Souhlas, nebo licenční závazek?

The article is devoted to the legal issues of the exercise of the intellectual property rights. The author distinguishes two possible cases of the exercise of these rights in accordance with the recent Czech law. One of them is granting a consent to use some protected values . This situation is a circumstance precluding unlawfulness. The second case involves a licensing agreement conferring obligation between the parties. The author presents the legal grounds for the fact that in many cases, which are known from the contemporary knowledge and information society, it is only the consent which has the legal reason.

intellectual property law, exercise of rights, approval, license agreement, obligation

Ačkoli se v našem příspěvku věnujeme výkonu již existujících subjektivních práv duševního vlastnictví, sluší se zmínit alespoň pár úvodních slov, která se týkají přiznávání těchto práv.

Subjektivní práva duševního vlastnictví mají právní povahu určenou zákonem, popř. mezinárodní smlouvou či normativním aktem z ní odvozeným (např. nařízením orgánů EU nebo rozhodnutím Komise Andského společenství národů).¹⁾ Projevuje se tak státní, mezistátní či nadstátní přiznávání ochrany určitým ideálním předmětům (hodnotám) v právním smyslu. Třeba úvodem říci, že některým těmto předmětům bývá státní a podobná ochrana přiznána, a to stanovením absolutních subjektivních soukromých práv k nim, jiným naopak nikoli.²⁾ V státu tak může být některý předmět chráněn, v ochrany nepožívá.

Příkladem nám mohou posloužit (), které jsou kupříkladu v USA patentovatelné, zatímco v Česku a v celé Evropské patentové organizaci nikoli; a to , které zde patentovatelné jsou. Ve světě bychom mohli nalézt více takovýchto příkladů. Není jich ale příliš mnoho, protože právo duševního vlastnictví je podstatnou měrou stále více a i na globální úrovni, zejména v souvislosti s

Jako další příklad bychom si mohli uvést , k nímž členské státy EU přiznávají zvláštní subjektivní absolutní majetkové právo pořizovatele databáze, které nemá nic společného (leda možný souběh) s právem autorským k databázím jako souborným uměleckým či vědeckým dílům. I v tom můžeme spatřit práva duševního vlastnictví (a možná i projevy některých "státních sobectví").

Ponechme ale nyní stranou otázky legálního přiznávání absolutních práv k nehmotným předmětům podle a věnujme se již státem přiznaných či uznaných čili v soukromých poměrech. Vstupujeme tak do hájemství neboli svobodné vůle toho, komu absolutní právo svědčí. Je jeho věcí, jak se svým majetkem nakládá, pokud tím neohrožuje nikoho jiného na jeho právu včetně právního postavení anebo tím neohrožuje některé námi všemi sdílené, nesubjektivizované, veřejné blaho; například blaho veřejného zdraví.

Autorská práva, rozuměno , vznikají se vznikem autorského díla, a to dokonce bez ohledu na vůli autora. Absolutní práva autorská, osobnostní i majetková, jsou totiž (přesněji "uznána") státním , který platí bez ohledu na to, zda se nám to líbí, anebo nikoli. Můžeme také říci, že uměleckého či vědeckého díla je ; a to i tam, kde mu zákon přiznává subjektivní práva. Z toho vyplývá, že autor se nemůže svých státem uznaných (zákonných) práv vzdát.

Tento stav ale ve skutečnosti není paradoxní, jak se domnívají kupříkladu spoluautoři české odborné příručky o veřejných licencích.³⁾ Porovnání s reálným (rozuměno hmotným) vlastnictvím, které spoluautoři citované příručky používají s jednoduchým příměrem zbavení se věci jejím hozením do koše, není úplně výstižné. Podobně to platí i o jejich porovnání s poměrně jednoduchým vzdáním se některých absolutních práv průmyslových, byť by bylo spojeno s určitými procesními a správními úkony s ohledem na veřejný pořádek ve věcech průmyslového vlastnictví (rejstříkové záležitosti). Pokusme se na nastíněnou otázkou podívat trochu jinak.

Česká (a podobně slovenská), zásadně převzatá německá koncepce práva autorského a práva výkonných umělců je pojata Její základ spočívá v , jež je subjektivním (nikoli státem uděleným) a které je spjato s , a tím pádem i s lidského uměleckého či vědeckého výtvoru neboli určitého Srov. v tomto smyslu přirozenoprávní základ ochrany osobnosti v českém ústavním řádu a novém občanském zákoníku, který je s ústavním řádem ústrojně a zákonodárně politicky cíleně propojen, hledě si poválečné právní doktríny lidských práv.⁴⁾

Pokud jde o absolutní autorská práva majetková (a podobně o takováto práva výkonných umělců), nenechme se teoreticky mýlit českým autorským zákonem, který jejich převod (zcizení) za života a připouští jen přechod pro případ smrti, . V řadě států světa tomu tak a nebývalo tomu tak ani u nás v době před československým autorským zákonem z roku 1965, resp. z roku 1953. V podstatě se dnes jedná o výsledek pouhého , které lze kdykoli na návrh změnit parlamentním hlasováním. Současné české pojetí práva autorského a práva výkonných umělců sice obsahuje (oddělení práv osobnostních od majetkových), avšak , čemuž brání (mající legální formu) za života určitým způsobem. Ve skutečnosti nám ale tento zákaz nečiní až takové obtíže, jak by se snad na první pohled mohlo zdát liberálně laděné části veřejnosti. Věc bývá zásadně řešena (s jistými menšími riziky odstoupení od smlouvy) Praxe přitom bývá rozmanitá.

Ve skutečnosti musíme vidět i (další) Mám tím na mysli soukromoprávní instituci pouhého ve smyslu Nikoli tedy licenční nebo jinou smlouvu, jež je dvoustranným či dokonce vícestranným právním jednáním, z něhož vyplývá typový, popř. jiný (netypový) soukromoprávní závazek.⁵⁾

Souhlas () autora či jiného vlastníka absolutního práva, popř. vykonavatele práva představuje jednostranné soukromoprávní jednání, které ve smyslu soukromého (ani veřejného) práva, neboť s ním v našem případě žádný takovýto následek (vznik závazku) . Případy, kdy závazky vznikají z jednostranných právních jednání, jsou sice soukromoprávnímu řádu známy, avšak pojaty jsou legálním , jehož nezbytnost (omezenost) je ovlivněna již samotnou povahou právního závazku z jednostranného právního jednání a jeho obsahem. Nelze totiž jen tak - bez zákona - jednostranně právně zavázat jiného člověka či právnickou osobou. Souhlasy, s nimiž se běžně setkáváme v právu duševního vlastnictví⁶⁾ podobně jako ve všeobecném právu osobnostním, tedy , a to ani netypového, protože zákon s nimi žádný takovýto následek nespojuje.

Souhlas dotčené osoby jako volní projev představuje právní jednání ve smyslu § 558 nového občanského zákoníku, protože je s ním legálně spojen Nikoli snad následek jen morální, hospodářský či z oblasti společenských úsluh. Právní následek spočívá ve jiného, které by jinak - bez souhlasu dotčeného - bylo jednáním protiprávním (zákonem zakázaným).

V případě udělení autorského souhlasu (svolení) se jedná pouze o určitého chování