Mlčenlivost mediátora v rodinné mediaci zahrnující děti aneb o čem se nemá mlčet

Doporučení Rady Evropy R (98) 1 o rodinné mediaci

Odlišnost rodinné mediace od mediace obecné je možné považovat za notorietu. Projev tohoto všeobecně přijímaného faktu lze spatřovat nejenom v našich právních řádech,^[4] ale i v úvahách nadnárodních celků a těles. Na evropské úrovni lze za nejvýznamnější nástroj považovat Doporučení R (98) 1 Rady Evropy o rodinné mediaci.^[5]

Doporučení je strukturováno do devíti částí, přičemž první část představuje nečíslovaná preambule, kterou následuje osm částí číslovaných I. až VIII. a formulovaných jako zásady rodinné mediace. Součástí Doporučení je i soubor zásad pro mediační proces, které jsou z pohledu praktického průběhu mediace obsaženy především v části III. Proces mediace. Ta obsahuje dalších 10 procedurálních zásad. Lze říci, že těchto 10 zásad Doporučení (číslovány i – x) vytváří první referenční rámec rodinné mediace na evropské úrovni. Zásady jsou až na jednu výjimku zaměřeny na mediátora. Ukládají tedy povinnosti mediátorovi jako adresátovi a vytvářejí stranám odpovídající procesní práva.

Zásady v. a vi. Doporučení se týkají soukromí a důvěrnosti mediace. V kontextu našeho tématu má větší význam zásada vi.,^[6] protože se dotýká otázek sdílení informací, které mediátor získal od některých účastníků mediace. Zřídkakdy rozlišovaným detailem spojeným s důvěrností mediace je odlišování nepřípustnosti informací sdělených v mediaci a důvěrností v mediaci.^[7] Pokud použijeme Svatošovu taxonomii, jde o rozlišení mezi externí a interní mlčenlivostí – jde tedy o mlčenlivost z pohledu subjektů, vůči nimž je nutné mlčenlivost udržovat. Lieke Coenraad o tomto rozdílu uvažuje shodně se Svatošem v kontextu vnějších a vnitřních důsledků mediace.^[8]

Vnější důsledky mlčenlivosti v mediaci zahrnující děti

Vnější důsledky se týkají toho, co bývá označováno jako nepřípustnost (inadmissibility) informací. V podstatě jde o požadavek, aby žádné informace získané v mediaci nebyly přípustné v následných soudních nebo jiných řízeních. V tomto případě se tedy jedná specificky o Svatošem definovanou podkategorii externí mlčenlivosti, tedy mlčenlivost soudní. V souvislosti s úvahami o zapojení dětí do mediace přináší tento požadavek jisté praktické potíže.

Pokud má mediační rozhovor i výsledky mediace zohledňovat zájmy nezletilých dětí, potom minimálně v případě CIM se dá očekávat, že buď samotný mediátor, nebo jiný s ním spolupracující profesionál, může s dítětem hovořit.^[9] Prakticky je potom však nejasné, jakým způsobem s takto získanými informacemi nakládat.

Na jednu stranu se zdá logické, aby se i další účastníci mohli s takovými informacemi seznámit a následně je i zohlednit při svém dalším rozhodování. To se týká nejenom konkrétně rodičů a procesu mediace (svým charakterem jde o otázku mlčenlivosti vnitřní, k níž se ještě vrátíme), ale i dalších osob, které mohou být nadány pravomocí rozhodovat (např. soudci).

To je ostatně v souladu s jinými pokyny Rady Evropy o justici vstřícné dětem. Tyto pokyny totiž jednoznačně tvrdí, že například opakované vyslýchání dětí zvyšuje jejich bolest a trauma. Justice vstřícná dětem má bolest a utrpení snižovat či alespoň nezpůsobovat, a současně neporušovat práva dětí. Za tímto účelem se především doporučuje využívat holistické přístupy k dětem založené na koordinovaných, víceoborových pracovních metodách.^[10] Tento požadavek v sobě mimo jiné zahrnuje využívání takových postupů, které umožňují koncentrované a opakovaně použitelné výstupy z rozhovoru s dětmi.

