také odlišné, nejde především o reparaci, ale především o odrazení a prevenci. Soukromoprávní odpovědnost vzniká zásadně , přestože soudní rozhodnutí má v určitém směru rovněž konstitutivní účinek (určení velikosti škody a rozsahu a způsobu náhrady). Právě proto, že veřejnoprávní odpovědnost je plně závislá na rozhodnutí orgánu, jsou tu nutně intenzivnější prostředky procesní ochrany (např. presumpce neviny nebo řešení důkazního břemene). Soukromoprávní odpovědnost může být vypořádána na základě dohody stran. V takovém případě budou velikost náhrady i všechny další modality řešeny velmi odlišně oproti situaci, která je běžnější, kdy odpovědný odmítne dobrovolně škodu uhradit a do věci se vloží soud. V dalším textu se soustředím především na odpovědnost v soukromém právu.

Úsilí o identifikaci současných vývojových tendencí v odpovědnostním právu naráží na některé komplikace, které mohou ovlivnit správnost výsledků. Především může zkreslovat dojem, jestliže se přidržíme mezinárodních návrhů, např. návrhů vznikajících v rámci EU.²⁾ Tendence by totiž neměly být zaměňovány s kompromisy smiřujícími rozdílná stanoviska. V mezinárodních návrzích se právě tyto kompromisy mnohdy odrážejí a mnohdy nejsou právě přínosem. Z tohoto hlediska je možná inspirativnější nahlížet do návrhů nebo nových úprav národních, přestože ani tam není souboj protichůdných stanovisek ústících v kompromisy vyloučen. Přesto jsou evropské návrhy zajímavé zejména pronikáním prvků angloamerického práva a pokusy o syntézu germánského a francouzského přístupu. Významným prvkem ukazujícím vývojové tendence je rozhodovací praxe. Tady můžeme např. spatřovat zcela zřetelný trend prosazující se stále více ve vyspělé Evropě, který směřuje k zdůrazňování významu základních lidských práv. V odpovědnostním právu to zejména znamená zvyšování významu právní ochrany a práva na obhajobu a snižování významu rozlišení odpovědnosti na administrativní a trestní. Neméně zřetelný je trend posilování odpovědnosti právnických osob včetně odpovědnosti trestní. Tím roste i význam řešení otázek nepřímé odpovědnosti, o níž se ještě níže zmíním.

Česká republika se v současné době nachází na přelomu dvou stadií právního vývoje. Byl schválen občanský zákoník a zákon o obchodních korporacích. Schválení provázelo bezprecedentní nedbání odborných připomínek, jež byly marně a opakovně vznášeny v odborné literatuře i jinými cestami. To vedlo k zachování i zcela zřejmých chyb a omylů v návrhu. Praxe si bude musit s těmito slabinami poradit a jedinou představitelnou cestou bude teleologický výklad. Lze se ovšem obávat, že příliš dalekosáhle kreativní výklad může mít zničující efekt na právní jistotu a může posunout české právo více k právu precedenčnímu, kde význam zákonodárství značně poklesne. Jestliže způsob přípravy návrhu nedbající odborných námitek bez nutnosti předkládat dostatečné argumenty pro zachování kritizovaného řešení byl neblahým legislativním experimentem, posuneme se zřejmě nyní do stadia druhého na evropském kontinentu nebývalého experimentu, jenž spočívá v odklonu od legislativního práva. Nízká kvalita legislativy sice již nějakou dobu podobný odklon předznamenává, avšak právě přijaté kodifikace budou bezpochyby impulsem k výrazným změnám. Ve spojení s působením evropského unijního práva půjde pravděpodobně o kvalitativní posun.

V oblasti odpovědnosti více než kde jinde platí, že při aplikaci odpovědnosti na kterémkoli úseku práva je vždy nutno mít na paměti, co je její základní funkcí, tzn., že je třeba identifikovat protiprávní chování a vyvodit z něj pro jeho autora nepříznivé následky. Toto vyvození musí být v rovnováze se závažností protiprávního chování i jeho následků, musí být ochranou společnosti a ostatních jednotlivců před tímto chováním a jeho opakováním. Ať už mluvíme o teleologickém výkladu nebo o užitečném výsledku právní úpravy či o výkladu odpovídajícím obecným právním principům, vždy se dostáváme k témuž cíli: doslovný výklad musí ustoupit před výkladem rozumným, kontextuálním, vedoucím ke spravedlivému rozhodnutí.³⁾ Bráníli tomu psané legislativní pravidlo, je třeba nalézt cestu k odstranění rozporu. Schopnost nalézt takové řešení odlišuje soudce od úředníka. Na druhé straně právní řád musí vytvořit předpoklady k možnosti řešení rozporu.

Odpovědnost je sice charakteristická svou meziodvětvovou povahou, avšak neznamená to, že by její pojetí a funkce byly v každém odvětví zcela shodné, jak již bylo zmíněno. Soukromé právo jako právo převážně majetkové zaměřuje odpovědnost především k obnovení porušené majetkové rovnováhy. Proto je škůdce povinen uhradit celou škodu bez ohledu na to, zda jeho jednání bylo více nebo méně zaviněné či zavrženíhodné. Jenom výjimečně se setkáváme s určitými prvky punitivnosti v soukromoprávní odpovědnosti a někteří autoři punitivní náhradu škody příkře odmítají právě z důvodu koncepce odpovědnosti za škodu v soukromém právu. Zřejmou tendencí v současné době je nejenom snaha o uhrazení majetkové škody, ale stále důsledněji také uhrazení Rozšiřování a prohlubování rozsahu náhrady znamená prohlubování ochranné funkce odpovědnosti.

