Úvahy ke statusovým limitům smluvní podstaty korporace

The author presents the thesis that private company law is of non-mandatory nature. (Mandatory)Limits are provided by the law by express prohibitions (incl. limits reflecting on good morals and public order). A corporation is a fictional organised entity defined and regulated by law. Its defining elements ("status") are not always identical to the law relating to natural persons. The law relating to corporations follows the basic structural definition of the existence and organisation of a corporation, whereas the public interest upon regulation prevailed over the private autonomy. The author postulates the thesis that a violation of rules defining the status of corporation will lead to relative nullity of such legal act (voidability) and the reason and purpose of a mandatory norm has to be examined on a case by case basis questioning whether the relative nullity is always an appropriate and accurate solution.

Mám za to, že otázka kogentnosti, resp. dispositivnosti nového českého soukromého práva bude jedním z témat, na kterém si na jedné straně bude brousit ostrovtip kdejaký právník, ale které bude také prakticky velmi významné na straně druhé. Po opuštění některých doktrinálních předpokladů občanského zákoníku z roku 1964 se totiž nový občanský zákoník jasně přihlašuje k autonomii vůle a tedy i ke garanci principu legální licence, jak ji zná ústavní pořádek ČR (čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, resp. čl. 2 odst. 3 LZPS). Je a bude proto věci určitého společného předporozumění, zda se tyto předpoklady nového soukromého práva naplní nebo naopak popřou.

Nový český občanský zákoník v této otázce totiž přichází s na první pohled jednotným přístupem pro určení toho, zda je právní norma kogentní nebo disposititvní. Pravidla, která jsou obsažena v § 1 odst. 2¹⁾ zákona č.89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "NOZ"), nejsou však zcela nová a částečně navazují na § 2 odst. 3 ObčZ.²⁾ Je tedy možné zde položené úvahy použít jak pro právo české, tak slovenské, protože zdrojová pravidla jsou částečně funkčně podobná (nikoliv ovšem co do výsledku, nicméně odlišnosti těchto dvou pravidel nejsou předmětem tohoto článku).

Úvaha, kterou tento článek sleduje, míří na vztah tohoto obecného zákonného pravidla omezujícího autonomii vůle k podstatě korporace, a to zejména v reakci na poslední slova normy obsažené v § 1 odst. 2 NOZ, tedy na slova "nebo práva týkajícího se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti." Zákonodárce se zde inspiroval čl. 19 odst. 2 švýcarského obligačního zákona (část pátá občanského zákoníku), ale lze usuzovat, že současně šel vlastní cestou.

Předně je třeba vnímat, že § 1 odst. 2 NOZ o kogentnosti v užším slova smyslu normuje jen v první části normy, kde se píše o předpokladu výslovného zákazu autonomních odchylek, zbytek právní normy pak přináší jen další zakázané odchylky. Zákon tak v jedné normě určuje, že odchylka je možná jen tehdy, neníli výslovný zákaz, aby ve stejné normě tyto výslovné zákazy dal. Tato konstrukce, která se liší od inspiračního čl. 19 odst. 2, však, podle mého názoru, není