V ideálním případě by tak mělo být dostačující, aby s dítětem hovořil pouze jediný profesionál, přičemž výstupy z takového rozhovoru budou schopni pro své účely použít i ostatní profesionálové řešící stejnou věc ze své pozice.^[11] Vzhledem k faktu, že rodinná mediace v mnoha případech může předcházet soudnímu rozhodování, je na místě očekávat, že to bude právě rodinný mediátor nebo s ním spolupracující odborník, kteří budou s dítětem hovořit jako první.

Z pohledu nepřípustnosti informací vzhledem k důvěrnému charakteru mediace však existuje významné riziko, že tyto informace nebude možné ze strany mediátora sdílet.^[12] Překážku zde představuje povinnost mediátora odmítnout vypovídat coby svědek před soudy (či jinými rozhodujícími orgány), nebo je jakkoliv jinak informovat o okolnostech provázejících dané mediační řízení.

Svatoš argumentuje, že hodnota subjektivní důvěrnosti je zde dosahována skrze ujištění stran, že mohou předkládat tvrzení a vyjadřovat názory, aniž by musely myslet na to, že zmíněné informace proti nim mohou být v budoucnu použity. Taková úvaha však neodpovídá kontextu CIM. Dotčené informace totiž nepocházejí od žádného z rodičů a nelze tedy hovořit o tom, že by došlo k narušení jejich možnosti bez obav předkládat tvrzení nebo vyjadřovat názory. Zmíněné informace pocházejí od dětí, které jsou jako autoři a zdroje těchto informací rozhodnuty je prostřednictvím mediátora nebo dětského specialisty sdílet s jinými subjekty.

Za běžných okolností je takovou situaci možné vyřešit tím, že osoba, od níž takové informace pocházejí, může udělit souhlas s jejich sdílením. Takový postup je ostatně v některých státech součástí pravidel pro výkon rodinné mediace, zcela specificky i ve vztahu k dětem.^[13] Česká právní úprava je však v tomto kontextu komplikovanější. Podle § 9 odst. 1 českého zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci (dále jen „ČZOM“) má mediátor povinnost zachovat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se v průběhu mediace nebo v souvislosti s přípravou mediace dozvěděl. Tato povinnost přitom platí i v případě, že nedošlo k uzavření smlouvy o mediaci. Velmi podrobné znění tohoto ustanovení tak na jednu stranu nabízí zvýšenou míru ochrany sdělených informací i dětem, protože lze dovodit, že i přes případnou neplatnost právního jednání dítěte v podobě podpisu smlouvy o mediaci je s ohledem na důvěrnost jím sdělených informací povinnost mediátora zachovat mlčenlivost zaručena. To samé zřejmě platí i v případě úpravy mlčenlivosti mediátora podle slovenské právní úpravy v § 5 zákona č. 420/2004 Z. z. o mediácii (dále jen „SZOM“).

Problematickými se však § 9 ČZOM i § 5 SZOM ukáží být v opačné situaci – tedy tehdy, pokud dítě mediátorovi nebo s ním spolupracujícímu odborníkovi sdělí jakékoliv informace a bude jeho výslovným přáním, aby tyto informace mediátor sdělil dalším subjektům (např. soudu). Vzhledem k tomu, že s takovými informacemi mohou být ve většině případů seznámení i rodiče a lze očekávat, že přinejmenším v některých případech budou informace sdělené dítětem v přímém rozporu s právní pozicí některého z rodičů, mohou rodiče vyjádřit jasný nesouhlas se zprostředkováním těchto informací soudu. V tu chvíli se mediátor dostane do obtížné situace, kterou však na první pohled a s ohledem na platné právo bude muset vyřešit v neprospěch práva a zájmu dítěte.