Paragraf 2953 nového občanského zákoníku (NOZ) zakazuje moderaci ve prospěch toho, kdo škodu způsobil úmyslně nebo jestliže byla škoda způsobena porušením odborné péče toho, kdo se V takovém ustanovení můžeme vidět snahu o posílení ochrany dobré víry zákazníky a tudíž trend v rozvoji ochrany spotřebitele, slabší smluvní strany.

Rozdílné funkce veřejnoprávní a soukromoprávní odpovědnosti vyvolávají stanoviska, že soukromoprávní odpovědnost (alespoň na evropském kontinentu) má jenom ekonomickou funkci, jejím cílem je pouze obnovit majetkovou rovnováhu, a proto je eticky neutrální. To je východisko k přijatelnosti objektivní odpovědnosti nebo odpovědnosti za zdroj rizika a k rasantnímu odmítání punitivních náhrad.

Vezměme však typicky administrativní odpovědnost, jakou známe ze soutěžního práva. Měla by to být tedy především represe a odrazení, které jsou funkcí této odpovědnosti. Ve skutečnosti není pochyb o tom, že vysoké pokuty mají také odčerpat prospěch, který společnosti měly z protiprávního jednání. To souvisí s odlišnou povahou právnické osoby, na jejíž chování je zřejmě třeba působit odlišnými prostředky.

Přestože uvedené charakteristiky funkcí odpovědnosti v soukromém a veřejném právu v zásadě platí, domnívám se, že není vhodné redukovat soukromoprávní odpovědnost na pouhé ekonomické vyrovnání utrpěné ztráty zcela neutrální k etickému rozměru odpovědnosti. Anglické právo je v mnohém inspirující a patří k významným současným trendům, že jeho vliv v kontinentálním právním myšlení sílí. Je možno jít dokonce dále. Anglické právo není postaveno na dualismu veřejného a soukromého práva, ale kontinentální právo se vůči tomuto dualismu stále častěji prohřešuje. Prohřešuje se i vůči atomizaci práva v závislosti na právních odvětvích. Rámec lidských práv a principů práva EU nás nutí stále více k celostnímu pohledu na právo a rovněž na právní odpovědnost. Zbavit soukromoprávní odpovědnost zcela etické stránky těmto trendům odporuje. Soukromoprávní odpovědnost se tak sbližuje s veřejnoprávní odpovědností v tom smyslu, že v obojím případě jde o stále důslednější ochranu jednotlivce před protiprávností, ať už má majetkové dopady nebo nikoli.

Není to jenom v oblasti struktury odpovědnostního práva, kde francouzská doktrína konstatuje blízkost k anglickému systému, protože celá odpovědnostní judikatura v této zemi je založena na pěti článcích Code civil, ale platí to i pro mnohé koncepce z anglického práva přebírané (např. náhrada škody jako takové, o níž bude řeč níže).

Absence dualismu veřejného a soukromého práva a povaha law of torts přesahující pouhou náhradu škody vede k tomu, že odpovědnost je v Anglii chápána jako etický koncept. Tak např. otázka odpovědnosti dozorového orgánu v případě deliktu určité osoby vůči poškozenému je anglickou doktrínou zkoumána zejména na bázi etických argumentů: má nést odpovědnost dozorový orgán, přestože by to třeba umožnilo delikventovi vyhnout se povinnosti k náhradě škody?⁴⁾ Kontinentální právník bude mít tendenci stavět se k otázce jinak, když se bude ptát, zda orgán veřejné správy nese stejnou odpovědnost jako soukromé osoby, a odpoví si na ni negativně, požaduje z důvodu veřejnoprávní povahy vztahu zvláštní úpravu. V tomto stanovisku převáží přihlížení k dualismu veřejného a soukromého práva. Tendence oprostit soukromoprávní odpovědnost od etického aspektu a považovat ji za zcela neutrální nástroj obnovení majetkové rovnováhy není správná. V anglickém přístupu je skryt celostný pohled na právo, který považuji za potřebný i pro právo kontinentální. Koneckonců důraz na prevenční povinnost, který znal OZ 1964 a která má do jisté míry pokračovat i v novém OZ, i když tam dochází k jejímu omezení, ukazuje potřebu překonání takové etické indiferentnosti. Současná demoralizace naší společnosti takovou potřebu jenom podtrhuje.

NOZ v úpravě náhrady škody prvky etického přístupu zřetelně obsahuje: nejenom postavením na první místo generální klauzule úmyslného jednání proti dobrým mravům (§ 2909), ale i některými dalšími ustanoveními (§ 2953, 2954, 2957) beroucími v úvahu subjektivní prvky způsobení škody. Nejenom že je odpovědnost konstruována jako subjektivní, ale kromě toho může mít zásadní význam pro rozsah náhrady i další subjektivní aspekt. Ve skutečnosti nejde o nové prvky v odpovědnostním právu a je možno tudíž konstatovat, že deklarace o absenci etického prvku v odpovědnostním právu evropského kontinentu jsou tvrzeními, která nemají dostatečný základ v pozitivním právu.

Konstrukce objektivní odpovědnosti na tomto konstatování nic nemění. Jejím skutečným důvodem nejsou pochybnosti o potřebnosti etického prvku v přičtení odpovědnosti, ale spíše složité otázky spojené s procesní stránkou, s dokazováním. Ve skutečnosti naopak objektivní odpovědnost je založena na přesvědčení, že je spravedlivé, aby ten, kdo má ze zdroje nebezpečí prospěch, odpovídal za škodu z něj vzniklou a že je to také on, kdo má možnost jejímu vzniku zabránit. Nezabránilli vzniku škody, je to nejčastěji v důsledku nedbalosti nebo jiného jeho pochybení. Etický aspekt tak nechybí ani v tomto případě.