Podle ustanovení § 9 odst. 2 ČZOM i § 5 SZOM totiž povinnosti mlčenlivosti mohou mediátora zprostit pouze všechny strany konfliktu. Pokud tedy jeden z rodičů se zproštěním nebude souhlasit, mediátor i jím přizvaný dětský specialista musí zachovat mlčenlivost i navzdory přání dítěte, protože smlouva o mediaci je podepsána pouze s rodiči a zákon hovoří zcela jasně.

Z pohledu mediátora však v té chvíli vzniká, přinejmenším v případě české právní úpravy, etické dilema mezi povinností zachovat mlčenlivost na jedné straně, a požadavky § 8 odst. 1 písm. a), resp. písm. b) ČZOM na straně druhé. Podle písm. a) musí mediátor vést mediaci s náležitou odbornou péčí. Tento požadavek v sobě bezpochyby zahrnuje i zachovávání mlčenlivosti. Při striktně legalistickém výkladu jsou přitom stranami sporu pouze ty osoby, které podepsaly smlouvu o mediaci. Do této skupiny zpravidla děti nepatří. Vzhledem k faktu, že až do dovršení věku 18 let děti nemají plnou způsobilost k právnímu jednání, takovou smlouvu obecně podepsat nemohou. Současně je však v případě rodinné mediace, kde se předmět sporu bezprostředně dotýká práv nezletilého dítěte, součástí náležité odborné péče povinnost mediátora zohledňovat zejména zájmy dítěte [§ 8 odst. 1 písm. b) ČZOM]. Horáček a kol. navíc dovozují, že vytvářet podmínky pro vzájemnou komunikaci znamená vytvářet takové prostředí, v němž budou mít strany stejné možnosti a podmínky.^[14] Jde o uplatnění procesní zásady audi alteram partem, které se budeme podrobněji věnovat později.

I přesto lze říci, že jako u jiných etických dilemat, nelze ani v tomto případě hovořit o tom, že by bylo možné nalézt jednu správnou odpověď. Mezi soupeřícími požadavky „náležité péče“ si mediátora musí zvolit buď hodnotu mlčenlivosti podle § 9, nebo zohledňovat zájmy nezletilého dítěte podle § 8 odst. 1 písm. b). Lenka Holá a kol. však uvádějí, že mediátor v rozvodové mediaci má působit jako obhájce dětí, vycházet z jejich zájmů a případně odmítnout některé požadavky rodičů, které by děti poškozovaly.^[15] Použití adverbia zejména totiž naznačuje, že zájem dítěte má být předním (primary) hlediskem, nikoliv však hlediskem jediným či rozhodujícím (paramount). Obecný komentář číslo 14 Výboru pro práva dítěte OSN vysvětluje tuto formulaci tak, že zájem dítěte nesmí být posuzována na stejné úrovni, jako všechna ostatní hlediska, což je ospravedlněno zvláštní situací dítěte – jeho závislostí, nedospělostí, jeho teprve postupujícím zráním, jeho právním postavením a často i absencí jeho hlasu.^[16] Pokud tedy zájem dítěte nesmí být posuzována na stejné úrovni jako zájmy rodičů a současně ČZOM vyžaduje, aby mediátor zohlednil zejména zájem dítěte, vyplývá z toho závěr, že mediátor skutečně musí upřednostnit zájmy dítěte před zájmy rodičů.

Ačkoliv slovenská právní úprava nezahrnuje povinnost mediátora zohledňovat zájem dítěte, obsahuje obdobnou formulaci týkající se povinnosti mediátora vést mediaci s náležitou péčí.^[17] Stejně tak obsahuje požadavek, aby mediátor jednal takovým způsobem, „ktorý neznižuje dôstojnosť […] osôb zúčastnených na mediácii“. Důstojnost osob zůčastněných na mediaci je přitom nutné odvozovat od obecné koncepce lidských práv. Ta se poprvé začala rozvíjet na počátku renesance v Itálii.

Pico della Mirandola ve svém spise O důstojnosti člověka poprvé formuloval tezi, že Bůh všem stvořeným věcem stanovil jejich podstatu, ale člověku ponechal svobodu, aby si svou vlastní podstatu určil sám.^[18] Právě tato svobodná vůle představuje důstojnost člověka. Je to současně právě tato důstojnost, na kterou se odkazuje většina lidskoprávních dokumentů včetně preambule k Úmluvě o právech dítěte, která je jako sdílené dědictví společného federálního státu součástí českého i slovenského právního řádu.^[19]

I ve slovenské právní úpravě tak lze vysledovat požadavek, aby v případě, že dítě mediátora nebo jím přizvaného dětského specialistu požádá, aby sdíleli jeho názory s dalšími subjekty mimo mediaci, měli by mu vyjít vstříc. Jakákoliv povinnost mediátora má totiž sloužit ochraně práv a důstojnosti účastníků mediace, nikoliv sloužit jako formální překážka jejich naplnění.

Vnitřní důsledky mlčenlivosti v mediaci zahrnující děti

Povinnost mlčenlivosti mediátora a požadavek na důvěrnost mediace je možné považovat za problematický i z pohledu vnitřních implikací pro mediaci. Důvěrnost informací se totiž bezpochyby bude vztahovat i na informace získané v takzvaných odděleních setkáních, což je postup, při němž se mediátor setká střídavě s každou ze stran o samotě. Pokud v průběhu rodinné mediace dojde k rozhovoru mediátora nebo s ním spolupracujícího odborníka s dítětem, lze takový rozhovor zcela jistě považovat za jistou specifickou formu odděleného jednání. I v případě, že bychom rozhovor s dítětem nepovažovali za oddělené jednání, stále bude součástí mediace a informace získané v takovém rozhovoru budou informacemi získaným i v souvislosti s mediací.

Odborná i komentářová literatura se v tomto shodují, že povinnost zachování důvěrnosti sdělených informací se vztahuje i na informace poskytované jednou ze stran na dvoustranném odděleném setkání pouze s mediátorem.^[20] Zásadní důležitost pro nás zde má Svatošem navrhované odlišování užšího a širšího pojetí interní mlčenlivosti.^[21] K vnitřní mlčenlivosti mediátora se ve většině případů přistupuje z perspektivy jejího širšího pojetí – tedy že důvěrná jsou všechna sdělení s výjimkou těch, která dotyčná osoba označí jako dostupná ke sdílení. V české úpravě mediace toto nelze dovodit ze zákona, nicméně nedávno schválený Etický kodex zapsaných mediátorů ve svém bodě 4. Důvěrnost vychází přesně z tohoto pojetí.^[22] Ani na Slovensku se právní úprava otázce pojetí vnitřní mlčenlivosti v mediaci nevěnuje. Ačkoliv slovenští mediátoři nemají vlastní univerzálně platný etický kodex, ti, kteří se hlásí k Európskému kódexu správania pre mediátorov v něm na stejném místě naleznou identické znění požadavku širokého pojetí interní mlčenlivosti. ^[23]

Takové pojetí vnitřní mlčenlivosti je zcela legitimní v případě obecné mediace, pokud však uvažujeme o rodinné mediaci zahrnující děti, jeví se jako nefunkční. Podstatou zapojování dětí a jejich perspektivy do mediace je umožnit zúčastněným osobám rozumět tomu, jaké to je být konkrétním dítětem v konkrétní situaci. Jinými slovy, účelem zapojování perspektivy děti do mediace je její sdílení s těmi, kdo mají činit rozhodnutí – ve většině případů s rodiči.^[24] Charakter rodinné mediace zahrnující děti a její účel tak vyžadují úzké pojetí interní mlčenlivosti. Základním předpokladem mediace s dětmi je sdílení informací a hledání způsobů jejich nejbezpečnějšího a nejvíce konstruktivního předání.

Samozřejmě že v případě, kdy si dítě bude přát, aby mediátor nesděloval žádné informace z jejich společného rozhovoru v následném pokračování mediace mezi rodiči, mediátor by měl mít povinnost se zachovat podle instrukcí dítěte.^[25] Na druhou stranu by však mediátor nebo dětský specialista měli být schopni s dítětem vést rozhovor o důvodech jeho nesouhlasu sdílet jakékoliv informace v následné mediaci s rodiči. Měli by být schopni umožnit mu vyjasňovat a odlišovat informace, které pro rodiče mohou být důležité a nemusí zůstat důvěrné, oproti informacím, které si dítě i po takové úvaze nadále přeje ponechat důvěrné. V opačném případě totiž existuje významné riziko, že zapojování hlasu dítěte do mediace zůstane pouze jeho zatížením bez možnosti jakéhokoliv pozitivního efektu ve vnějším světě. Ačkoliv i rozhovor s dětským specialistou může mít pro dítě jistý terapeutický účinek, dětský specialista ani mediátor nemohou dítěti nabídnout ani terapeutickou, ani poradenskou podporu. Znovu se tak dostáváme k porozumění, že mimo hledání možností sdílení informací od dítěte v mediaci nemá jeho zapojení jiný přímý účel ani využití. Vše ostatní budou vždy pouze vedlejší a nahodilé efekty. Nakonec je to však vždy dítě, které určuje rozsah důvěrných informací a mediátor nebo dětský specialista mají povinnost je respektovat.

Pamela Henry a Karine Hamilton uvádějí konkrétní příklady toho, kdy pro malé množství dětí z jejich studie pocházející z rodiny zatížené problematikou zneužívání a zanedbávání představovalo nedodržení požadavku důvěrnosti informací ze strany mediátora poškození dětí. Samotné děti totiž uvedly, že jejich rozhovor s mediátorem byl ke škodě jim i jejich rodině. Otec byl rozzuřený tím, co slyšel od dětského specialistyjako prožívání svých dětí ohledně situace v rodině a jeho osoby konkrétně^.[26] Tuto informaci je však třeba zasadit do kontextu. Uvedený stav byl totiž důsledkem zásadního narušení nejenom klíčových principů práce s dětmi v rámci modelu mediace zahrnující děti, ale i porušením obecných principů práce s dětmi v pomáhajících profesích. Především se tato pochybení týkala důvěrnosti informací a jejich dezinterpretace. Děti měly pocit, že jejich důvěra byla zrazena dětským specialistou, jenž sliboval, že nic, co mu děti řeknou, se nedostane dál, načež to pověděl otci. Stejné dítě mělo dojem, že to, co řeklo během konzultace s dětským specialistou, bylo následně překrouceno, protože dětský specialista reinterpretoval některé výroky dítěte. Nakonec měly děti dojem, že to, co popsaly jako obraz jejich domácího fungování, bylo rodičům následně popsáno jako stížnost, spíše než prostý popis.^[27]

Mlčenlivost mediátora a rodičovská odpovědnost

Dosud jsme o mlčenlivosti mediátora v mediaci pojednávali způsobem, který odpovídal kulisám použitelným pro obecnou mediaci – zvažovali jsme odpovědnost mediátora vůči autorům jednotlivých sdělení a informací. V rodinné mediaci však takový způsob konceptualizace mlčenlivosti nestačí. Do hry v rodinné mediaci zahrnující děti totiž vstupuje v jiných typech mediace nepřítomný element, a to rodičovská odpovědnost. Její existence ovlivňuje pojetí externí i interní mlčenlivosti.

Začněme externí mlčenlivostí. Řekněme, že dítě sdělilo mediátorovi nebo dětskému specialistovi informace, které si přeje jeho prostřednictvím sdělit pouze soudu, ale nikoliv již ve stejné míře rodičům.^[28] Rodiče by ale v současné právní úpravě podle ČZOM i SZOM museli mediátora zbavit mlčenlivosti, a to jak sami za sebe, tak prostřednictvím své rodičovské odpovědnosti i za dítě. V tu chvíli se však mediátor opět dostává do komplikované situace, protože zásadu důvěrnosti sdělených informací není možné naplnit současně se zásadou audi alteram partem.^[29] Lieke Coenraad se v této souvislosti odvolává na rozsáhlou nizozemskou diskusi, kdy někteří mediátoři namítají, že i v případě odděleného mediačního jednání musí proces obstát ve zkoušce čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech (dále je „EÚLP“). Zmiňovaný článek v sobě mimo jiné zahrnuje právě požadavek, aby měl každý účastník ve svém procesu možnost seznámit se s výpovědí přednesenou v jeho věci a mít možnost položit doplňující otázky nebo požadovat vysvětlení (v praktické rovině se pochopitelně nejčastěji jedná o výslech svědků).^[30] Opět zcela prakticky bude mít toto dilema dopad na práva stran a jejich rozhodnutí ohledně povinnosti mediátora zachovat mlčenlivost. Pro rodiče, ale i pro děti, může být v zásadě nemožné rozhodnout se o tom, zda chtějí či nechtějí zprostit mediátora závazku mlčenlivosti, pokud neměli možnost se seznámit s obsahem rozhovorů získaných v důvěrných oddělených setkáních mediátora s jednotlivými účastníky mediace. Pokud strany nemohou uplatnit kontrolu nad obsahem mediace a potažmo i nad některými aspekty jejího procesu, přicházejí o významnou část moci, kterou jim mediace slibovala. V tu chvíli však mediace paradoxně přestává fungovat jako prostředek zmocnění, ale naopak se dostavuje efekt zbezmocňující.

Zřejmě by bylo možné namítat, že zásada audi alteram partem obsažená v článku 6 EÚLP se vztahuje především na trestní řízení a na mediaci ji tedy nelze aplikovat. Ani přijetí takového tvrzení nám ovšem nebude příliš užitečné při řešení vnitřních implikací požadavku důvěrnosti rodinné mediace. Není totiž jasné, na základě jakého právního titulu by mohl mediátor odmítnout sdělit rodičům informace z jeho rozhovoru s dítětem. Stále by se totiž musel vyrovnávat s existencí rodičovské odpovědnosti, která práva a povinnosti vztahující se ke konkrétním dětem svěřuje do rukou konkrétních rodičů. Znění § 858 občanského zákoníku (dále jen „OZ“),^[31] resp. § 28 slovenského zákona o rodine (dále jen „ZOR“)^[32] určuje jako součást této odpovědnosti právo rodičů zastupovat dítě. Existují samozřejmě případy, kdy lze do rodičovské odpovědnosti zasáhnout, nicméně tyto důvody musí být vždy odůvodněné a ospravedlněné – jsou možné pouze rozhodnutím soudu a na základě zákona.^[33]

Adam Křístek je ovšem toho názoru, že omezení rodičovské odpovědnosti pouze rozhodnutím soudu a na základě zákona není jedinou možností, jak se s touto situací vyrovnat.[34] Jeho argumentace je přitom postavena na dvou předpokladech. Jednak se odvolává na čl. 32 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“),^[35] že podrobnosti výkonu rodičovské odpovědnosti stanoví zákon. Ve slovenské právní úpravě je stejný institut zachycen v čl. 41 Ústavy SR.^[36]

Druhý předpoklad se opírá o fakt, že jistá míra omezení nebo pozastavení rodičovské odpovědnosti je v občanském zákoníku, resp. v zákone o rodine zahrnuta již v současnosti. Zcela specificky se odvolává na rozdíl mezi rodičem jako nositelem rodičovské odpovědnosti a rodičem jako vykonavatelem rodičovské odpovědnosti, která je zahrnuta v ustanovení § 868 odst. 1 OZ, které se týká pozastavení rodičovské odpovědnosti nezletilého rodiče do doby jeho zletilosti.^[37] V méně zřetelné podobě a z opačné perspektivy přistupuje ke stejné problematice i slovenský zákon o rodine v § 29 odst. 1.^[38] Ačkoliv tedy nelze zbavit rodiče rodičovské odpovědnosti bez rozhodnutí soudu, je zcela jistě možné, aby zákon vymezil konkrétní situace, kdy bude výkon rodičovské odpovědnosti v jisté míře omezen či pozastaven i bez rozhodnutí soudu. Pokud by tato možnost neexistovala, nebylo by podle Adama Křístka ani možné, aby zákon stanovil již zmiňované pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti nezletilého rodiče, protože čl. 32 LZPS, resp. čl. 41 Ústavy SR se nezletilostí rodiče vůbec nezabývá. Zcela by tedy postačila náležití právní úprava důvěrnosti mediace a mlčenlivosti mediátora v rodinné mediaci, jež by dokázala zohlednit odlišnost rodinné mediace od ostatních oblastí mediace.

Úvahy de lege ferenda namísto závěru

Jednou z tezí tohoto článku bylo tvrzení, že rodinná mediace je ve srovnání s jinými oblastmi mediace „odlišným zvířetem“. Na příkladu jediného, byť klíčového pilíře – mlčenlivosti mediátora – jsme dokazovali, že úvahy, které postačí pro etickou i zákonnou orientaci jednání mediátora v obecné mediaci, jsou v případě rodinné mediace zahrnující děti nedostačující a fakticky žádná vodítka nenabízejí. Přinejmenším v otázce mlčenlivosti mediátora jsme ukázali, jak zavádějící může být často opakované tvrzení, že obsah mediace, její účel, principy i výkon mediátora, by měly být stále tytéž. Bylo by možné uvést a detailně rozebrat i mnohé další argumenty a důvody svědčící v neprospěch takového tvrzení, ty však dalece přesahují zaměření tohoto textu a budou muset počkat na svou vlastní příležitost. Jedna z cest, jak začít tuto odlišnost nejenom vnímat, ale i náležitě uznávat, je zachytit ji v odpovídající právní úpravě. Ačkoliv by optimálním řešením, právě pro mnohost odlišností rodinné mediace od mediace obecné, byla zcela samostatná právní úprava rodinné mediace, přidržíme se v této chvíli pouze úvah de lege ferenda vztažených k mlčenlivosti mediátora.

Pro naše potřeby řešení dilematu vnitřních implikací důvěrnosti rodinné mediace zahrnující děti však musíme uvažovat odlišně pro českou i slovenskou právní úpravu. Vzhledem k tomu, že česká právní úprava již obsahuje definici rodinné mediace, budeme vycházet z tohoto faktu. Budeme se tedy věnovat pouze úpravě v ČZOM s tím, že SZOM by nejprve musel definovat rodinnou mediaci jako takovou. Následně by však i pro slovenskou právní úpravu byla funkční níže navržená ustanovení.

Nejprve tedy bude nutné doplnit § 2, kde se za bod b) vloží nový bod c) „rodinnou mediací zahrnující děti se rozumí mediace, v níž mediátor nebo s ním spolupracující odborník hovoří s nezl. dítětem a pomáhá mu zapojit jeho hlas a perspektivu v průběhu mediace; účelem takové mediace je především zajistit sdílení informací mezi dětmi a dospělými“. Ohledně mlčenlivosti pak můžeme uvažovat ve směru úpravy § 9, kam by byl vložen nový odstavec 3 v následujícím znění: „V případě rodinné mediace zahrnující děti má mediátor nebo s ním spolupracující odborník povinnost na konci každého rozhovoru s nezl. dítětem společně s ním vymezit rozsah mlčenlivosti. Povinnosti mlčenlivosti ohledně informací sdělených tímto dítětem ve vztahu ke konkrétním subjektům může v takovém případě mediátora zprostit pouze dané dítě.“